Kategorie článků: Paměti, záznamy a deníky

Divadlo je věc veřejná (IV)

17/2019 Devadesátá léta tvoří v historii českého divadla zvláštní období. Na jedné straně vládla euforie ze svobody a spoluúčasti na jejím znovunabytí, na druhé zklamání z odlivu zájmu společnosti o divadlo. Hledala se nová témata a způsoby komunikace s divákem, což vedlo k...

Divadlo je věc veřejná (III)

16/2019 Tendence nazývat sedmdesátá a osmdesátá léta českého divadla šedou zónou, v níž se nic podstatného neudálo, popírají inscenace jako Macháčkovi Naši furianti v Národním divadle, Schormovy inscenace Hamleta, Bratří Karamazových a Confortésova Maratónu v Divadle Na zábradlí...

Divadlo je věc veřejná (II)

15/2019 Otevřme divadlo! Tak nazvala Vlasta Gallerová svou studii otištěnou v roce 1980 ve sborníku České divadlo /divadla studiového typu/ shrnující koncepci divadla, kterou vytvářel tvůrčí tým, jenž se sešel od konce šedesátých let 20. století v libereckém Divadle F. X. Šaldy....

Divadlo je věc veřejná (I) Vlasta Gallerová, Karel Kříž

14/2019 Divadlo je politika, chápaná od slova polis, tedy obec. Péče o obec, vztahy v obci. Publikum je obec v přeneseném smyslu, ale i doslova. Během představení demokraticky volí smíchem či naplněným tichem. Je svobodné. Svobodné v přízni i odsudku toho, co mu divadlo nabízí. Herci...

Příliš krátké životy (XIII)

13/2019 Po listopadu 1989 se u nás v divadle dveře netrhly. Stále se někdo objevoval, kdo byl zvědav na poměry „venku“. S mnohými jsem jezdil po Vídni, abych jim ukázal město, a musím přiznat, že především mužští (ale nejenom) návštěvníci chtěli vidět trasy, kde po stranách...

Příliš krátké životy (XII)

12/2019 Theater Brett v šestém vídeňském obvodu, nedaleko vlastního středu Vídně, s dobrým dopravním spojením a skromnou, ale odpovídající infrastrukturou, se nám stal skutečným domovem.

Příliš krátké životy (XI)

11/2019 Od podzimu roku 1981 jsme ve Vídni hráli hlavně v již jmenovaném divadélku v Lienfeldergasse, kde jsme se ovšem o prostor museli dělit s několika dalšími skupinami a nemohli jsme tam ani nechávat uložené rekvizity „do příště“.

Příliš krátké životy (X)

10/2019 V minulém (devátém) dílu svého seriálu jsem psal o naší novinářské i politické angažovanosti, přičemž jsem se zmínil také o spolupráci s berlínskými „informačními materiály“ a omylem jsem je v závorce podle svého zvyku uvedl jako Infoch, což je zavádějící: Infoch...

Rusalka… (vzpomínka na Zuzanu Skalníkovou)

Žádné čarování, tancování při Měsíčku či holotropní dýchání jí nebylo cizí... (vzpomínka dramaturgyně Věry Eliášková na loutkoherečku Zuzanu Skalníkovou)

Příliš krátké životy (IX)

9/2019 Březen 1979 byl dalším mezníkem v našem společném životě. K prvnímu dni tohoto měsíce jsme se rozhodli, že se budeme naplno věnovat naší vlastní divadelní práci. Nika dala výpověď ve Volkstheateru. Já jsem ukončil svá studia na vídeňské univerzitě.

Příliš krátké životy (VIII)

8/2019 Nedovedli jsme si představit, že zůstaneme žít „nastálo“ v Rakousku. Chtěli jsme dál do Francie. Když nás koncem léta 1977 navštívil francouzský kamarád, požádali jsme ho, aby nějak dosáhl toho, abychom se do Francie mohli nastěhovat.

Příliš krátké životy (VII)

7/2019 Sedmý červenec 1977, přejíždíme československo-rakouské hranice.

Příliš krátké životy (VI)

6/2019 Léto 1976 představovalo zvrat v našich životech. Mě už nikde nechtěli vzít do práce ani jako pomocného dělníka a možnosti Niky realizovat se v jakémkoli hereckém angažmá byly vyloučeny.

Připomenutí

6/2019 15. září 1939. Bylo sychravo, padal sníh s deštěm, když ráno německé jednotky překročily hranice...

Do posledních let měl na hraní nenasytnou chuť

Členové divadla Činoherní klub s hlubokým zármutkem oznamují, že ve čtvrtek 14. března zemřel ve věku nedožitých sedmaosmdesáti let mnohaletý vynikající člen souboru Činoherního klubu, pan Stanislav Zindulka. Nabízíme jeho parte.

Příliš krátké životy (V)

5/2019 Nika se na jaře 1974 rozhodla, že odejde z Liberce zpět do Brna. Žily tam moje děti z prvního manželství a ona si přála, abych jim byl nablízku.

O Pecovi. A Pecovi.

Na Pecu nejde vzpomenout jednou větou... Reakce na včerejší úmrtí Jiřího Pechy od jeho blízkých spolupracovníků z Divadla Husa na provázku.