Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš krátké životy (XII)

    Theater Brett v šestém vídeňském obvodu, nedaleko vlastního středu Vídně, s dobrým dopravním spojením a skromnou, ale odpovídající infrastrukturou, se nám stal skutečným domovem.

    Nika v monodramatu Zapomenutý vězeň (Der vergessene Gefangene) podle novely Leonida Andrejeva Moje zápisky. Autorem dramatizace a režisérem byl Jaroslav Gillar. Premiéra německé verze se konala u nás v divadle 7. prosince 1988. Na jaře 1990 se touto inscenací prezentovalo Theater Brett vůbec poprvé československému publiku (22. května 1990 v Divadle bratří Mrštíků v Brně) Foto archiv Theater Brett

    Založili jsme Kruh divadla, což byla každý rok se obnovující skupina okolo třiceti lidí, kteří k divadlu patřili a podle potřeby s námi spolupracovali. Především to byli herci, ale také technici, scénografové, kostyméři, grafici a kancelářské síly. Pětkrát až šestkrát do roka jsme vydávali Theater Brett Nachrichten (Zprávy Theater Brett), které dosáhly nákladu deset tisíc kusů. Šest tisíc jsme rozesílali poštou na adresy zájemců. Byl to informační list o našich nových produkcích i o hostujících divadelních skupinách v našem divadle. Uskutečnili jsme několik festivalů, na které jsme zvali hosty jak z Rakouska, tak ze zahraničí.

    Centrem naší divadelní práce byly ovšem naše vlastní produkce. Byly mezi nimi světové i rakouské premiéry, objevovali jsme nová dramaturgická témata.

    Nika vedla nejen každoroční letní intenzivní divadelní semináře, ale v průběhu dvou sezon také pohybové kurzy pro evangelické duchovní nebo třeba i pro podnikové manažery. Velikým projektem byl – po dva roky – divadelní seminář (workshop) pro schizofrenní pacienty z vídeňské psychiatrie. Mnozí z nich přilnuli k našemu divadlu natolik, že nás navštěvovali i mimo workshopové hodiny a pak i po ukončení semináře. Z některých se stali naši skvělí přátelé.

    Předlistopadová dramaturgie

    Velkým svátkem pro nás byl 21. říjen 1986, den premiéry hry Jiřího Koláře Chléb náš vezdejší aneb Komedie prázdná omylů. Samozřejmě v němčině. Byla to světová premiéra. Scénografii měl na Kolářovo doporučení Roman Kameš z Paříže, režii Nika (hrála Clowna) a přijeli i Jiří a Běla Kolářovi. Naše spolupracovnice vedla s Jiřím Kolářem rozhovor, který jsme pak publikovali. Kandinského Žlutý zvuk v rakouské premiéře, inscenace her či textů Ernsta Jandla a Friedericke Mayröcker, námi vymyšlená forma divadla improvizací Der entfesselte Danubius (Odpoutaný Podunajec), znovuobjevení Goethova Der Triumph der Empfindsamkeit (Triumf citovosti), na který diváci přicházeli vícekrát po sobě, aby si „toho starého a přitom opomíjeného Goetha užili“, objevení Daniila Charmse (v Rakousku jsme byli první, kteří Charmse uvedli na divadelní prkna), to všechno nás naplňovalo a získalo si diváky. Dbali jsme také na to, abychom měli kvalitní režiséry. Kromě nás dvou režírovali téměř výhradně zahraniční: Franz Josef Bogner z Německa, Milan Vukotič z Bělehradu a Jaroslav Gillar, který tehdy žil ve Švýcarsku.

    Přehled všech našich inscenací nelze v tomto seriálu z pochopitelných prostorových důvodů uvést, nemluvě o možnosti zabývat se hlouběji jejich charakteristikou. Musím tak čtenáře odkázat na knihu Andrey Buršové, která trávila roky studiem našich materiálů. Její monografie Herečka Nika Brettschneiderová v exilu aneb Portrét divadla Theater Brett do pádu „železné“ opony vyšla na jaře v nakladatelství Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Kniha je studnicí informací o našem divadle až do počátku devadesátého roku uplynulého století.

    Všechno, nebo skoro všechno

    Na dotaz po mém zaměstnání odpovídávám, že jsem divadelník. Někdy dostávám doplňující otázku, co v divadle dělám. Pak říkám: Všechno, nebo skoro všechno. A tak to taky s námi oběma bylo. Něco jsme uměli více, něco méně, ale základní orientaci a schopnosti jsme získali snad ve všech divadelních profesích. Psali jsme texty pro své hry, dělali jsme dramaturgické úpravy. Jak pomocná, tak základní dramaturgie byly profesemi, kterým jsme se de facto vyučili, ale Nika byla také výborná kostymérka a osvětlovačka (na jednom zájezdu jí mistr velkého státního divadla s vážnou tváří říkal, že takového osvětlovače, jako je ona, by ve svém divadle potřeboval). Já se hodně zabýval scénografií a byl jsem redaktorem našich publikací. Oba jsme režírovali, oba jsme hráli. A všechno jsme pořád dělali ve vzájemné spolupráci s tím, že jsem vždy respektoval Niku jako autoritu, se kterou jsem samozřejmě měl i spory, například o pojetí role, ale to na naší divadelní cestě nebylo podstatné. Důležité bylo, že jsme „věci“ vždy plně – anebo alespoň v podstatné míře – cítili společně, že jsme se vždycky domluvili.

    Technici

    Na většinu spolupracovníků jsme měli štěstí. Měli skutečný zájem o divadlo. Oporou byli technici. Po celou dobu existence našeho divadla jsme měli vždy jen jednoho. Hned první z nich, Standa Kucej, důlní technik, byl čerstvým emigrantem. Chtěl do dolů v jižní Africe, ale nedostal vízum. Pracoval i bydlel u nás v divadle asi tři roky. Měl zlaté ruce. Dovedl vyrobit zázračné rekvizity a vytvořil mechanismy, které umožňovaly malé scénické zázraky. Vyučili jsme ho osvětlovačem i zvukařem.

    Obdobně jsme v těchto pracích museli vyučit většinu našich techniků. Připomenu ještě tři. Peter Romano Horn byl nejen technikem, ale pracoval také v kanceláři a díky němu jsme vydávali i malou řadu našich textů. V době sametové revoluce byl u nás technikem Jan Novotný, čerstvý emigrant. Je naším kamarádem dodneška, byť pracuje už po dlouhá léta jako vedoucí osvětlovač v brněnské Redutě.

    Naším posledním technikem od roku 2005 až do konce existence divadla koncem uplynulého roku byl Andreas Zemann. Byl to vystudovaný zvukař, ale osvětlování jsme ho učili od píky. Zamiloval si divadlo a asi by bez něj nemohl existovat.

    Po několik let nám pomáhala instituce „akademických tréninků“ (bohužel brzy zrušená). Měli jsme právo požádat o spolupráci v našem divadle absolventy vysokých škol, kteří byli bez práce nebo nemohli najít kvalifikovaná zaměstnání. Byli to většinou divadelní vědci, němčináři orientovaní na literaturu nebo scénografové. Dostávali plat z pracovního úřadu a u nás pracovali jako kancelářské síly, případně také pomocní dramaturgové nebo scénografky či kostymérky.

    Žili jsme spolu. To „žití“ byla především naše společná práce. Ale měli jsme syna a 27. srpna 1988 se nám narodil druhý: Lukas. Obrovská radost a pro Niku také úplně nová, vlastně báječná zkušenost z porodu. Chování lékařů a asistentek v porodnici bylo naprosto odlišné od přístupu „socialistického“ personálu v nemocnici Milosrdných bratří v Brně, kde se nám v roce 1975 narodil náš první syn.

    Hosté

    V době těhotenství Niky u nás režíroval Hubert Krejčí, který si u Pragokoncertu (jinak to nešlo) vybojoval, že ho československé úřady pustily za prací z Pardubic do Vídně, k nám do divadla. Za celou dobu až do roku 1990 to byl jediný host z naší „mateřské“ země. Pamatuji se, že jsme dokonce při setkání ve Vídni oslovili některé divadelníky, kteří zde ve druhé polovině osmdesátých let v rámci rakousko-československé kulturní dohody hráli, jestli by nechtěli hostovat u nás. Odpovědí bylo: Na to ještě není doba. Hubert Krejčí tu odvahu měl. Zato musel hned po premiéře odjet a na derniéru povolení k vycestování nedostal.

    Už na jaře 1984 jsme dostali nabídku z maďarské státní agentury, abychom vzali na hostování jejich mima Andráse M. Kecskése. Po zkušenostech s českými úřady jsme nevěřili, že k nám nějaký Maďar přijede. A tak jsem jim odpověděl, že máme většinu termínů obsazených, ale maďarský mim by mohl hrát 1. května, na Svátek práce. Mysleli jsme, že ho k nám samozřejmě nepustí, ale všechno bylo jinak: András přijel, hrál a stal se z něj na další léta spolupracovník divadla. Už 14. května 1985 se v jeho režii uskutečnila premiéra „jeho“ Jean d’Arc oder Die Wahrheit des Opfers s Nikou v hlavní roli. Maďaři uvolnili hranice a liberalizovali kulturní politiku už v roce 1984!

    Naše pozice v Rakousku

    Ve struktuře divadel ve Vídni jsme patřili k několika málo, která byla rakouskými kritiky ceněna, a rakouští kulturní politici nás ve druhé polovině osmdesátých let dokonce zařadili mezi takzvané střední scény. Když jsme v roce 1990 organizovali první a jediný festival československého divadla v zahraničí a porovnávali jsme se s podobnými divadly v Československu, naši organizační strukturu i kumštýřskou kapacitu v rámci Rakouska jsem srovnával s velikostí a významem brněnského HaDivadla. Rozdíl byl v tom, že u nás (v Rakousku) prakticky neexistovala takzvaná zaměstnanost s nemocenským a důchodovým pojištěním ani víceleté pracovní dohody.

    Rok 1989

    Dodnes je na tom Rakousko uboze s divadelní novinařinou. Kromě jediného časopisu Die Bühne, který je oficiózním měsíčníkem věnujícím se především Burgtheateru a několika velkým rakouským divadlům, nepřetrvalo v Rakousku delší čas žádné divadelní periodikum. O jedno takové jsem se pokusil. V letech 1988–1989 jsem vydal šest čísel Österreichische Theater Zeitung (Rakouské divadelní noviny). Představili jsme v nich velké spektrum divadelního života, eseji a kritikami jsme rozvířili i velice otevřené diskuse. Ze dvou důvodů jsem „noviny“ (každého čísla jsme prodali okolo tří tisíc) přestal vydávat: jednak jsme přece jen byli finančně minusoví a jednak se otevíraly a v listopadu 1989 otevřely hranice „východního bloku“. Nika a já jsme konečně mohli jezdit do Československa.

    Devětaosmdesátý rok byl nabit nejen prací pro divadlo a v divadle, ale také zvýšenou orientací na politiku. Je však nutno říci, že až doposledka jsme nevěřili v řádný politický obrat v Československu, v to, že „tam“ zase budeme moci jezdit. Ale Gorbačovova cesta ke změnám, jeho jednání s Reaganem, jeho slova na adresu „šéfů“ satelitních východoevropských zemí, podle nichž už nechtělo být politbyro sovětské komunistické strany jejich otčímem, a události v Praze, především Několik vět jako výzva k systémovým změnám, které byly v Československu hromadně podepisovány, Michnikovo přesvědčení o obratu „na Východě“ (s Michnikem vyšel v rakouském týdeníku Profil rozsáhlý rozhovor), to všechno nás elektrizovalo.

    V srpnu 1989 jsem vydal osmistránkový text První dopis v novém občasníku Dopisy domů, který jsem hodlal tu a tam tisknout. Mimo jiné jsem v něm publikoval svůj otevřený dopis Gorbačovovi s návrhy, které jsem považoval za adekvátní. Požadoval jsem například, aby patřil ke svolavatelům mezinárodní konference, jež by se zabývala politickým, společenským a kulturním vývojem ve střední Evropě v posledních desetiletích a jíž by se aktivně měli zúčastnit zástupci demokratických opozičních hnutí.

    Počátkem listopadu 1989 jsme se – já, starší syn Jakub a kamarád Alexander Melach – rozjeli západním Německem a východoněmeckým koridorem do Vratislavi, kde se konalo (dnes slavné) setkání Charty 77 s polskou Solidaritou a československými občany. Zážitky z tohoto setkání by zabraly mnoho stránek. Jen tedy tolik: Karla Kryla účastníci po koncertu tak hlasitě vytleskávali, že jsem mu vzápětí řekl: Karle, ty jsi přinesl takové nadšení, že bychom tě měli vzít na ramena, jít k hranicím a projít jimi až do Prahy. S tebou na ramenou to dokážeme a režim zboříme. Karel mně na to řekl: Ludvíku, prosím tě, neříkej to nahlas. Jsem tak unavený, že bych to nezvládl…

    Poslední setkání

    Koncem léta 1989 přijeli do Rakouska moji rodiče. Každoročně žádali na policii o povolení výjezdu za námi, ale to jim nebylo uděleno, až teď. Jejich příjezd jsme však nespojovali s pomalým táním v Československu, ale chápali jsme jej jako další podraz na naší rodině. Maminka totiž ležela v nemocnici po srdečním infarktu, otecko už skoro nemohl chodit – a v této situaci přišlo povolení. Matka podepsala okamžitě v nemocnici revers a oba přijeli. Museli jsme pro československé úřady podepsat prohlášení, že celou péči o ně včetně zdravotní přejímáme my. Po celou dobu jejich pobytu jsem s maminkou chodil po doktorech, vše samozřejmě soukromě a s velkou finanční zátěží.

    Dne 12. listopadu 1989 jsme společně s rodiči zhlédli v televizi rozhovor s politickými ekonomy z východoevropských zemí, během něhož jediný Václav Klaus působil jako vyslanec starého režimu. Všechny nás to strašně rozčílilo. Všude docházelo ke změnám, berlínská zeď padla, ale podle pana Klause my, Češi, máme na změny čas. Důkladnější politicko-ekonomické reformy počkají, může to trvat ještě tak deset let (lze dohledat na více videích).

    Maminčin zdravotní stav se zhoršil a 14. listopadu ve Vídni zemřela. Pohřeb se konal 24. listopadu v Brně. Spolu se starším synem jsem zase jen díky rakouskému ministerstvu zahraničí dostal čtyřdenní vízum. Nika si spolu se skupinou dalších emigrantů vízum vyvzdorovala před československým vyslanectvím až 30. listopadu. Odjela s redaktorkou rakouského Profilu jako její tlumočnice na manifestaci do Bratislavy, zpět to vzala přes Brno a v Brně hned mluvila na jednom z mítinků. Já jsem během těch „svých“ čtyř dnů navštívil Prahu a v Brně se setkal s dávnými přáteli: Jaroslavem i Janem Šabatovými, Petrem Zemanem a dalšími.


    Komentáře k článku: Příliš krátké životy (XII)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,