Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš krátké životy (XI)

    Od podzimu roku 1981 jsme ve Vídni hráli hlavně v již jmenovaném divadélku v Lienfeldergasse, kde jsme se ovšem o prostor museli dělit s několika dalšími skupinami a nemohli jsme tam ani nechávat uložené rekvizity „do příště“.

    Hledali jsme dál prostory, kde bychom mohli skutečně zřídit naše divadlo: nejméně čtyři jsme během doby našli, ale z nejrůznějších důvodů to nevyšlo.

    Nika v Die Puppe oder Können Sie im Stehen sitzen? (Panna aneb Můžete sedět vestoje?), naší autorské inscenaci inspirované texty Evelyn Holloway (režie Ludvík Kavín, premiéra 14. ledna 1986 v našem Theater Brett ve Vídni) Foto archiv Theater Brett

    Divadlo za 3 600 000 šilinků

    V červnu 1982 jsme uzavřeli smlouvu s majiteli domu, kde dříve byla továrna na nábytek. Prostory byly v hrozném stavu. Měli jsme kamaráda, architekta Meyerhofera (Rakušana), který nám po první návštěvě domu řekl, že z něj divadlo nikdy nebude. Druhého dne ráno nám volal, že prý nemohl spát a rozhodl se jít do toho s námi. Udělá nám kompletní návrhy a pomůže s vedením stavby. Jeho první finanční návrh byl 8 600 000 šilinků. Řekl, že celou práci bude dělat zadarmo a vyplacení očekává jen v případě realizace celého projektu. Já se zavázal, že budu dělat políra. Většina našich spolupracovníků řekla, že budou přinejmenším oškrabávat starou omítku. Tak jsme dospěli k maximální finanční redukci: divadlo můžeme postavit za 3 600 000 šilinků.

    Ty peníze jsme neměli. Přesto jsme od června 1982 platili za tuto barabiznu obývanou holuby a bezdomovci nájem. Pokud jsme přímo nezkoušeli nebo nehráli, vynášeli jsme z ní hromady trusu a škrábali omítku. Platba nájmu nás hnala do beznadějné chudoby. V červnu 1983 jsme se tak po bezesných nocích rozhodli nájem vypovědět. Asi za dva dny, ještě než jsme výpověď předali, zavolal profesor Weisshappel z kulturního odboru města a řekl: Dostanete na přestavbu divadla milion šilinků. Jeden milion! Zase jsme nespali. Věděli jsme, že když ten milion odmítneme, protože je to beznadějně málo, v životě už nám nikdo další milion nedá. Tak jsme se rozhodli do toho jít.

    V srpnu začaly práce: sehnali jsme dva zedníky, kamaráda jedné herečky (Rakušana) a čerstvého emigranta Zdeňka. Oba pracovali za minimální mzdu. Brigádníci většinou dostali jen napít a najíst. Firmy jsme ovšem museli platit. Zato jsem je denně brzy ráno a navečer kontroloval, plní-li pracovní harmonogram, a tlačil jsem je k výkonům, na které zřejmě nebyli zvyklí. Taková pracovní disciplína je nevídaná, řekl mně technik vzduchařů.

    Dali jsme si za cíl divadlo otevřít 24. ledna 1984, tedy za půl roku stavby. Souběžně s pracemi jsme hráli v Lienfeldergasse a už v lednu 1984 na stavbě zkoušeli.

    S Nikou v Ihr hättet ruhig zu Hause bleiben können (Klidně jste mohli zůstat doma) podle Heleny a Petra Fejfarových (režie Petr Feyfar, premiéra 11. března 1981 v Kammertheater Stok v Curychu) Foto archiv Theater Brett

    Labyrint světa a ráj srdce

    Divadlo jsme otevřeli Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Chtěli jsme divadlo zasvětit českým „kosmopolitou“, emigrantem, jako jsme byli i my. Deklarovali jsme tím, že pokračujeme v české emigrantské tradici a sdělujeme to světu! Navíc jsme byli touto dramaturgií netradiční, protože Rakousko svým katolicismem Komenskému a vůbec protestantům, evangelíkům nijak zvlášť neholdovalo. Na zahajovací představení přišel pozdější předseda parlamentu a prezident rakouské republiky Heinz Fischer a různé osobnosti rakouského kulturního života. A především publikum, které už nás znalo z jiných míst Vídně. Nika hrála Poutníka. Text jsme dramatizovali společně a režii jsme také vedli spolu. Nika improvizacemi prohlubovala obrazy, které jsem načrtl a poté formoval do výstupů. Řeč – jak bylo u nás zvykem – nebyla nosnou složkou inscenace. Nebránili jsme se jí, spíše jsme ji používali jako prostředek k akcentování v místech, kde jsme to uznali za vhodné.

    Čtyřiadvacátý leden 1984 tak byl dalším milníkem naší životní cesty. Ještě v den otevření divadla jsme nevěděli, jak (a zda) se nám podaří stavbu zaplatit. Na roční provoz divadla jsme dostali 300 000 šilinků od města, menší částkou přispělo i ministerstvo kultury. Pro nás ovšem bylo podstatné, že jsme měli dramaturgii, za kterou jsme si stáli a na jejíž realizaci jsme se těšili.

    V úvahách a rozhodnutích, co budeme v našem divadle hrát, jsme se řídili především tím, co nás dva nebo alespoň jednoho z nás jako titul či téma zajímalo. Už v roce 1984 jsme také začali spolupracovat s hostujícími režiséry, ale vždy až po zralých úvahách, a když jsme o jejich přínosu naší dramaturgii byli přesvědčeni.

    Režiséry-hosty jsme nechali vybrat či navrhnout tipy na dramatizaci literárního díla, vlastní téma k realizaci. To ale muselo odpovídat i našim představám. Museli jsme „to chtít“ taky.

    Za celou naši divadelní existenci v Rakousku jsme realizovali 146 divadelních titulů, nemohu se zde tedy zabývat celou jejich škálou. A za dobu existence Theater Brett, našeho stálého stánku v šestém vídeňském obvodu, to bylo 129 inscenací. Naprostou většinu témat a titulů jsme vybrali já a Nika, dramaturgicky jsme je upravovali a jeden z nás nebo oba společně režírovali. Nové tituly jsme vybírali vždy po dlouhém rozvažování, jež obnášelo řadu týdnů a dlouhé noci vzájemných rozhovorů. Samozřejmě jsme nepřicházeli vždycky oba s tím samým nápadem, ale nikdy se nestalo, že bychom jeden druhému prosazovali něco „na truc“. Vždycky jsme dospěli ke shodě. Pamatuji se jen na dvě ostřejší potyčky, ale ty se netýkaly dramaturgie. Šlo o herecký a inscenační přístup. Poprvé se jednalo o hru Die Puppe oder Können Sie im stehen sitzen? (Panna aneb Můžete sedět vestoje?). Už během výběru předlohy jsme se těžko domlouvali: já byl pro, Nika mluvila o tom, že jí texty (šlo o naši dramatizaci poezie mladé rakouské básnířky Evelyn Holloway) nic moc neříkají, že jsou slabé. Trochu jsem jí dával za pravdu, ale byl jsem přesvědčen, že nám umožní s nimi naší asociační hrou zacházet tak, aby inscenace byla dobrá. První část jsem režíroval já. Nika hrála se dvěma kolegyněmi: byla to jakási fantaskní stínohra. Nika se pohybovala i před plátnem, do stínohry se vracela, když se postavy proměňovaly v něco jiného. Druhou část večera hrála Nika sama a já měl režírovat. Nika se ale rozhodla pro vlastní performanci a já z režie – trochu dotčeně – odstoupil. Hrála si s kužely světla, sama si svítila, přinesla si několikametrový žebřík a měnila nastavení reflektorů… Pohrávala si s představou „hráze“ proti publiku. Nakonec seděla na forbíně a dívala se do diváků. Nesla v sobě klid, ale byla ponořena do sebe. Vycházela z toho, že musí – respektive musíme – dělat v divadle všechno sami, protože nám chybějí finance.

    Už v průběhu roku 1985 se ukázalo, že městská podpora je jen jakýmsi „plivnutím do talíře“. Na premiéře byl mimo jiné tehdejší vedoucí kulturního odboru města Vídně. Bylo zřejmé, že diváci jsou pohnuti, ne-li v jakémsi šoku.

    Krátce po premiéře jsme se vystěhovali z našeho velkého bytu, kde jsme měli i kancelář, a nastěhovali jsme se do divadla. Sdělili jsme městským papalášům, že si nemůžeme dovolit platit byt. Obratem nás pozvali na radnici a nabídli malý obecní byt na druhém konci Vídně. Byt jsme vzali, ale dál upozorňovali na to, že to není řešení, máme-li zabezpečovat dobrou divadelní práci. V průběhu další sezony 1986/1987 nám radní oznámili, že dostaneme na rok provozu milion šilinků. Věděli jsme, že srovnatelně velké scény ve Vídni dostávaly podporu nesrovnatelně větší, ale spadl nám kámen ze srdce. S těmi penězi jsme si troufali na nové projekty. Bylo nám jasné, že jsme svým způsobem vyhráli zápas o existenci. Nika hrála většinou hlavní role – za dobu existence divadla v 77 inscenacích, často měla i režii (ve více než 50 produkcích) – nebo občas se mnou (šlo o inscenace, kde jsme hráli oba).

    Čtyři plus jedna

    V naší dramaturgii jsme se řídili tím, že téma, které je pro nás přitažlivé – věčné nebo i aktuální –, musí přece odpovídat i zájmu alespoň nějaké části diváctva. Takže jsme nehledali tituly podle momentálních nálad či atmosfér ve společnosti, ale spíš jsme si říkali, že bychom se mohli pokoušet vnést do našich diváckých kruhů naše témata a naši estetiku. Počínaje rokem 1986 jsme se navíc řídili premisou, že z pěti vlastních inscenací do roka musí být čtyři, které jsou dramaturgickým objevem, něčím pro diváka experimentujícím nebo neobvyklým, ale ta pátá by měla být divadelně známá a třeba i staletími ozkoušená. Tak jsme například v jedné sezoně hráli nejen Sofoklovu Antigonu, ale také Valerii Michala Košuta, V troskách Nicka Deara a Čtyři malá děvčátka Pabla Picassa. Picassova hra byla zřejmě prvním uvedením tohoto literárního skvostu v Rakousku. To pro nás bylo překvapením. Stejně jako skutečnost, že jsme (a toto píši s jistotou!) jako první divadlo v Rakousku uvedli Appolinairovy Prsy Tiresiovy! S dělením na známé a objevené divadelní texty to ovšem ne vždy odpovídalo našim představám. Třeba o Jarryho Králi Ubu část rakouských divadelníků tvrdila, že je velké riziko uvádět naprosto neznámou hru!

    Část divadelní kritiky nás ještě v devadesátých letech – tedy i po sametové revoluci – označovala jako „české emigranty“. Ne že by to nebyla pravda, ale považovali jsme to – zřejmě oprávněně – za pokusy vytvářet mezi námi a některými vrstvami rakouského publika určitou hráz. Když jsme se jich ptali, proč nás ještě po x letech takto označují, odpovídali, že přece proto, že hrajeme ty „české autory“. A to nemuselo být pozitivní. V polovině osmdesátých let jsem se zúčastnil celorakouské dramaturgické konference, kde jeden z kritiků tvrdil, že se u nich málo hrají rakouští autoři, ale když si v Praze někdo „uprdne“, už se to objeví na prknech Burgtheateru…

    Když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu, nikdo ho de facto neznal. Dva dolnorakouští autoři narychlo přeložili některé jeho verše a vydali je. Niku požádali, aby je přednesla v Presse Klubu Concordia na tiskové konferenci k vydání knihy. Zároveň tam vydavatelství pozvalo i československého velvyslance, který tam odmítl přijít, pokud tam bude také Brettschneiderová, což mimochodem sdělil velice hlasitě na recepci, kterou československé velvyslanectví na Seifertovu počest uspořádalo. Bylo tam plno a kulturní i politická šikérie, která tam byla, to přijala se smíchem. Za námi přišli dva vyděšení účastníci této události a pověděli nám o tom. Také za námi přišel zástupce vydavatelství a požádal Niku, aby se z akce v Concordii pro nemoc omluvila, protože jim velice jde o účast československého velvyslance. To Nika samozřejmě odmítla, takže jí sdělili, že mění program a její účast se neočekává. Mluvili jsme o tom s Pavlem Kohoutem a ten s paní Coudenhove-Calergi. Ta obratem zařídila pozvání Niky do prominentního vysílání rakouské televize, kde ji přijal tehdy všeobecně oblíbený komentátor Robert Hochner, vedl s ní rozhovor a nechal ji přednést část Morového sloupu nejen v němčině, ale také v češtině. Samozřejmě hovořili i o s tím související politické aféře.

    Okruh českých přátel

    Pavel Kohout dovedl pro lidská práva v Československu, pro Chartu 1977, pro požadavky opozice velice dobře a akčně veřejně i v soukromí vystupovat. Vícekrát jsme ho a jeho ženu Jelenu navštívili v jejich bytě. Skamarádili jsme se také s jeho synem Ondřejem Kohoutem a jeho ženou Evou Vonesovou. Poté co přijel do Rakouska Jirka Chmel, navštěvovali jsme občas také jeho lokál Nachtazyl. Měli jsme samozřejmě více českých i slovenských kamarádů. Většinou jsme se nejvíc stýkali s těmi, kdo měli podobné zájmy a chodili k nám do divadla, protože jsme neměli příliš času chodit po večerech jinam. Z českých autorů jsme hráli kromě už v předchozích pokračováních tohoto seriálu uvedených dramatizaci textů Jaroslava Seiferta, dvě hry Václava Havla a také celovečerní hru Jiřího Koláře. Po pádu železné opony k tomu přibyli další, ale „naši“ autoři z doby do roku 1989 nám zůstali blízcí. Dodnes vnímám Jaroslava Gillara, Petra Fejfara, Pavla Kohouta či Ivana Binara (abych uvedl ty žijící) jako dobré kamarády.


    Komentáře k článku: Příliš krátké životy (XI)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,