Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš krátké životy (XIII)

    Po listopadu 1989 se u nás v divadle dveře netrhly. Stále se někdo objevoval, kdo byl zvědav na poměry „venku“. S mnohými jsem jezdil po Vídni, abych jim ukázal město, a musím přiznat, že především mužští (ale nejenom) návštěvníci chtěli vidět trasy, kde po stranách ulic stála poněkud lehčí děvčata.

    A mnozí z našich návštěvníků u nás přespávali: největší nájezd jsme zažili, když brněnští hudebníci koncertovali v Metropolu, k čemuž jsme přispěli tím, že jsme se znali s tehdejším šéfem tohoto dosti velkého établissementu. Tehdy u nás v divadelním sále spalo na praktikáblech okolo čtyřiceti Brňanů.

    Theater Brett v Münzwardeingasse 2 loni po úmrtí Niky FOTO PETR FEYFAR

    Návraty

    Hned 6. ledna 1990 jsme se rozhodli uspořádat v našem divadle festival československého divadla. Přijelo čtrnáct souborů, což znamenalo, že se u nás konal dodnes největší festival československého divadla v zahraničí. Využili jsme tak doby, kdy byl v Rakousku velký zájem o to, co se „tam“ za hranicemi dělo, co „tam“ hrála divadla a jaká byla.

    A sami jsme začali jezdit do Československa. Já zpočátku trochu víc. Spolupracoval jsem s Moravskými novinami a koncem léta 1990, když Jiří Voráč, zakladatel a šéfredaktor, odešel vyučovat na univerzitu, jsem se stal jejich šéfredaktorem. Trávil jsem tak v Brně tři a půl dne v týdnu.

    Na návštěvě u nás bylo hned po listopadu několik studentů brněnské JAMU, kteří Niku přesvědčovali, že by měla jít do Brna učit. Na škole se toho prý hodně mění. Potom ji oslovil přímo Josef Kovalčuk. Myslela si – a říkala to taky hlasitě –, že rok dva výuky budou jistě dobrou zkušeností, ale na delší dobu nepomýšlela. Učit začala hned v zimním semestru v devadesátém roce, byť zpočátku jen „pohybovku“. Brzy ovšem dostala také herecké předměty a spolu s režisérem Vladimírem Kelblem vedla herecký ateliér. Systém byl povětšinou takový, že Nika zodpovídala více za první dva ročníky, další dva roky studia zase Vladimír. Vyvinula se mezi nimi výborná spolupráce a myslím, že byli skvělými divadelními pedagogy. Doplňovali se. Byl jsem rád, že se Nika ve své divadelněherecké pedagogické profesi „našla“.

    V prvních letech po listopadu jsme tak „pendlovali“ mezi Brnem a Vídní oba. Všechno šlo nějak zorganizovat, mé i Niky angažmá v našem divadle a současně naše aktivity v Brně. Měli jsme hodně energie. Když pak v roce 2005 Vladimír Kelbl zemřel, přitáhla Nika ke spolupráci jednoho ze svých prvních studentů, Igora Dostálka, který v té době naštěstí na JAMU učil „pohybovku“, a začala mu předávat zkušenosti z herecké výuky s perspektivou, že by po ní mohl převzít její herecký ateliér. To se po jejím loňském úmrtí také stalo.

    Moravské noviny

    Moravské noviny, jejichž redakci jsem téměř rok vedl, vydával Atlantis, v jehož čele byl Jan Šabata. Ten koncem jara zakládal vlastní vydavatelství, a než odešel z Atlantisu, upozornil mě, že vedení nebude mít zájem na dalším vydávání novin. Nerozuměl jsem tomu: ano, nevydělávali jsme na chod vydavatelství, ale ani neprodělávali. Takže důvody byla jiné. Byla v tom evidentně politika. Vyšla stálice Klaus a spousta intelektuálů se stavěla za něj a za jeho prolhanou konzervativně-liberální politiku. Můj případ to ale nebyl. Nejprve jsem myslel na to, že vydavatelství převezmu, ale nebylo by to z mé strany zodpovědné: neměl jsem našetřeno a vrhl bych se tím do nepředvídatelného finančního dobrodružství. Raději jsem našel vydavatele v Olomouci, kteří chtěli od poloviny roku vést Moravské noviny dál. Zprostředkoval jsem schůzku mezi Olomoučany a paní Uhdeovou coby představitelkou Atlantisu a dovedl jsem jednání ke – zdánlivě – šťastnému konci: obě strany se přede mnou dohodly. Jestli a jaké peníze v tom hrály roli, nevím, u té části debaty jsem nebyl. Ale Moravské noviny v Olomouci dále nevycházely…

    Ředitelem Zemského divadla Brno

    Já jsem však už chtěl svými drápky zůstat v Československu. A tak u nás režírovali především hosté: Milan Vukotič, Jaroslav Gillar, Zoja Mikotová, Vladimír Kelbl, Peter Hochegger… Anebo s námi spolupracoval muzikant a manažer řady koncertů Jiří Vondrák. Protože Nika ve většině inscenací hrála, byla pro ni tato doba skvělou možností spolupracovat s řadou režisérů, čímž absorbovala jejich styly a rozšiřovala si tak svůj herecký i režijní rozhled. Já jsem však v letech 1990–1992 účinkoval pouze ve třech našich inscenacích. S Nikou jsem vedle toho připravoval různé československé hostovačky u nás (především již zmíněný festival) a také čtyřměsíční výstavu loutkářského umění (exponáty dalo k dispozici oddělení divadla Moravského muzea) spojenou s festivalem loutkového divadla z několika středoevropských zemí.

    O prázdninách 1991, kdy z Občanského fóra odcházel tiskový mluvčí Vladimír Železný, jsem strávil nějakou chvíli ve Špalíčku (ostatně jsem tam byl „na brigádě“ už značnou část léta 1990) a více lidí navrhovalo, abych převzal funkci po Železném. Nakonec však na příslušné jednání přišel jeden z tehdejších poradců Václava Havla a řekl, že by se rozhodnutí mělo pozdržet, což se stalo. Vrátil jsem se tedy do Vídně. Vzápětí mě oslovili Arnošt Goldflam, Josef Kovalčuk, František Derfler a Milan Sedláček, jestli bych byl ochoten přihlásit se do konkursu na místo ředitele brněnského bývalého Státního, nyní Zemského divadla (dnes NdB). Milan byl tehdy provizorním ředitelem a pokračovat dál nechtěl. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, především abych o tom promluvil s Nikou. Ta jen poznamenala: No to je výzva… Rozhodl jsem se, že tedy „klukům“ řeknu, že to zkusím. A tak se taky stalo.

    Nika se v prvních „porevolučních“ dobách věnovala víc našemu vídeňskému divadlu a rodině. Přitom musím poznamenat, že rodinu bylo možné zvládnout především proto, že u nás pracovali mladí Češi a Češky jako au-pair, kteří v našem bytě také bydleli. My jsme v té době přespávali v divadelních prostorách našeho divadla a v našem bytě jsme nechávali bydlet všechny naše hosty, především divadelníky, z Československa. To nám vyneslo soudní při, kdy nás sousedé pomocí podpisové kampaně žalovali za nepřípustné pronajímání bytu „cizím hromotlukům“. Stalo se tak poté, co u nás párkrát přespal Arnošt Goldflam… Při jsme nakonec vyhráli.

    Od září 1991 jsem byl ředitelem Zemského, předtím Státního, dnes Národního divadla Brno. A stejně jako jsem byl den ze dne jmenován, byl jsem den ze dne v dubnu 1992 zase odvolán. O tom, co jsem v divadle zvládl, by toho bylo zase hodně k povídání: dokončil jsem právní rozdělení divadla na CED a Zemské (dříve Státní) divadlo, díky mně se nastolila pracovní i finanční disciplína na přestavbě Domu pánů z Fanalu, jmenoval jsem britského znalce Janáčka Grahama Bucklanda uměleckým šéfem opery atd. atd. Byl jsem čechoslovakista (Nika to tak neprožívala, ale já dost) i přesvědčený Moravan (pozor, Čech z Moravy!), ale především jsem byl výrazným – tehdy ojedinělým – kritikem Václava Klause a jeho politicko-ekonomických představ a praktik. Klaus však byl stále silnější a Václav Mencl, který se stal primátorem města Brna („trochu dost“ i mým přičiněním), přesedlal do ODS. Tím jsem byl v divadle neudržitelný. V souladu s pracovním zákoníkem mně v divadle nabídli jiný post: místo referenta pro zásobování… To byla tvrdá rána. Chápal jsem to jako plivanec do tváře. Vzal jsem auto a jezdil z místa na místo. V Československu, v Rakousku… a hlavně v Alpách. Byla v tom jakási šílenost. Nika mě hledala, kdekdo mě hledal. Až po několika dnech jsem se ozval z jednoho horského parkoviště ve Štýrsku. Za tři neomluvené dny jsem v divadle dostal výpověď. Soudil jsem se s ním, protože jsem byl toho názoru, že mně mělo být nabídnuto kvalifikované místo, zvlášť když v „Mahence“ tenkrát bylo jeden a půl volného místa pro režiséry. U soudu svědčili Vladimír Kelbl (v můj prospěch), Alois Hajda (jednoznačně v můj prospěch, dokládal své svědectví tím, že viděl mé inscenace, jež jsem režíroval, a má kvalifikace samozřejmě odpovídá) a František Derfler, tehdy šéf činohry Zemského divadla, který o mně řekl, že neví nic o mých režijních zkušenostech, že každopádně nejsem vhodný typ pro režijní práci a svou několikadenní absencí jsem navíc prokázal nezodpovědnost. Soud skončil v můj neprospěch a já se rozhodl naplno vrátit do Vídně a věnovat se tomu, co člověku „roste pod rukama“, aniž by do toho cizí osoby negativně zasahovaly – Theater Brett.

    Nika neměla zájem o akademickou kariéru, ale Josef Kovalčuk s mou podporou ji přesvědčil, aby si udělala docenturu a potom i profesuru. Nakonec ji to potěšilo. Ale především ji těšila možnost spolupráce a uznání studentů i kolegů, se kterými se na každém kroku potkávala. Hrála a režírovala ve Vídni a současně studovala, seč mohla: vzpomínám si na její četbu knih Petera Brooka, ještě než začal vycházet v češtině, a myslím, že byla v České republice první, která zevrubně prostudovala Keitha Johnstona (četla jej v němčině vzápětí poté, co jeho práce vyšly v německém překladu). Byla tak první, kdo se v našich končinách zabýval nejrůznějšími aspekty divadelní improvizace. Během studia Johnstonových prací mně často sdělovala, kde se s ním shoduje a používá jeho metody a kde má jiné názory či rozdílná cvičení.

    Divadlo a politika

    V letech 1993 a 1994 jsme měli i divácky výborně navštěvované divadlo. Já dokonce na počátku roku 1994 dostal od vídeňského starosty zlatou plaketu města Vídně. A v tom to přišlo: městská radní pro kulturu přišla s divadelní reformou – chtěla vyřadit z podpory osm menších divadel. My jsme byli mezi nimi. Skutečně jsme pak byli půl roku naprosto bez dotací, což nás donutilo „přeškolit“ se opět na dramaturgii jednoho herce. Poté nám přece jen nějakou menší podporu dala a mohli jsme přežít.

    Ve Vídni (městě a tím pádem zemi; Vídeň je devátou rakouskou zemí) vládnou už po více než století sociální demokraté (nepíšu o době, kdy Rakousko patřilo k Německé říši). A většinou bez koalice. Jenže ve volbách v roce 1996 nezískali nadpoloviční většinu a šli do koalice s křesťanskými demokraty. Městským radním se stal Peter Marboe, který nás znal z našeho hostování v USA, a když se odtamtud vrátil do Rakouska, naše divadlo navštěvoval. Byl to člověk, který měl přehled a řídil se tím, že jeho úkolem jako úředníka je umělcům sloužit, tedy i divadelníkům. Zavedl tříleté smluvní dohody. V jeho funkční době s námi uzavřelo město dvakrát smlouvu o finanční částce, kterou jsme od města měli dostat – a město tuto dohodu také plnilo. V posledních letech jeho funkčního období (a dva roky poté) jsme dostávali 160 000 eur ročně.

    Už v roce 2001 ovšem volby zase nadpoloviční většinou vyhráli sociální demokraté. Nám ještě do roku 2003 platila dohoda s městem, takže jsme ještě první dva roky za nového radního dostávali podporu, která nám a našim spolupracovníkům umožnila žít a pracovat. Novým městským radním ovšem už byl sociální demokrat Andreas Mailath-Pokorny, který patřil ke smetánce partaje (vzápětí po studiu pracoval v kabinetu kancléře Vranitzkého jako referent), a ten se rozhodl myšlenku své sociálnědemokratické předchůdkyně dotáhnout do konce. A vydával ji za vlastní… Chtěl takzvaně reformovat divadelnictví ve městě Vídni a za tím účelem přestal dávat podpory třinácti vesměs malým divadlům.

    Od roku 2004 jsme tedy bojovali o přežití. Zrušili jsme naše životní pojistky a stavební spoření synů a peníze „vrazili“ do divadla. V prvních letech jsme nasadili hodně inscenací jednoho herce nebo jen nás dvou. Díky tomu jsme na jeviště opět přivedli krásné texty, které náš herecký život udělaly bohatším. Hrála se Beckettova Poslední páska (já hrál, Nika režírovala), Utrpení knížete Sternenhocha (Nika hrála hlavní roli, já všechny vedlejší), Brammer sieht Schwarz od Armina Baumgartnera (hráli jsme my dva), Můj netvor Felixe Mitterera (hráli jsme my dva a sami se režírovali), Žena na frontě (hrála Nika, režíroval maďarský režisér András Léner). Občas jsme ještě hráli i představení s více herci, ale finančně nás to pokaždé zruinovalo. Nika stála naposled „na prknech“ našeho divadla ve hře Frau an der Front (Žena na frontě), zdramatizovaném románu Alaine Polcz (premiéra 12. prosince 2015).

    Konec divadla Brett

    Nika zpět do Česka nechtěla. Zprvu tvrdila, že raději než zpátky by šla na Nový Zéland. To v průběhu let říkat přestala, ale vrátit se nechtěla nikdy. Říkala, že do Brna jezdí jen kvůli výuce, divadlu a za studenty. Už proto byly zřejmě moje pokusy o náš návrat počátkem devadesátých let odsouzeny k neúspěchu. Dopadlo to paradoxně: o co víc Nika učila a jezdila do Česka, o to víc jsem pracoval v našem vídeňském divadle. Pár dní před svým koncem mně řekla, že si myslí, že za její nemoc může „ta naše situace s divadlem“. Taky si to myslím. Až doposledka jsme doufali, že Theater Brett snad znovu budeme moci naplno rozjet. Nevím, do kdy v to doufala Nika, já hodně dlouho. Nika snad jen do okamžiku, kdy poprvé slyšela svoji diagnózu. To bylo v květnu 2016. Zesnula v poslední den letního semestru loňského roku.

    Theater Brett jako prostor už není. Předali jsme ho staršímu synu Jakubovi, ale je to teď divadlo s jiným jménem: Theater Arche. Theater Brett-Compagnie Brettschneider jako volná kulturní a divadelní skupina existuje nadále. Základ tvoří náš mladší syn Lukáš a já.

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Příliš krátké životy (XIII)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,