Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo je věc veřejná (I) Vlasta Gallerová, Karel Kříž

    Divadlo je politika, chápaná od slova polis, tedy obec. Péče o obec, vztahy v obci. Publikum je obec v přeneseném smyslu, ale i doslova. Během představení demokraticky volí smíchem či naplněným tichem. Je svobodné. Svobodné v přízni i odsudku toho, co mu divadlo nabízí. Herci předstupují před tuto obec a demonstrují postoje svých rolí. Předkládají je s určitým záměrem ke zveřejněnému posouzení celé obci – publiku. Divadlo je z podstaty věc veřejná.

    Režisér Karel Kříž a dramaturgyně Vlasta Gallerová tvoří od konce šedesátých let dramaturgicko-režijní tandem, který v podmínkách oficiálních kamenných divadel už během totality dokázal realizovat osobitou představu otevřeného a týmového divadla, vycházejícího z návratu ke kořenům divadelnosti a sledujícího konkrétní téma. V sedmdesátých letech se tak dělo v libereckém Divadle F. X. Šaldy, v osmdesátých letech v Městských divadlech pražských a poté v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Od roku 1991 svou představu o divadle, jež je více než divadlem, uskutečnili v Divadle Labyrint. Oba vždy vyznávali přesvědčení, že divadlo je věc veřejná. I proto jsme se společné ohlédnutí rozhodli odvinout od listopadových událostí roku 1989, od nichž letos uplyne třicet let.

    V listopadu 1989 jste oba působili v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, jehož ředitelem byl Jiří Fréhar. Vzpomínáte na to, jak jste prožívali 17. listopad?

    Vlasta: Byli jsme v ulicích, kde jsme vzrušenou atmosféru zažili na vlastní kůži, ale nedošli jsme až na Národní třídu, přeběhli jsme přes most do Realistického divadla, kde byla ten večer premiéra Maryši v režii Mirka Krobota. A už během představení přicházeli do klubu špinaví a zmlácení studenti se svědectvím, co se stalo na Národní třídě. Věděli, kam jít. Realistické divadlo po večerech Res publica I a II už mělo pověst centra svobodného myšlení.

    Karel: A klub jako by naráz ustrnul, protože i když se situace po všech protestních akcích toho roku vyhrocovala, něco takového nikdo z nás nečekal. Někdo vykřikl: To chce stávku! Nebylo už na co čekat.

    Vlasta: Odešli jsme do dramaturgie. Michal Lázňovský, Ondra Pavelka, Ivan Rajmont, Michal Žantovský, přišel Honza Kačer s Honzou Potměšilem, Alice Šimonová, Karel Steigerwald ze Zábradlí s Janem Grossmanem. A určitě i další, na které jsem zapomněla. A tam se zrodil nápad svolat do Realistického divadla na druhý den schůzi divadelníků. Hned jsme začali obvolávat divadla v celé republice.

    Karel: Bylo nám jasné, že je potřeba něco udělat, že to už nevyřeší žádné prohlášení.

    Vlasta: Tehdy ještě nepadlo slovo stávka.

    Karel: Já si myslím, že ano. Ale to je jedno. Důležité je, že ačkoli tehdejší moc měla v rukou rádio, televizi, noviny, tak síť divadel, rozprostřená po celé republice, jim unikla. Vždyť v každém menším městě je divadlo. Takže se to už nepodařilo zamést pod koberec obvyklou novinovou lží o pár živlech, jejichž protesty se policii podařilo zvládnout.

    Vlasta: Během noci se povedlo svolat na druhý den ve dvě hodiny odpoledne schůzi divadelníků tak, že hlediště Realistického divadla praskalo ve švech. Tehdy hrál v Praze na Chmelnici Provázek, takže Petr Oslzlý, Arnošt Goldflam a další brněnští kolegové byli po ruce. A na té schůzi se rozhodlo, že je nutné viditelné gesto: stávka. Mluvil tam Honza Nebeský, za studenty Martin Polách a ještě někdo třetí. A díky Honzovi Urbanovi z Východoevropské agentury se zpráva o protestu a stávce dostala hned do Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC. A díky Michalu Žantovskému i do Reuters.

    Karel: Jirka Fréhar, jehož odvahu jakožto ředitele odpovědného za Realistické divadlo velmi oceňuju, se tam v duchu své frenetické povahy strašně rozčílil a křičel: Nikdo se nás neptal, tak teď se zase nebudeme ptát my! Okamžitě vypukla tehdy ještě neřízená iniciativa herců, kteří vyjížděli mimo Prahu. Bylo důležité, že šlo o známé tváře herců, kteří měli u lidí kredit. Šlo o to, získat na svou strany pravdivou a autentickou výpovědí o událostech na Národní třídě veřejné mínění.

    A večer se už nehrálo. Co jste měli vlastně 18. listopadu hrát?

    Karel: To je právě ten paradox, že Res publiku II, která byla před zákazem a do téhle atmosféry by se náramně hodila. Mohla se proměnit v diskusní fórum, z něhož by mohly proudit aktuální zprávy. Ale odhlasovali jsme si stávku, tak jsme do ní šli. Ve stejné situaci se ocitl i Provázek, který měl ten večer hrát na Chmelnici scénický časopis Rozrazil.

    A co se dělo místo toho?

    Karel: Sešli jsme se na jevišti, lidem v hledišti přečetli Prohlášení divadelníků o tom, že vyhlašujeme stávku a že se divadla otevřou veřejným diskusím.

    Vlasta: Přijel i Vašek Havel. Bylo to všechno velmi vzrušené a hektické.

    Místo představení se tehdy z jeviště divadel diskutovalo. A forma těchto večerů bezděčně sledovala vaši Res publiku I a II. Vy jste vlastně nemuseli nic vymýšlet a mohli jste pokračovat v Res publice toho kterého večera…

    Vlasta: To je sice pravda, ale u nás to touhle cestou nešlo. V Realistickém divadle se konaly debaty, které vedl Jirka Adamíra s lidmi, jako byl třeba Miloš Zeman, a s řadou dalších.

    V pondělí 20. listopadu se v Realistickém divadle konala schůzka výboru Občanského fóra, které vzniklo v neděli v Činoherním klubu. Jeho centrum se pak ale přeneslo jinam. Proč?

    Karel: Václav Havel se mě zeptal, jestli by se Realistické divadlo nemohlo stát hlavním stanem OF. Jenže tohle rozhodnutí muselo projít schválením sedmičlenného stávkového výboru. A je paradox, že to dopadlo tři hlasy pro a čtyři proti. Pro jsem byl já, Honza Hrušínský a Pavel Rímský. Takže se centrem stala Laterna magika. Ale dnes si myslím, že to mělo svou logiku. Realistické divadlo je přece jen „za vodou“, zatímco Laterna u Václavského náměstí, kde se odehrávaly první masové demonstrace. A to, že byla v srdci Prahy, mělo svou výhodu i symboliku.

    Jana Franková čte prohlášení divadelníků o připojení se ke stávce studentů, na rampě natáčí Timothy Garton Ash (Stávkový večer v Realistickém divadle 18. listopadu 1989) FOTO VLADIMÍR SVOBODA

    V popředí Ilona Svobodová a Miluše Šlechtová, vzadu František Kreuzmann v inscenaci Res publica II (režie Karel Kříž a Miroslav Krobot, dramaturgie Vlasta Gallerová a Michal Lázňovský, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, prem. 27. října 1989) FOTO VLADIMÍR SVOBODA

    Nicméně to svědčí o tom, že zdaleka ne všichni divadelníci šli v jednom šiku nadšeně vstříc sametové revoluci, jak se dnes také traduje.

    Karel: Samozřejmě. Ale i to je pochopitelné. Kdo z nás tehdy věděl, jak to dopadne? Těch, co zaujali postoj Kdyby to náhodou nevyšlo, řeknem, že jsme byli pomýlení, bylo dost. Ale to je v povaze a zkušenosti tohoto národa. Vyčkávat, jak se to vyvrbí. Jenže v listopadu už nebyl čas vyčkávat. Muselo to být buď, a nebo.

    Vy jste se s tímto postojem museli setkat už při realizaci Res publiky I na podzim 1988. Jakým způsobem jste tehdy soubor oslovili?

    Karel: Svolali jsme všechny do klubu, soubor, výtvarníky i techniku, a vyložili jim, k jakému projektu se chystáme. A že je na nich, jestli se chtějí přidat. A že z rozhodnutí pro nebo proti nebudeme nic vyvozovat.

    Vlasta: Část z nich do toho šla a část ne. Ti, co ne, namítali, že to není umění. A je dnes těžké rozhodnout, jestli to byla výmluva nebo to tak opravdu cítili. Někteří herci se báli „být za sebe“, protože s tím neměli žádnou zkušenost.

    První Res publica na podzim 1988 měla téma demokracie. A mlžící podtitul: Jak jsme nezažili dvacátá léta…

    Vlasta: Odněkud jsme začít museli. První republika a téma demokracie byl dobrý odrazový můstek. K tomu tématu jsme všichni snesli spoustu textů od Čapků až po Masaryka.

    Karel: Na jevišti byli herci, výtvarníci, režiséři, dramaturgové – občané se svou vírou, nadějí a láskou, se svými občanskými a charakterovými postoji. Totéž v hledišti: diváci – občané. Res publica = věc veřejná.

    Vlasta: Původně se mělo odehrát jen představení v předvečer 28. října 1988, ale pak se ukázalo, že o reprízy je enormní zájem. A tak se jich hrálo hodně a byly vyprodané.

    Překvapily vás reakce publika?

    Karel: Překvapilo to především samotné diváky, ať už nezvyklou formou, kdy na jevišti seděli herci a ostatní za sebe a kolem celého hlediště až do foyer byl napnutý papír, na který mohl kdokoli napsat, co ho napadlo, nebo jména těch, kteří měli být vymazáni z paměti. Psát se začínalo už na jevišti. Byla to jedna z prvních forem a lekcí, jak najít odvahu a demonstrovat svůj názor.

    A diváci psali?

    Vlasta: Psali! Objevilo se tam třeba jméno Jana Masaryka, o němž se veřejně vůbec nemluvilo. A dokonce se už při první Res publice objevil i nápis Havel. Ale s malým h.

    Karel: Jako by to někdo napsal v chvatu a pak hned utekl…

    Měli jste už při první Res publice problémy s cenzurou?

    Karel: My s Vlastou ne, ale Jirka Fréhar jako ředitel ano. Byl pozván na městský výbor KSČ a dostal od tajemníka Miroslava Štěpána ostrou důtku. A nám vyprávěl, že si na odchodu říkal: Kdyby ti volové věděli, že už zkoušíme Res publiku II! Ale zakázat si to netroufli, protože oficiálně to bylo směrované jako vzpomínka na vznik republiky.

    Res publiku II Jak jsme to zažili, věnovanou šedesátým letům, už pronásledovaly problémy.

    Vlasta: Premiéra byla 27. října 1989. Na repríze 12. listopadu byli přítomni cenzoři, kteří měli zjistit reakce diváků. A je jisté, že by nám to už tak snadno neprošlo, protože se hrály úryvky ze zakázaných textů – Havlovy Zahradní slavnosti, Kunderova Žertu, Škvoreckého Tankového praporu. Na jevišti byla nasvícená prázdná židle a ze záznamu zpíval Karel Kryl Bratříčka. Jenže než se cenzoři k zásahu rozhoupali, doba je předběhla. Obě Res publiky připravily půdu pro to, co se odehrálo 17. listopadu a po něm.

    Třetí Res publica se odehrála loni v Divadle Na Jezerce.

    Vlasta: Honza Hrušínský byl u vzniku první i druhé Res publiky a stejně jako my cítil, že nazrála doba na třetí. A ukázalo se, že už to zase lidi oslovuje. Až jsme se divili, jak moc.

    V polovině roku 1989 jste oba podepsali Několik vět. Pocítili jste bezprostřední následky třeba v divadle nebo v chování kolegů?

    Vlasta: Vůbec ne, aspoň ne v Realistickém divadle. Ostatně Jirka Fréhar to podepsal taky. Normálně jsme dělali divadlo dál.

    Karel: Na jedné straně se nic nestalo, ale na druhé nikdo nevěděl, jestli se něco nestane. To říkám, abychom byli poctiví vůči kolegům, kteří to odmítli podepsat. Já jsem třeba pocítil jistou proměnu v chování některých lidí v Národním divadle, kde se tehdy hrála moje inscenace Shakespearovy komedie Marná lásky snaha a kam jsem docházel na režijní dozor.

    Musel podle vás přijít 17. listopad a je zákonité, že se ke studentům přidali nejdřív divadelníci?

    Karel: Samozřejmě že musel. Ale nebuďme zas až tak moc pyšní. Dřív padla Berlínská zeď, v Moskvě vládl Gorbačov a glasnosť, v Polsku Solidarita. Byli jsme vlastně poslední. Ale část vládnoucích kruhů byla ochotna v malém vyzkoušet u nás metodu Náměstí nebeského klidu. Ta druhá, vychytralejší, zjistila, že je lepší od zodpovědnosti utéct, a nechat lidi, aby se opili vítězstvím. A za jejich zády si nahrabat. Peníze, funkce, vliv. Zřejmě se jim to docela povedlo. To je to Mussoliniho škubání slípky peříčko po peříčku.

    Vlasta: Proto je důležité, aby se dnes pořád připomínalo, jak to skutečně bylo. V rozhlase, televizi i v knihách o listopadu 1989 se objevují hrozné nesmysly a zkreslení. Až to člověka, který to opravdu zažil, děsí.

    Ptala se Radmila Hrdinová

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Divadlo je věc veřejná (I) Vlasta Gallerová, Karel Kříž

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,