Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš krátké životy (VII)

    Sedmý červenec 1977, přejíždíme československo-rakouské hranice. Na nádraží Vídeň-střed nás u autobusu čekali Ivan Binar, kamarád z Ostravy, a Přemysl Janýr. Ivan nám hned vysvětlil, že je to ten Janýr, který v osmašedesátém roce patřil ke členům přípravného výboru pro znovuzaložení Československé strany sociálně demokratické, a že je tu proto, aby nám z pověření spolkového kancléře Bruna Kreiského pomohl se zorientovat. Aby nám pomohl se začleněním do života v Rakousku.

    S naším Kubou na jedné z prvních procházek v oblasti Semmeringu, kde jsme brzy byli „jako doma“ Foto archiv autora

    Nasedli jsme do Janýrova auta (Ivan a my s naším malým Jakubem) a cestou nám pan Janýr říkal, že s námi to bude jednoduché: Nika má malé dítě, takže zůstane pár let doma, já budu navštěvovat kurs němčiny a za pár měsíců mě zaměstnají někde na úřadě. Neudrželi jsme se a museli jsme se začít smát. Ten náš smích byl poněkud neuctivý, ale nemohli jsme si pomoci. Vysvětlili jsme, pro pana Janýra možná nepochopitelně, že to jsme snad mohli zůstat doma. My totiž spolu chceme dělat divadlo.

    Nabídku kursu němčiny jsem ovšem přijal, ale divili jsme se, proč bychom nemohli chodit na němčinu oba. Odpověď: Protože nemáte nikoho, kdo by se vám staral o malého. Na naši dodatečnou otázku jsme se dozvěděli, že ve Vídni nejsou žádné jesle.

    Naše sdělení, že bychom chtěli „dělat divadlo“, a to po svém, protože to nebylo v Československu možné, považoval pan Janýr (a nejen on!) za naivní a za nemožné. Divadelníků je ve Vídni jako hub po dešti a prosadit se zde a uživit divadlem prostě nejde.

    Vídeň

    Pan Janýr nás nejdříve zavezl do svého bytu, ve kterém byli přechodně ubytováni Binarovi. Bylo to pěkné setkání, ale přece jen trochu zakalené tím, že jsme se současně dozvěděli, jak je zde důležité přihlásit se do katolické církve, protože ta je „tady“ většinová a členství v ní má vliv na spoustu věcí. Oba jsme byli římsko-katolicky pokřtěni, ale za katolíky jsme se nepovažovali ani jsme neměli v úmyslu se k církvi hlásit. Nika už vůbec ne. Já jsem byl poněkud na rozpacích, mám-li se považovat za katolíka, respektive křesťana. Možná proto, že jsem jako kluk ministroval a měl k církvi dobrovolný dobrý vztah. A taky nás někteří z přítomných v bytě u Binarů přesvědčovali, že Nika opravdu bude muset s malým Jakubem zůstat pár let doma.

    Pan Janýr nás ještě tentýž den zavezl do bytu v Ospelgasse, do uprchlického tábora jsme nemuseli. Byl to třípokojový byt a my dostali jeden pokoj. Bydleli jsme společně s – také tříčlennou – rodinou Leštínských (signatář Charty 77 z Ostravy), kteří emigrovali den či dva po nás, ale záhy nás měli převézt do malého samostatného bytu. Z jednoho či dvou přenocování nakonec byly týdny tři.

    Tak jsme se začali seznamovat s rakouskými reáliemi: řekne-li se jeden den, budou z toho dva či tři týdny, poví-li někdo, že něco přinese zítra, můžete si být jist, že se s tím do měsíce objeví.

    Červenec i srpen 1977 byly výjimečně horké letní měsíce. Byli jsme bez peněz, a tak jsme chodili rozpálenou Vídní většinou pěšky: já denně do kursů němčiny na univerzitě, Nika s Jakubem do parku. V jediném blízkém posedávaly většinou postarší ženy, které žehraly na našeho syna, kdykoli si „dovolil“ stoupnout na trávník, ačkoli jejich psi se tam bez problémů proháněli…

    Byla horka a měli jsme žízeň. V Československu nikdo z nás nepil pivo, jenže jsme záhy zjistili, že minerálky zde nejsou o nic lacinější než pivo, které na rozdíl od nich dovedlo žízeň skutečně zahnat. A tak se z nás, Moraváků holdujících do té doby vínu, stali ve Vídni pijáci piva.

    Co do složení obyvatel nám Vídeň připadala stará, většina navíc působila zapškle. Připadali jsme si jako ve velkém Brně – nejen co do architektury, ale také pokud jde o Vídeňáky. V domech fungoval takzvaný domovnický systém. Domovníci většinou bydleli v bytech v přízemí, někdy také ve sklepních bytech, a dohlíželi na pořádek. Cizinci, „auslendři“, byli podle nich vinni za jakýkoli neklid.

    Jedna z legendárních fotografií Niky (a mé ruky) z naší první inscenace Světlo světa podle Jiřího Koláře Foto archiv autora

    Stěhování

    Náš druhý byt jsme dostali od Přistěhovaleckého fondu (Zuwanderer Fond) v Goldschlagstrasse, nedaleko českého velvyslanectví. Jeden a půl pokoje, záchod na chodbě. Když začala chladna, byl byt naprosto nevyhovující: ze všech stran táhlo, ani dekami se nedařilo okna utěsnit. Podle úřadů jsme tam měli zůstat tři roky a poté se uvidí. Chopili jsme se iniciativy a našli si tmavý, ale o trochu větší a hlavně „utěsněný“ byt, a tak jsme se už před Vánocemi 1977 přestěhovali do Wohllebengasse nedaleko Karlskirche, tedy kousek od středu Vídně. Bylo to výhodné především pro Niku, která od září pracovala jako šatnářka v divadle Die Komödianten na Karlově náměstí (Karlsplatz). Tak začala její rakouská divadelní dráha.

    Světlo světa

    Místo šatnářky v menším vídeňském divadle Niku těšilo: dostala se mezi lidi, každý večer si za službu vydělala šedesát šilinků, což bylo na tehdejší české poměry zhruba čtyřicet korun, dnes cca 12‚50 eur. Ale hlavně: začala se seznamovat s tím, jak to chodí ve vídeňských divadlech.

    Hned v září jsme začali zkoušet Světlo světa, první z Kolářových „pantomimických“ předeher k jeho celovečerním hrám. Jenže doma to šlo dost komplikovaně. Chyběl prostor, nemohli jsme ani vybudovat scénu. V divadle Die Komödianten Nice půjčili první „requisity“ a Ilse Pollack, tehdejší žena později důležitého rakouského překladatele z polštiny a spisovatele Martina Pollacka, nám zařídila možnost zkoušet v soukromém domě, ve studiu jistého pana Pfneudla. Ten měl za ženu černošku z Haiti a jako podmínku bezplatného používání jeho studia si dal, že jeho žena bude zkoušet s námi. Nika to zpočátku – s jistými pochybami – radostně přijala. Mladá Haiťanka dělala figurantku a Nika režírovala. Figurantka byla učenlivá, podřizovala se režijním záměrům Niky. Já hrál „ruku“.

    Někdy koncem listopadu jsme malému okruhu známých v Pfneudlově studiu Světlo světa předvedli. Záhy se ozvala Susanne Rockenschaub, dcera primáře významné vídeňské porodnice Semmelwes Klinik, tehdy studentka medicíny, a ptala se nás, zda bychom Kolářovu hru nechtěli v lednu zahrát v Bruselu v rámci několikadenního politicko-kulturního připomenutí pražského jara 1968.

    Jiřího Koláře jsme navštívili ještě před naším odjezdem z Československa v Praze a on nám řekl, že jeho hry samozřejmě můžeme inscenovat a uvádět – dělat s nimi, „co chceme“ –, ale nemáme prý mít velká očekávání, protože jsou proti moci a mocenským choutkám a taková kritika se nikde na světě nenosí. Souhlas autora jsme tedy měli, a tak jsme samozřejmě řekli, že ano, rádi.

    Pro mě jízda do Bruselu znamenala několikadenní volno ze studií němčiny, pro Niku souhlas vedení divadla, že nebude v šatně. Trochu se tam divili, že už tak brzy jedeme hrát pohybové divadlo do Bruselu. Umělecký šéf a režisér Die Komödianten, brechtovec Conny Hannes-Meyer, se vyjádřil, že on sám by si maximálně na jeden večer dovolil angažovat Marceaua. Vídeňské publikum prý (a měl v tom pravdu) na fyzické, nonverbální divadlo není zvyklé a nechce je.

    Jeden z přátel, rakouský kameraman, jehož jméno si za nic na světě nevybavím (což ukazuje na to, jak nám tehdy lidi důvěřovali a byli ochotni pomoci, ačkoli jsme se skoro neznali), nám bezplatně půjčil auto na cestu. A tak jsme jeli. Bylo až neuvěřitelné, jak nám setkání, která v létě díky naší otevřenosti zprostředkovala francouzská matematička, v prvních dobách našeho života „venku“ pomohla.

    Nika v inscenaci Jáma, druhé Kolářově hře, kterou jsme začátkem našeho pobytu na „Západě“ často uváděli společně se Světlem světa Foto archiv autora

    Jáma

    Brusel byl pro nás důležitý. Příznačné bylo, že ač se jednalo o událost týkající se 10. výročí pražského jara, vystoupení nám zprostředkovala Rakušanka s belgickými přáteli. Akce se konala 21. ledna ve velké aule Université Libre de Bruxelles. Kromě různých politických akcí a pódiových diskusí se uskutečnil kulturní večer, na němž vystoupili zpěváci Karel Kryl a Rolf Biermann a my s Kolářovou jednoaktovkou. Na zkoušení nebyl skoro žádný čas. Karel se v šatně rozčiloval, že si nemohl připravit ani zvukové zařízení. Tak jsme ho poznali: když se mu něco nelíbilo, pořád dokola „špačkoval“. Asi si tím ulevoval. Skamarádili jsme se s ním.

    Ještě v Bruselu nám účastníci bruselské události nabídli hostovačku v Mnichově a v Geltenkirdenu u Basileje. Nebyla to divadla, „jen“ kulturní střediska, v případě Basileje dokonce výtvarná galerie. Ale navazovali jsme tak kontakty po západní Evropě a ty znamenaly nabídky k dalším hostovačkám v jiných zemích a městech.

    Mezitím jsme ovšem hráli ve Vídni. Důležitá byla představení v Z-Klubu, díky Janu Táborovi (vlastním jménem Jaroslavu Součkovi) jsme dvakrát hostovali v Muzeu XX. století.

    Důležitým spolupracovníkem se stal Dietmar Blochberger, Rakušan, který vyrostl a vystudoval v Argentině a do Rakouska se vrátil v době, kdy jsme tam emigrovali. Byl to filmař, především kameraman, ale my jsme ho u nás nechali režírovat: Jámu, druhou Kolářovu hru, kterou jsme pak často uváděli společně se Světlem světa.

    V Jámě Nika hrála Klauna, který stojí před rozhodnutím, zda se prostituovat – což pro nás vždycky znamenalo zrazovat vlastní já v jakýchkoli situacích a oborech –, či zahynout. A tak chce-li žít, nezbývá mu nic jiného než ta druhá možnost. Stejně jako v případě první Kolářovy jednoaktovky jsme v inscenaci postupovali s vědomím, že Kolář je autor, jehož je třeba ctít (chovali jsme se tak ke všem našim autorům v celé naší divadelní práci), a proto je třeba jeho dílo nikoli divoce interpretovat, „modernizovat“, přepisovat, ale odhalit jeho dramatickou sílu. To, co je v jeho textech skryto. Bezčasovost sloučená s angažovaností je skutečnou silou dobrých dramatických děl, v tom jsme si byli zajedno i s Dietmarem a s většinou našich desítek, ne-li stovek spolupracovníků v průběhu naší čtyřicetileté rakouské historie.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Příliš krátké životy (VII)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,