Cirkusy u nového jezera… (No. 8)

Letní Letná 2023 v neděli skončila, a tak se sluší za letošním jubilejním dvacátým ročníkem se – aspoň krátce – ohlédnout.

Festival Letní Letná 2023 v neděli skončil. Foto Vladimír Hulec

Z akce původně téměř jen pro milovníky a obdivovatele moderní pantomimy, klauniády, scénického tance a fyzického divadla, přenesené v roce 2004 z Kolína, kde zakladatel a dodnes ředitel Letní Letné Jiří Turek tehdy několik let kočíroval festival Kašparův kolínský memoriál, resp. mimoriál a kam vedle mimů zval i první výhonky nového cirkusu u nás (především Kanaďana Daniela Gulka s jeho projekty), se dnes vyvinula v podstatě lidová veselice, kde se scházejí celé rodiny, které navštěvují představení v šapitó i pod širým nebem, tančí na nočních koncertech, vystřelují růže na střelnici a nádavkem si posedí u dobrých moků. A mnohdy si dají i vydatnou stravu – či aspoň zmrzlinu – z pestré nabídky podávané z nepřeberného množství karavanů a stánků. Jistě, v cenách poměrně vysokých, nicméně taková je doba. Z chudého umění blízkého divadelní avantgardě se cirkusáci – aspoň ti „novo“ – dnes stávají exklusivním mainstreamem začasté ukotveným v popu a show. Ale proč ne. Pokud se něco „zespoda“ v umělecké branži prosadí, je taková cesta vysoce respektábl. Když se koukáte na snímky zahradních restaurací z přelomu devatenáctého a první třetiny dvacátého století, vidíte tam obdobně spokojené rodiny jako dnes na Letné. A jak se na ty časy a ona místa nostalgicky vzpomíná. Připomeňme jen barrandovské terasy s bazénem pod nimi, kde se v létě konala inscenace Extáze /více o ní zde/. Věřím, že přesně taková atmosféra lidského hemžení a užívání si volnosti života jako tehdy na barrandovských terasách je dnes na Letní Letné. Dokonce i s tou vodní hladinou, jež nyní vykvetla v Letenských sadech hned vedle festivalového dění.

Zahraniční dramaturgie spoléhala na osvědčený koncept mixu divácky atraktivních, obecnějšímu vkusu vstřícných company a jejich produktů (snímek je z show Sabotage walešského NoFit State Circusu) s artovými. Foto František Ortmann

Když se za letošním ročníkem ohlédneme, nebyl co se týká programu nijak přelomový. Český program se skládal z na festivalu již vesměs zavedených jmen (chyběla snad jen LaPutyka, která již možnosti LL přesahuje a je možné ji kontinuálně navštěvovat v nedalekých Holešovicích). Loser Cirque Company sympaticky nabídla minipřehlídku svých tří nových projektů /zde, resp. zde/, Eliška Brtnická pozvala do Prahy tři obdobně zaměřené performerky z Japonska, Finska a Panamy a vedle sólových inscenací představila i – snad dlouhodobější – společný projekt Crossing /zde/. Vystoupili Bratři v tricku, Holektiv, AirGym Art Company, Cirkus TeTy, Vosto5, Buchty a loutky, Studio Damúza, plzeňské Divadlo Alfa, českobudějovické Studio dell´arte, žonglérství předváděl klaun Vojta Vrtek, s loutkami hrál a zpíval Viťa Marčík, bubliny foukal Václav Strasser, speciální show nabídli žongléři i akrobaté, přijeli i zdravotní klauni a Loutky nemocnici. Novinkou byli Moetivi Karavan, Feel the Universe Circus Company či Cirko Hopley. A odehrálo se toho ještě spoustu dalšího včetně nočních open koncertů.

Zahraniční dramaturgie spoléhala na osvědčený koncept mixu divácky atraktivních, obecnějšímu vkusu vstřícných company a jejich produktů (Sabotage walešského NoFit State Circusu /zde/ a Animal kanadského Cirque Alfonse /zde/) s vysoce artovou produkcí pro fajnšmekry (Bitbybit bratrského dua Simon a Vincent Bruyninckxových z francouzsko-belgického souboru Collectif Malunés). A k nim dovezla soubor, který nehledí na zavedená pravidla nového cirkusu coby produkce bez zvířat, ale naopak jich přiveze a do představení zapojí mnoho. Ovšem nebyli to tradiční koně, tygři, lvi, velbloudi nebo medvědi. Dokonce ani psi, i když ti by v rámci zvolené poetiky v představení klidně být mohli. Nýbrž nemotorní (a v zásadě nevycvičitelní, anebo jen málo) opeřenci z venkovského dvora – slepice, kachny, holubi…

Rodinný francouzský soubor Cirque Aïtal a jejich produkce A ciel ouvert nabídly clochardovský svět životních beatniků a ztroskotanců. Hrálo se na „náměstíčku“ uprotřed karavanů… Foto František Ortmann

Rodinný francouzský soubor Cirque Aïtal a jejich produkce A ciel ouvert /zde/ nabídly „clochardovský“, bezdomovecký svět životních beatniků a ztroskotanců, lidí okraje, kteří žijí v karavanech a putují z místa na místo, od štace ke štaci tak jako kdysi potulní komedianti s koni a v maringotkách. Takový způsob veřejné prezentace – hrálo se na „náměstíčku“ uprotřed karavanů – zdá se mi býti velmi šťastným. Předvádí nejen artovou kvalitu performerů, jak artistickou, tak hudební, ale předává ještě mnohem víc – jemnost a krásu srdce… Čtyři aktéři a jejich dvě děti otevírali skrze svou vlastní bytostnou, živočišnou volnost a životní svobodu, jichž mnozí nejsme schopni (ani ochotni), cosi, v čem nejhlouběji jsme lidmi. Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí, má osamělost, to bude zároveň mé přemýšlení; mé odříkání, to bude zároveň má čistota…, napsal kdysi o takových Karel Čapek v jednom ze svých textů nepřímo tím cituje druhý list Korintským apoštola Pavla. Francouzi jako by se tímto krédem řídili. Přitom jejich představení nepostrádalo vtip, hravost a chvílemi i poměrně drastický humor s řadou groteskních situací. Tkalo obraz člověka jako neuchopitelné lidské bytosti, oslavovalo poezii a křehkost bytí.

…

A tím bych mohl skončit, neb tato produkce byla tím hlavním, čím se letošní ročník Letní Letné vryl do mého srdce a paměti. Ale to bych byl některé zážitky obešel či upozadil, a to bych nerad. Proto očekávejte ještě jeden díl. A jednu událost v souvisosti s letošním ročníkem opominout nelze vůbec.

Foto Vladimír Hulec

Taková vnější nádhera pronikne spíše do očí než do rozumu a přinutí především obyčejné lidi si myslet, že takový velvyslanec, který je obklopen nádhernými a mnoha zlatem a stříbrem zářícími livrejemi a kočáry, pochází ze země, v níž panuje zlatý věk… Gottfried Stieve. (Aquanauts aneb Pocta novému cirkusu). Foto František Ortmann

Nezapomenutelnou a jasně odlišitelnou od ostatních let se totiž Letní Letná 2023 stala zásluhou zahajovací velkoshow nad, v a kolem nového letenského jezírka (ostatně kvůli němu jsme letošní festivalové reportáže nazvali Cirkusy u nového jezera) Aquanauts aneb Pocta novému cirkusu. Úchvatná podívaná z níž oči přecházely a srdce v hrudi se zastavovalo. Psal jsem o ní dvakrát /zde, resp. zde/, tak se nebudu více rozepisovat, ale spolu s přechodem přes Vltavu francouzské provazochodkyně Tatiany-Mosio Bongongy v úvodu Letní Letné v roce 2019 /zde/ šlo o událost, jež přesahuje hranice festivalu a dokonce i nového cirkusu a vpisuje se do samotné historie Prahy. Obdobně jako se do historie Paříže zapsala (třídenní!) „grandiózní slavnost“ Ludvíka XIV. Radovánky na kouzelném ostrově, které se konaly v roce 1664 v zahradách Versailles. Úkolem tehdejších dvorských umělců Molièra a Lullyho bylo spojit komedii a operu v jeden úchvatný spektákl, z něhož by divákům oči přecházely. K inscenování efektů tak byl najat největší iluzionista té doby Carlo Vigarani, povoz hlavní postavy, zuřivého Rolanda, kterého ztvárnil sám král Ludvík XIV., obklopovaly zlatem se blýskající kostýmované postavy dvanácti hodin a dvanácti souhvězdí, v kočáře seděly čtyři věky – zlatý, stříbrný, bronzový a železný – a opřestávkách hrálo třicet houslí, šest cembal a louten Lullyho hudbu, na kterou tančili faunové a satyři. V meziaktí vystupovali akrobati, nechyběl balet a činoherní představení Moliérových her, ale ani soutěže či loterie. Skoro jako na Letní Letné…