Divadelní noviny > Kritika

Jít po červeném koberci k smrti

Podruhé je možné s divadlem vstoupit do bazénu pod Barrandovskými tarasami. Poprvé to bylo od léta 2019 do letošního června s inscenací Natálie Deákové Psí dny, podruhé se ve stejném prostoru lze v historii tohoto místa smočit na představeních inscenace Tomáše Loužného Extáze, jež měla v produkci nedaleké MeetFactory premiéru včera a jejíž reprízy se chystají na 17., 18., 29. a 30. července a 14., 15. a 16. srpna.

A je to barrandovsky chladná koupel, která stojí za to. Divák usazen v prázdném, zdevastovaném bazénu – v první části v jeho mělké části sedí na židlích, v druhé přechází do hlouboké vody pod legendární skokanský můstek, který lze dobře vidět ze silnice za barrandovským mostem vedoucí podél Vltavy z Prahy do Chuchle, a sedá si na polštáře upevněné na skosené stěně – sleduje životní příběh původem rakouské herečky Hedy Lamarr (9. listopadu 1914 Vídeň, Rakousko-Uhersko – 19. ledna 2000 Orlando, Florida, USA) proslulé především hlavní rolí v Machatého filmu Extase (1932), kde se herečka objevila poprvé na plátně zcela nahá, navíc v jedné scéně ukazuje svou tvář při orgasmu.

https://youtu.be/meA_wM3kmVw

Na svou dobu odvážný, smyslný film vzbudil celosvětový rozruch na 2. Benátském filmovém festivalu v roce 1934. Zatímco festivalové publikum jej přijalo s nadšením a byl zde oceněn Pohárem města Benátek za nejlepší režii, papež Pius XI. ho odsoudil jako pornografický a plný nemorálních přirovnání a Adolf Hitler promítání v Německu rovnou zakázal. Ve většině kopií (amerických i evropských) byly proto vybrané scény s nahou herečkou vystřiženy. Přesto byl snímek v několika jazykových mutacích uveden ve Francii, Německu (před Hitlerovým zákazem), Itálii, Velké Británii, Spojených státech amerických a v dalších padesáti zemích Evropy, Jižní Ameriky, Afriky a Asie a dnes je považován za filmovou klasiku (česká verze byla v roce 2019 digitálně restaurována Národním filmovým archivem a v témže roce  – po pětaosmdesáti letech – opět slavnostně uvedena na 76. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách).

Hady Lamarr, narozená jako Hedwig Eva Maria Kiesler, byla považovaná za jednu z nejkrásnějších hereček stříbrného plátna své doby. Po úspěchu filmu Extase prchla v roce 1937 (byla tehdy vdaná za chorobně žárlivého, o třináct let staršího německého průmyslníka a zbrojařského magnáta Friedricha Mandla) v přestrojení za služku a s bohatou kolekcí šperků vycestovala do Francie, kde se nechala na dálku rozvést. Bylo jí teprve třiadvacet, nastoupila na loď a vydala se za filmovou kariérou do USA. Na lodi se seznámila s L. B. Mayerem, šéfem filmové společnosti Metro – Goldwyn – Mayer, který pro ni vymyslel umělecké jméno Hedy Lamarr a angažoval ji do řady filmů. Byla hvězdou první velikosti, hrála po boku Spencera Tracyho, Clarka Gablea, Jimmyho Stewarta, Judy Garland či Lany Turner, ale opravdový úspěch dosáhla pouze ve filmu Samson a Dalila z roku 1949, který získal dva Oscary (za výpravu a kostýmy) a na další tři (kamera, speciální efekty, hudba) byl nominován. A do konce života ji hnětlo, že nevzala hlavní roli v – později ikonickém – snímku Michaela Curtize Casablanca (1942, její roli převzala Ingrid Bergman).

Novináři ji označili za nejkrásnější ženu světa, podle její tváře byla vytvořena Sněhurka (1937) v kresleném filmu Walta Disneyho a její postava a obličej byly předlohou i pro komiks Kočičí žena (1940). Byla první americkou filmovou producentkou a svou filmovou (hereckou i produkční) kariéru ukončila v roce 1958. Za svůj život byla šestkrát vdaná. Se třetím manželem, hercem Johnem Loderem (1898 – 1988, manželé byli v letech 1943–47), měla dvě děti, dceru Denise /nar. 1945/ a syna Anthonyho /nar. 1947/. Vedle toho se svým druhým manželem, scenáristou Genem Markeym (1895 – 1980, manželé byli v letech 1939 – 1941) adoptovala syna Jamese /nar. 1939/, kterého však později – v jeho dvanácti letech – dala na vychování do jiné rodiny. A prožila mnoho dalších mileneckých vztahů. Mezi její milence údajně patřil letecký konstruktér Howard Hughes, herci Charlie Chaplin a Marlon Brando, spisovatel Erich Maria Remarque, majitel automobilky Fiat Gianni Agnelli a dokonce i pozdější americký prezident J. F. Kennedy. Po posledním rozvodu v roce 1965 se stáhla do ústraní a žila až do konce života sama na Floridě. Těžce snášela postupnou ztrátu své bývalé krásy, trpěla depresemi, ztrácela zrak, způsobila několik skandálů a ve věku osmdesáti pěti let zemřela na selhání srdce.

Hra Tomáše Loužného i jeho inscenace s těmito znalostmi počítá. V úvodu přicházejí tři herečky – Radka Fidlerová, Dana Švolba Marková a Anna Fišerová – jako tři filmové star po červeném koberci před malé slavnostně vyzdobené pódium postavené na kraji dna bazénu. Kolem sedí diváci u stolků evokujících bájný život této lokality v třicátých letech, kdy zde byla část filmu Extase natáčena. Na jevišti zůstává jediná Hedy Lamarr – Dana Švolba Marková – ostatní dvě se vydávají každá do jiné části prostoru. Diváci mají na uších sluchátka s takzvaným binaurálním efektem, který vtahuje diváka do samotného středu prostorového vnímání zvuků a hudby. Slyší v nich předem nahrané, připravené zvuky, jako by se účastnili oficiálních oslav Hedy Lamarr na právě pořádané společenské akci, živého setkání s ní a byli „na dotek“ přítomni její postupně se vyjevující životní zpovědi – slyší potlesk, hudbu, reálné zvuky, do nichž vplouvají živě přes mikroport zachycovaná slova hereček. Hedy Lamarr ústy všech tří aktérek vede po celý čas představení vnitřní dialog s imaginárním divákem.

V podstatě jde o monolog sama se sebou, občas se proměňující v dialog s jejím – jak jej sama nazývá – druhým či americkým otcem, filmovým producentem Louisem B. Mayerem (12. července 1884, Minsk, Rusko – 29. října 1957, Los Angeles, USA), spoluzakladatelem a spolumajitelem největší tehdejší (a dodnes existující) filmové společnosti Metro-Goldwyn-Mayer /MGM/, který ji uvedl do velkého (hollywoodského) světa filmu. A je to drsná zpověď člověka, který toho mnoho dosáhl, patřil k nejvyšší americké filmové smetánce, vlastnil několik domů, ale v padesátých letech upadl do zapomnění a už se nedokázal vrátit zpět na výsluní. První část je právě z této doby, kdy se ještě herečka – marně – pokouší pomocí Mayera získat filmovou roli. Druhá část, odehrávající se na dně hluboké části bazénu pod skokanskou věží, je už zpověď herečky koncem devadesátých let, krátce před smrtí, kdy se obrací na novináře, ale možná jen vede opilecké rozhovory sama se sebou. Tragický konec herečky a vědkyně, velkolepé ženy, jež celý život bojovala za jejich (a svou) emancipaci.

A zde jsme u jednoho z problémů – nedotažeností či nedůsledností – Loužného textu. Lamarr totiž nebyla jen herečkou a krásnou ženou, která na konci života zahořkla a možná byla alkoholičkou, ale po celý život se projevovala i jako angažovaná (především proti německému fašismu), odvážná, sebevědomá, inteligentní a přemýšlivá žena (dnes bychom ji nazvali feministkou), jež se v mnohém vyrovnala mužům, nebo je i předčila, což v tehdejší mačistické společnosti bylo nevídané. Byla – jak je dnes všeobecně uznáváno – významnou experimentální vědkyní, jež v mnohém předběhla svou dobu. Vynalezla několik zlepšovacích návrhů a technologických drobností – například na základě tvarů těl ryb a ptáků navrhla lepší konstrukci křídel letadel, vylepšila chod světelných semaforů, vymyslela rozpustné šumivé tablety, svítící obojky pro psy či dodnes používaný systém řazení papírových kapesníků a toaletního papíru v malé krabici, z níž se dají tyto kapesníky (toaletní papír) postupně vytahovat.

Nejvýznamnější však byl její jediný patentovaný vynález – komunikační systém založený na přeskakujícím rádiovém signálu, který nelze odposlouchávat, tzv. FHSS (Frequency Hopping Spread Spectrum). Princip ji údajně napadl už v polovině třicátých let na večírcích jejího prvního manžela s nacistickými pohlaváry. Tehdy se totiž testovalo dálkové řízení torpéd pomocí rádiových signálů. Ty však šly snadno odposlouchávat, takže torpédo mohla vyřadit z provozu obyčejná rušička. A jí napadlo elegantní řešení: měnit nepravidelně a v krátkých intervalech vysílací frekvence, aby nešly vysledovat. Zprvu však nedokázala vymyslet synchronizaci signálu mezi vysílačem a přijímačem. Tu vyřešilo o několik let později setkání s hudebním skladatelem Georgem Antheilem (1900 – 1959), který složil hudbu pro šestnáct mechanických klavírů k filmu Mechanický balet (1924) a k jejich synchronizaci použil papírovou děrnou pásku. A právě tento princip použila Lamarr při synchronizaci rádiových signálů. Společně v roce 1942 tento vynález patentovali a hned ho bezplatně nabídli americkému námořnictvu předpokládajíce, že bude použit k navádění torpéd. Vojáci však objev odmítli. Údajně mu nevěřili, neb jej vymyslela žena a navíc herečka (a hudebník). Až v roce 1959, když vypršela patentová práva, se myšlenky sdělovacího systému s přeladitelnou nosnou frekvencí ujala americká elektrotechnická firma Sylvania Electronic Systems Division a v přísném utajení, neboť se jednalo o vojenský projekt, jej dopracovala. Nebyl již řízen děrnou páskou, ale využíval digitální tranzistorové obvody. Poprvé byl bojově nasazen za kubánské krize v roce 1962 a ve válce ve Vietnamu. Pro civilní použití byl uvolněn až v polovině osmdesátých let, aby mohl být využit při vzniku družicových komunikačních sítí a satelitních telefonů. Dnes tvoří systémy FHSS nedílnou součást IT (sítí Wi-Fi a systémů Bluetooth), tento přenos nalezneme u GPS satelitů, satelitní televize a v sítích mobilních telefonů. V roce 1997 za něj Lamarr – spolu s Antheilem (in memoriam) – dostala od mezinárodní organizace Electronic Frontier Foundation (EFF) cenu Pioneer Award za přínos komunikačním technologiím /seznam držitelů zde/ a téhož roku – jako první žena vůbec – obdržela cenu BULBIE™ Gnass Spirit of Achievement Award, která je považována za Oscara pro vynálezce /více zde/. V té době získala několik dalších amerických ocenění (např. zde) a v roce 2014 byla in memoriam (opět spolu s Georgem Antheilem) uvedena do síně slávy amerických vynálezců – The National Inventors Hall of Fame.

A Loužný právě tuto část osobnosti Lamarr téměř zcela opomíjí, čímž podává zkreslený obraz této výjimečné ženy. Zvlášť když se jinak opírá o životopisná fakta (včetně jejího stařeckého kradení drogistického zboží ke konci života) a po celý čas dává najevo, že jde sice o jeho autorský, nicméně v zásadě dokumentární, o fakta se opírající její portrét. Volí pro něj sérii víceméně statických monologů. První někdy z druhé poloviny padesátých let, kdy se Lamarr pokoušela o návrat k filmu a naposledy se (možná) setkala či setkávala s L. B. Mayerem. Obviňuje jej, že se o ni nestará, vyčte mu jeho špatný odhad některých situací jejího uměleckého života (především neúčast ve filmu Casablanca a naopak účast v několika propadácích), nabízí se mu jako žena, popisuje, jak jej sváděla, jak si jej našla na lodi z Evropy do Ameriky, jak jí pomohl v začátcích jejího působení v Hollywoodu, jak byla tehdy bohatá a rozhazovačná. Divák se tak dozvídá fakta z jejího života a je vtahován do světa tehdejší filmové smetánky (i o drogách je tu řeč), což samo o sobě je dostatečným důvodem text poslouchat a představení sledovat.

Tato část zpovědi Lamarr v podání Dany Markové je obrazově a občas i slovně doprovázena – či zdvojována – obrazy a komentáři Lamarr magicky vystupující jakoby z filmového plátna či studia v podání Anny Fišerové. Ta se – výrazně nasvícená spodovými reflektory – pohybuje vpovzdálí, na úpatí barrandovské skály. Působí jako bohyně, jako filmová ikona, jako femme fatale. Občas v kouřové cloně, dokonce i na koni, jehož maketa je nedílnou součástí z dálky působivých, záměrně kýčovitých, velkolepě nádherných výjevů. Právě zde se naplno projevuje důvod a smysl použití binaurální techniky. Hlasy obou hereček jsou ve sluchátkách rovnocenné, čímž nastává efekt intimního naslouchání jejich komentářům a zpovědím vhodně doprovázeným hudbou či různými zvukovými efekty.

Sošnost přírodních (site specific) výjevů s nezbytnou skálou v pozadí a divadelní, velkogestické přehrávání připomínají filmové scény a herectví snímků třicátých až počátku padesátých let. Jsou základním režijním i výkladovým pilířem inscenace. Režisér spolu s herečkami věří, že to stačí, a ono tomu tak – z velké části – opravdu je. Génius loci a historie místa jsou natolik působivé a osud Lamarr závratný, že ani dramatické situace, jež text – podle mne ke škodě věci – postrádá, snad ani nezbytné nejsou. Divák fascinovaně naslouchá životní zpovědi a narůstajícímu zoufalství a opuštěnosti herečky, jež se v těchto místech pohybovala, a v postupně černající noci se rozhlíží po místech, která zažila – obdobně jako Lamarr – v třicátých letech obrovskou slávu a dnes jsou – obdobně jako Lamarr v druhé části svého života – zdevastovaná. Napadají nás literární vazby či odkazy na Osbournova Komika, na Divadelníka či Minettiho Thomase Bernharda, na Lidský hlas Jeana Cocteaua či dokonce Cestu dlouhého dne do noci Eugena O´Neilla.

Právě k té odkazuje druhá část inscenace, kdy vládu nad životem Lamarr přebírá alkohol, opuštěnost, zmar a deprese. Diváci přecházejí do části hlubokého bazénu se skokanskou věží nad hlavami, kde v nálety zeleně zarostlém dně stojí Radka Fidlerová a bez jakéhokoli scénického doplňku – jen s graffiti posprejovaném břehu za sebou a skokanským můstkem nad sebou – coby již stará Lamarr zoufale celému světu a vlastnímu osudu laje a nekontrolujíc svá slova se zpovídá jakémusi neviditelnému novináři před sebou ze všech nespravedlností, jež jí svět v druhé polovině jejího života – a zejména po smrti Mayera, jemuž odmítla jít na pohřeb – přichystal. Fidlerová v elegantním kostýmu a noblesních střevících opilecky klopýtá po betonu dna, je nasvětlována spodními reflektory, a pronásledována tak svými stíny v pozadí, často mluví přímo do diváků. Je to bolestný monolog ženy, jež již nemá sílu životu ani světu vzdorovat a žije v přeludech minulosti. Vyjmenovává domy, které vlastnila, a drahé obrazy v nich, které všechny musela prodat. Připomíná svůj patent, za který nedostala ani korunu a jenž dnes využívá internet a GPS. Vzpomíná na své filmové začátky, vyčítá Machatému, že ji při vypjatých scénách Extase píchal špendlíkem. S nostalgií si vybavuje otce, kterého (spolu s Mayerem) jako jediného z mužů uznává, který ale zemřel příliš brzy (1935), a matku, jež za ní do USA přijela a v roce 1977 tam zemřela. A neustále se jí do vzpomínek i výčitek vrací postava Mayera. Tak ji sledujeme až do úplného, hořkého konce, do 19. ledna roku 2000…

V této části vyvstává druhá slabina Loužného inscenace a – především – textu. Lamarr měla dvě děti, které se k ní – minimálně ke konci jejího života – hlásily, stejně tak jako se ke konci svého života – byť těžce – sbližovala i se svým adoptivním synem Jamesem. K její osobnosti a pochopení jejího chování tyto situace a vztahy bezpochyby patří, ať už byla narkoman, alkoholik či jakkoli bláznivá a nemocná. Stejně jako k ní patří její již zmiňované technické zájmy a objevy (on vás objev nenapadne jen tak, na to je třeba nemalé úsilí a znalosti), jakož i mnoho mužů, jež opustila, a náruživý sex (možná vyvstalý z Extase…), který byl jistě pro ni dalším podstatným rozměrem života, jejího chování a uvažování. A nevěřím, že šlo jen o zištné vztahy. Takto podává Loužný jen jeden aspekt její osobnosti, umělecky i divácky atraktivní, nicméně jde o klišé, často již v uměleckých dílech (filmu i divadle) nahlédnuté a zpracované. Podléhá stereotypním obrazům umělců jako nezodpovědných excentriků, egomaniaků a alkoholiků. To jistě často jsou a Lamarr nebyla výjimkou, byla v ní ale řada dalších vrstev, které Loužný nechává stranou. Ulehčil si tak jako dramatik práci, jako režisérovi by mu však další roviny její osobnosti a životního příběhu – a možná i víc postav – pomohly vytvořit nejen binaurální rozhlasovou hru s efektním scénickým řešením, ale měl by možnost rozehrát i hlubinnější, vrstevnatější psychologii ústřední postavy a umožnit divákovi odvážnější vhled do jejího nitra a chování. A to právě na pozadí místa a doby, jež byly obdobně tragické a dramatické, včetně cenzurních zákazů filmu Extase, v němž dvacet vteřin hladinou řeky odražené nahoty a dvě vteřiny odhalených prsou vytvořily z Hedy Kiesler celoživotní celebritu Hedy Lamarr.

Nicméně oba monology (tedy úvodní dvojmonolog Dany Markové a Anny Fišerové a závěrečný Radky Fidlerové) jsou herecky i vizuálně (kostýmy, svícení) strhující, stejně jako monumentalita barrandovské skály s bájnou vyhlídkovou věží ve výškách. A závěrečné spodní nasvícení skokanského můstku nahlížené ze dna bazénu byl němě krutý, fénixovský obraz, na který se nezapomíná. Mají-li Čechy někde prostor s vizualitou a hlubinnou pamětí antických rozměrů, pak je to právě toto opuštěné koupaliště, byť ani ne sto let staré. To ovšem vyrovnává skála v pozadí, jež intenzivně vyzařuje doby prvohorní. Proboha, nikdy toto místo nezničte a můstek nezbořte, jsou nádherné.

Inscenace rozhodně stojí za zhlédnutí, třeba jen pro tento jedinečný prostor. Ale nejen pro něj. Jde o kus řácké divadelní práce ode všech zúčastněných bez zázemí ekonomické jistoty a komerční vypočítavosti. A to je vždycky paráda.

MeetFactory, Praha – Tomáš Loužný: Extáze. Režie Tomáš Loužný, dramaturgie Matěj Samec, výprava Kateřina Jirmanová Soukupová, hudba Martin Hůla, Ivo Sedláček, světla Miriam Čandíková, zvuk Tomáš Novotný. Hrají Radka Fidlerová, Dana Švolba Marková, Anna Fišerová. Produkce Magda Juránková, inspice Jana Hrušková, Andrea Černá. Výroba Edgar Schwarz, technická spolupráce Edgar Schwarz, Jiří Kocman, Vojtěch Nebeský, Ondřej Žitník, Pavol Goral, Ivo Lorenc, Milan Kosek. Grafika: Martin Groch, Jan Arndt. Premiéra 2. července 2023 v bazénu Barrandovských teras.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 3. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jít po červeném koberci k smrti

1. Tomáš Loužný

   

   Dobrý den, Vladimíre,
   předně děkuji za Vaší reflexi. Jsem rád, že jste na představení dorazil a vážím si, že jste se o něm rozhodl pár slov napsat. Zároveň mám tentokrát jako autor textu hry Extáze, o kterém píšete, tendenci k reakci a vlastnímu komentáři.

   Rozhodl jsem se k tomu z následujícího důvodu: Když jsem si poprvé zadal do vyhledávače jméno HEDY LAMARR, vyjely mi stejné informace jako vám, tj. fanouškovská videa, poutavé články o Hedy jako nedoceněné vědkyni a velké herečce, nespravedlivě pozapomenuté. Kdyby si její jméno zadal někdo teď, možná se mu objeví právě i Váš text a jen to potvrdí tento fanouškovský obraz Hedy Lamarr. Tento obraz se ale snažila v poslední fázi života budovat sama Lamarr a posléze v jeho budování pokračovala její rodina, což je krásné, ale z informací, které o sobě Hedy šířila a její rodina jí pomáhala a pomáhá i po její smrti, to nutně nedělá pravdu. Chtěl bych tedy, aby byl pod tímto článkem komentář, který může i v budoucnu možného pátrače po životě Lamarr upozornit, že to možná není tak jednoduché.

   S Hedy jsem strávil více než půl roku, načetl jsem stovky stran textu v různých jazycích a desítky internetových článků, fór a diskuzí nebo jsem se „pohádal“ po emailu se srbským akademikem Milosem D. Duricem, který o Hedy napsal akademickou práci. Čím více jsem si o Hedy Lamarr četl a zjišťoval, tím méně jsem o ní věděl. Také jsem se nejdříve nadchl pro Hedy jako nedoceněnou vědkyni: na wikipedii se skutečně uvádí, že vynalezla to a ono a podala patent. Ale pokud zjišťujete dál, odhalíte, že ani jeden z vynálezů nebyl pod jejím jménem uveden do provozu, není pod ním podepsaná, patří někomu jinému. Je to skutečně křivda, že jí vynález vždy vzali? A nebo to prostě nebylo tak geniální, ale hodně se o tom mluvilo, protože byla krásná a slavná? Odpověď nechejme na čtenáři/divákovi. Patent, který Hedy Lamarr podala byl skutečně zařazen do sekce top secret, ale podle všeho to bylo proto, že jeho název obsahoval slova „secret“ a „communication“, nebylo důležité, co v něm bylo, ale probíhala druhá světová válka a jakýkoli patent s těmito klíčovými slovy byl automaticky v sekci top secret. Nevím, zda bych odkazoval na její svítící obojky pro pejsky nebo šumivé tablety, je to samozřejmě lákavé a v prologu k inscenaci to máme také, ale fakt je takový, že Hedy chtěla dopřát americkým vojákům chuť coca-coly, tak přemýšlela jak ji udělat v šumivé tabletě, ale celé to nevyšlo a nikdy se to nepoužilo. Obojky už jsem dále nedohledal, ale oficiálně je nevynalezla… a tak bychom mohli pokračovat dál.

   Ještě k onomu tajnému patentu (z roku 1942), který měl podle Hedy vyhrát USA válku nad Německem: jedná se o technologii, jak sám zmiňujete Vladimíre, frequency hoppingu.

   1) Hedy s Antheilem navrhli systém, který už na tu dobu pracoval se zastaralou technologií. Základ byla děrná páska a přehrávač, jedno zařízení na mateřské lodi a druhé miniaturní na samotném torpédu. Bylo to reálně nepoužitelné.
   2) Ani samotná idea, když se oprostíme od technického řešení, prokazatelně nepatří Hedy Lamarr ani Antheilovi – je dohledatelných několik starších patentů, které tuto technologii už zmiňují (Purlington, 1935 a 40, Broeterjes 1929 a další… lze nalézt oficiální zmínky i u Tesly v jeho patentu z roku 1903)
   3) Někteří tvrdí a Hedy i její syn Tony to přikrmovali a přikrmují seč mohou, že je to technologie, na níž je založené WI-FI, a že tudíž Hedy Wi-Fi vynalezla. Fakt je ale takový, že ačkoli se s podobnou technologií také experimentovalo, rychle se zjistilo, že frequence hopping je pomalý a nepoužitelný. Wi-Fi, které používáme dnes, je založeno na technologii DSSS (direct-sequence spread spectrum). Je to jiný mnohonásobně rychlejší způsob chráněného přenosu dat a má svého vynálezce, paradoxně byl patent podán také v roce 1942, autor je Dr. Guanella a ve svém patentu zmiňuje i Frequency Hopping jako technologii již překonanou (zatímco Hedy na ní v tu chvíli pracuje).

   Za úvahu stojí zamyslet se nad tím, zda obraz Hedy Lamarr jako vědkyně pomáhá ženám ve vědě a v kariéře, nebo jim naopak ubližuje. Je mnoho skvělých žen, které skutečně ve vědě i jiných oborech mnohé dokázaly, ale nikdo o nich nemluví a jejich jméno si nepamatuje, ani nedostaly onoho oscara pro vynálezce… Hedy naopak pravděpodobně nic moc použitelného a používaného nevymyslela, ačkoli se jistě snažila a chtěla, a přesto onu cenu amerického klubu vynálezců nedlouho před svou smrtí získala. Abyste získaly viditelnou vědeckou cenu (on ten americký klub vynálezců zase není nobelova cena a je to víc promo atd.), tak musíte být nejdříve hvězda a pak vynálezkyně? To možná není příliš spravedlivé, což? Ale to je na jinou debatu a jinou inscenaci. A to letadlo, které zmiňujete… zvláštní, že se o něm také více nemluví. Hedy vzala dvě knihy, jednu o rybách a druhou o ptácích a podle létajících ryb a křídel ptáků načrtla jiná křídla letadla. Prý to bylo skvělé a geniální a všichni zírali, ale tím všechny informace o tomto končí…

   Podle mnohých zdrojů Hedy Lamarr v poslední fázi svého života ztrácela pevné hranice mezi sebou jako hvězdou stříbrného plátna a obyčejným člověkem a k tomu se přidala ještě její role vynálezkyně. Vše se motalo dohromady, Hedy neměla internet, ale tvrdila, že vynalezla WI-FI atd. V jisté fázi života, když byla ještě herečka na vrcholu, se rozhodla, že se stane vynálezkyní, protože jí už herectví moc nebaví, podala patent, armáda jí řekla, že děkuje, ale ať se radši věnuje své kráse a motivuje tak vojáky k lepšímu boji. Ona tak učinila a o další patenty se reálně nepokoušela, všechny zmíněné vynálezy byly spíše na ukrácení nudy, kterou trpěla. Asi pro to jistý talent měla a mohla se o to pokusit, ale nikdy nic reálně nevystudovalo a hned vše opouštěla. Dokonce ani nečetla scénáře filmů, kde měla hrát, nechávala si je předčítat, čtení jí nudilo. V textu hry toto reflektujeme, necháváme vědu jako něco, co ona sama propaguje, užírá se tím, že nebyla doceněna a odkazuje se k tomu… ano, trochu povrchně, ale já jako autor odmítám podporovat mýty, které o sobě někdo buduje, i když jsou to prokazatelně lži.

   Potom ještě píšete, Vladimíre, že byla důležitá její rodina a je opomenuta. No tak jistě, že byla důležitá. V textu jsou rodina a její děti přítomní… ale opět. Hedy se o své děti pravděpodobně moc nestarala, z knih o ní a výpovědí lidí, co jí znali, vyplývá, že když netočila, spala do jedné odpoledne, zatímco její šoféři vozili děti na tábory… během roku je posílala na vzdálené školy, aby nebyly doma. Učitelky její dcery Denise zmiňují, že Denise nosila z časopisu vystřiženou podobiznu své matky, rozmočenou slzami a nechtěla se jí vzdát, matku téměř neviděla, ale milovala ji. Později začala malovat a jediný motiv jejích obrazů byla Hedy Lamarr. Její syn Tony si z matky udělal bohyni, nekriticky ji zbožňuje dodnes a stará se o její odkaz, když o ní ale v rozhovorech mluví, říká totéž, co její filmoví fanoušci, není schopný o ní sdělit cokoli více. Jen opakuje jak je božská a krásná a dokonalá a vynálezkyně.

   Píšete, že v textu je tendenční, že se opomíjí rodina a neoslavuje se její vynálezectví. Já to jako autor vidím opačně a myslím, že jste to dokázal i svým textem. Tendenční je oslavovat ji jako matku a vynálezkyni, protože tak se ona chtěla prezentovat a tak její obraz budují i její děti. Samozřejmě, kdo by takovou maminku nechtěl, i když by měla být třeba fiktivní. Tendenční je naskočit na narativ prvních textů, které vyskočí po zadání jejího jména na internetu. To ale není výčitka, její rodina pro to hodně dělá a daří se jí to… filmový dokument o ní, Bombshell, spoluprodukovali a vytvořili v něm právě onen zkreslený obraz dokonalé a ublížené bohyně. Tím se ale dostávám k poslední poznámce a možná té nejdůležitější.

   Ač se mnohdy držím v textu faktů, tak se nejedná o dokument, cílem textu není postihnout dokumentárně postavu Hedy Lamarr. Jako dokument nebyly text ani inscenace nikde propagovány. Proto je obecně poměřování s realitou (která je jak vidno sama o sobě rozmlžená) nevhodný přístup. Je to autorský, a navíc si dovolím tvrdit že i stylizovaný, text na téma nezměrné touhy po slávě a nesmrtelnosti, která nutně spěje k rozpadu a zkáze. O výklad a obhajobu textu mi ale nejde, zvu všechny, aby se přišli podívat sami a utvořili si vlastní názor a nalezli i jiná témata samozřejmě.

   Vím, že máte rád velké osobnosti, ale v případě Hedy Lamarr se jedná o velkou osobnost právě proto, že je tak neuchopitelná a záhadná, mnoho let na svém obrazu pracovala a do velké míry se jí to podařilo, což dokazuje jak Váš článek, tak má reakce na něj. Hedy žije bezpochyby dál a můžeme diskutovat, zda si to zaslouží nebo ne, ale ta diskuze je v jejím případě nesmírně vzrušující. Pokud jí ale něco může uškodit, tak pak je to její jednoduché zaškatulkování jako velké herečky a vědkyně (a dokonalé matky). Ona by to tak dost možná chtěla, ale zkrátka to není pravda. Její činy a mnoho dostupných informací (i sám patent, který podala) se tomu vzpírají. To nic nemění na tom, že je to osobnost fascinující a bylo mi ctí trávit s ní čas.

   Děkuji za možnost si ještě popremiérově zformulovat některé úvahy o Hedy Lamarr, se kterou jsem strávil celé jaro a ještě mě nějakou dobu neopustí. Přeji Vám krásné léto, Vladímíre.

   Zde odkaz na článek od vědkyně, která má sama na kontě několik patentů a pokusila se popsat a vysvětlit přínos/nepřínos Hedina patentu:

   https://kimberlymoravec.medium.com/no-hedy-lamarr-did-not-make-wi-fi-92ac4956b9e

   04.07.2023 (10.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Tomáši,
   díky za obsáhlý vhled do života a na osobnost Hedy Kieslser/Lamarr prokazující, že jste se do problematiky vložil vší silou a se vší odpovědností a znalostí tématu. Tak to má být a je dobře.
   Takže jen krátce. Ať byla Lamarr jakkoli sebepropagovavší se a některé /její?/ zlepšovací návrhy působí úsměvně, podat patent není tak snadné a je k tomu třeba dodat poměrně obšírnou dokumentaci /kdysi jsem toho byl svědkem/, tedy Lamarr musela prokázat velkou znalost teorie a technologií, což je myslím pozoruhodné a dokládá to, že technologicky/vědecky musela být vzdělaná. Samozřejmě, mohl jí to někdo napsat… /Byť – aspoň u nás – se tato řízení dělají formou osobních stání a veřejných obhajob včetně oponentur./
   Že ji vnímáte jako zpovykaného fracka, na to máte právo. Že ji i na základě velmi odvážných „kousků“ v životě vnímám jinak, nic neznamená. A – máte pravdu – vím o ní mnohem míň než Vy, v podstatě jsem si o ní studoval jen kdysi dávno a nyní jeden či dva dny skrze internet. A co jsem zjistil a myslím si, to jsem se snažil napsat ve své reflexi. Ale nemysleme si, ono získat nějakou prestižnější cenu znamená, že i tehdy její práce a činnost musely projít vědeckou oponenturou dané instituce, jinak to nejde. A vědci mezi sebe jen tak snadno někoho nevpustí.
   A co se týká dětí, ať vztah byl jakýkoli (je jasné, že při jejím životním stylu se jim nemohla věnovat plně, což dělají všichni herci a herečky podobných kariér), jistě to pro ni bylo velké životní téma, možná i trauma, které by se v životopisném dramatu nemělo opomíjet.
   Nicméně co se týká dokumentární přesnosti či svobodné autorské interpretace faktů a životů, je to vždy tenká hrana a je velmi těžké – jak ze strany tvůrce, tak ze strany diváka/čtenáře/recenzenta – rozhodovat, do jaké míry takové dílo původním životem (fakty) poměřovat. Jsem si toho plně vědom a snažím se v textu poukázat na to, kde jsem nějaké roviny postrádal ze strany dostupných informací o dané osobě (vědecká činnost) a ze strany psychologie postavy nesouvisející s konkrétní osobou (děti). Je ale samozřejmě na Vás, kudy jste se rozhodl vydat, a na divákovi, jak to bude vnímat. Plně to respektuju a také jako Vy všem doporučuju se na inscenaci jít podívat a udělat si vlastní názor. Jak píšu v závěru, návštěva rozhodně stojí za to. Jak pro inscenaci samu, tak pro místo, ve kterém se odehrává. Pravděpodobně ji nebudete přenášet do jiných prostředí a médií (jako rozhlasovou/podcastovou nahrávku si ji ale představit dokážu velmi dobře). Nebo ano?

   04.07.2023 (13.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Marika Sommer / Fidlerová

   

   Díky za mnoho pregnantních slov o Extázi, Vladimíre.
   Hned po premiére jsem se informovala, ,,jaky to bylo‘‘, a pak jsem doufala císt tady odbornou recenci: Jsem tak ráda, jak jsi to popsal. Sláááva! I ten Tvuj dialog s rezisérem se mi zdá dulezitej.
   Já pojedu do Prahy extra tak, abych to predposlední predstavení v srpnu uvidela. Do té doby mám jeste casu dost studovat si Tvé ostatní texty online v dalekém Flensburgu.
   Zdravím, Marika S.

   04.07.2023 (15.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     Jo jo,
     všechna čest Tomáši Loužnému, že se tak obšírně a věcně ozval. Nebývá to pravidlem. Dílo by mělo vyvolávat diskuse a přemýšlení o něm i o tématech, která přináší. Tím je pro diváky přitažlivější a mají do něj hlubší vhled. I já po Tomášově komentáři.
     🙂
     Zdravím do Šlesvicko-Holštýnska.

     04.07.2023 (15.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Marika Sommer / Fidlerová

       

       Po komentárích
       Tomáse Louzného i Tebe dostalo to téma jeste hlubsí dimenzi. Je to pro ctenáre DN i diváky velky dar, byt díky vám i na téhle úrovni úcastníkem té celé story/pohádky o Hedy Lamarr. Mávám i dramaturgovi (Matej Samec, MeetFactory ) a herecce Radce Fidlerové.
       Tesím se uz na live predstavení.
       M.S.

       05.07.2023 (13.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ