Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Cirkusy u nového jezera… (No. 7)

    Jak jsem v minulém příspěvku z letošní Letní Letné slíbil, tak činím. Tento díl věnuju skupině Losers Cirque Company, jež na festivalu uvedla tři své, na festivalu dosud neprezentované projekty – premiéru taneční inscenace Loop a dvě práce z minulé sezony 2022/2023 – Žena, růže, píseň kost (premiéra 1. 12. 2022) a Nespoutaní (premiéra 30. 3. 2023).

    Repro FB LCC /zde/

    O inscenaci Loop jsem psal ve své první reportáži z letošní Letní Letné (zde), takže o ní se zde příliš vyjadřovat nebudu. I o další z uvedených inscenací – Žena, růže, píseň, kost – jsem se už veřejně vyjadřoval: v programu ČT ArtZóna 6. prosince 2022. I tento můj vstup do šestiminutové reportáže Saši Michailidise si můžete na netu najít (zde). A tak jediným projektem, o kterém jsem se dosud veřejně nezmínil, je akrobatická koláž (jak Losers inscenaci charakterizují) Nespoutaní. Přesto mi to nedá, abych se nezamyslel nad všemi těmito projekty společně. Ukazují totiž stav a vývoj skupiny, její aktuální proměny a hledání nových cest. A pro mnohé příznivce Loserů to může být i mírně překvapivá cesta. Losers se totiž výrazně omlazují a nový výraz hledají především skrze moderní taneční divadlo, odkud pochází řada jejich nynějších tanečníků/tanečnic a spolupracovníků/spolupracovnic (především choreografů/choreografek). V Loop již zcela evidentně, ale o tom jsem již psal. Ovšem tyto tendence jsou patrné i v obou dalších inscenacích, byť možná v ne tak razantní podobě.

    Žena, růže, píseň, kost

    Začnu nejstarší na letošní Letné uvedenou inscenací – Žena, růže, píseň, kost z prosince loňského roku. Na festivalu měla trochu smůlu, neb před ní a během ní pršelo, voda se dostávala až na plochu, a tak i když ji performerky během produkce všemožně stíraly, znemožnila jim některá čísla, anebo je musely provádět s velkou opatrností. Píšu záměrně v příčestí minulém tvrdé -y-, neb v inscenaci účinkují pouze ženy. Ženský rod má v české gramatice čtyři vzory, v inscenaci vystupují a o svých vzorech mluví a tančí (či jinak se pohybově projevují) čtyři performerky. Odtud se tedy odvíjí dramaturgie a vtipný název produkce. Autorem konceptu a režisérem je architekt Jaroslav Wertig, choreografii měl na starosti akrobat a stálý spolupracovník Losers Jindřich Panský.

    Losers se tak spoléhají na vlastní síly či blízké kolegy a přátele a nespolupracují se zkušenějšími hosty, jak to bývalo v minulých letech. Navíc tento, ale i další dva projekty jsou výrazně autorské a vpisují se do nich účinkující osobnosti, a to nejen fyzickými dispozicemi, ale i vlastními tématy a obsahem produkcí. Zvláště tato je se všemi performerkami spojena doslova bytostně, neb se v ní vyzpovídávají ze svého pohledu na svět a lidské hodnoty, jichž si váží. Každá si vybrala jeden ženský vzor – jednu ženskou osobnost, jíž si v životě váží a jež ji v jejím myšlení a konání inspiruje.

    Pro Kristýnu Stránskou je vzorem slavná mexická výtvarnice Frida Kahlo. Foto František Ortmann

    Pro první – Kristýnu Stránskou – jí je slavná mexická výtvarnice Frida Kahlo. Obdivuje ji pro její schopnost být sama sebou, i když ji osud upoutal na invalidní vozík, být femme fatale řady významných mužů, aniž by byla povrchní kráskou a aniž by jakkoli ustoupila od své osobnosti, suverenity, ženství. A pro originalitu jejího výtvarného díla i názorů. Tato vstupní pasáž je propracovaná, a to jak po choreografické stránce, tak i pohybové a scénografické. Ostatní tanečnice se Stránskou manipulují, ta se jimi nechává vláčet, ale vždy jako Fénix vystupuje z popela a vznáší se nad nimi, vyzařuje ženskou sílu a suverentitu. Krásu.

    Šárka Tětěruková (vlevo) vypráví o své ukrajinské babičce. Foto František Ortmann

    Druhou zpovídající se je Šárka Tětěruková, která vypráví o své ukrajinské babičce, jež překonala předválečný hladomor, dvakrát válečnou frontu, jež se přes Ukrajinu ve druhé světové válce převalila, a další katastrofy, jež následovaly a jež jí vzaly řadu blízkých a příbuzných. Přesto byla do konce života laskavou a milou babičkou starající se o svou rodinu a rozdávající klid a radost. Je to svou osobní vazbou nejsilnější, nejintimnější ze všech čtyř příběhů – vzorů, ale zpracován je bohužel nenápaditě, povšechně. Dění na scéně takto emotivně působivé téma neakcentuje, Tětěruková o své babičce vlastně jen mluví a ostatní kolem se bezradně pohybují. Režisér spoléhá na nahraná slova, jež slyšíme z reproduktorů a jež nám téma/příběh sdělují.

    Ivona Szantová se přiznává ke své lásce k americké zpěvačce Madonně. Foto František Ortmann

    Obdobně k tématu přistupují tvůrci i ve třetí části, kdy se Ivona Szantová přiznává ke své lásce k americké zpěvačce Madonně. Drží v ruce mikrofon, má na sobě připomínku ikonického Madonnina kostýmu a pohybově, některými choreografiemi i výrazem ji napadobuje. Zde se nejvíc projevuje to, co jsem ve svém rozhovoru v ČTArt nazval divadelním karaoke. Je to jen nápodoba pop zpěvačky její fanynkou, nápodoba pop-koncertu bez zajímavějších původních choreografických, pohybových či tanečních vstupů či vrstevnatějších důvodů, proč Madonna Szantovou přitahuje. Blíží se to k hranici toho, co Loserům hrozí po celou dobu jejich existence – dělat efektní zábavnou varietní show bez dalších, spodních (divadelních) vrstev. Když ale základající členové Loserů, akrobatické duo Daemen (Petra Horníček a Zdeněk Moravec), zvítězili v roce 2010 v prvním ročníku TV soutěže Česko Slovensko má talent, byla to tenkrát sakra fyzicky náročná akrobacie. Ostatně ji můžete zhlédnout na youtube:

    Takové atributy výstup Szantové postrádal a jiné – koncertní pódium nenápodobové – v zásadě neobsahoval. Závěrečná pyramida, kdy se postavily tři performerky na sebe (Szantová nejvýš), to nezachránila.

    Martina Illichová, bývalá reprezatnantka v moderní gymnastice, vypráví – za doprovodu ukázek technik moderní gymnastiky – o své trenérce. Foto František Ortmann

    Naštěstí závěrečný monolog Martiny Illichové, bývalé reprezatnantky v moderní gymnastice, vrací inscenaci zpět do rámů divadla. Vypráví v něm o své trenérce, jež se kvůli rodině (dětem) musela vzdát sportu, přesto aktivní život nevzdala a věnuje se mu – s mnoha časovými a rodinnými trampotami – aspoň trenérsky nadále. Vtipné situace skvěle doplňované efektními čísly moderní gymnastiky (práce s fluorenčními míči, koželi, stuhami, obručemi), jež Illichová i její spoluaktérky zvládají perfektně, vytvářejí to, co nový cirkus zdobí od jeho prvopočátků – akrobatické, sportovní či jiné schopnosti aktérů jsou vnášeny do divadelního prostoru a myšlení. Performeři (v tomto případě performerky) ukazují efektní čísla, jež ale mají řadu spodních (obsahových) proudů a nápaditých choreografických řešení.

    Když Kristýně Stránské zavolá partner, aby už šla domů vařit večeři, odbyde jej, že ještě trénuje. Foto František Ortmann

    Produkce je rámována zkouškou či setkáním všech dívek, při němž si povídají o svých životech, stěžují si na chlapy, na své lásky a problémy, svěřují se se svými útrapami, sny a představami, mluví jedna přes druhou. A když jedné z nich – Kristýně Stránské, jež v úvodu přichází zpoza diváků a odkládá si šaty na kraj jeviště – zavolá partner, aby už šla domů vařit večeři, odbyde jej, že ještě trénuje. Tento rámec o stále ještě otrockém, služebném údělu ženy v naší společnosti by mohl být nosným, kdyby jej autoři udrželi po celý čas představení a hlavně kdyby performerky mluvily na jevišti přímo, „za sebe“, a nikoli hlasy jiných představitelek svých postav, jež znějí nahrané z reproduktorů a dívky jen řeč či zpěv simulují. Inscenaci a jejímu přímému apelu na diváky to škodí. Vlastně performerky jen imitují příběhy, které slyšíme, což činí z produkce ono divadelní karaoke, o němž jsem v ČTArt mluvil a jež vytváří těžko prostupnou stěnu mezi aktérkami a jejich – byť osobními a zřejmě i jimi napsanými – příběhy. A natolik náročná a efektní jako u Daemen, abychom vše ostatní přehlédli a nechali se vtahovat úchvatnými dovednostmi a schopnostmi aktérek, jejich čísla nejsou.

    Cesta mluvit na jevišti o sobě, být tam za sebe je touto produkcí nastolena (zleva Ivona Szantová, Šárka Tětěruková, Martina Illichová a Kristýna Stránská). Foto František Ortmann

    Ovšem cesta mluvit na jevišti o sobě, být tam za sebe, tedy vytvářet autorské divadlo, za nímž si i tematicky plně stojím a ručím, je touto produkcí nastolena. V tomto smyslu jde i do budoucna o velmi dobrý dramaturgický tah. Jen byl nad síly především autora námětu a režiséra Jaroslava Wertiga a možná i hereckých schopností aktérek. Nahrané (upozorňuju, že dokonce jinými herečkami než těmi, které je interpretují) zpovědi nepůsobily dostatečně autenticky a nebyly ani literárně zajímavě zpracované (působily jako slohové práce), režie sje nedokázala dramaticky propojit s děním na jevišti, jež je víceméně jen ilustrativní, zástupné pro akrobatická čísla. Aspoň že choreografie – především úvodního a závěrečného výstupu – mnohé zachraňuje.

    Nespoutaní

    Sázku na vlastní síly ostatně charakterizují i obě následující produkce Nespoutaní a LoopNespoutaní asi nejvíc navazují na iniciační přístupy a postupy Losers Cirque Company, jimiž se proslavila na Letní Letné, kde v roce 2014 měla premiéru její první produkce The Loser(s), podle níž se skupina pojmenovala a již má dodnes na repertoáru.

    Začíná se pohledem na jakési umělé bytosti – sedm mužů a dvě ženy – za průhlednou žlutou zástěnou, kde jsou seřazeny jak kosmonauti v nějakém sci-fi snímku. Odtud vycházejí a vytvářejí kruh evokující vývoj života na zemi, později zřejmě i vývoj lidstva. Pohybují se jak plazi po zemi, chodí jeden za druhým, různě po sobě lezou a vytvářejí nenápadná akrobatická čísla. Ta jsou posléze čím dál náročnější a na jevišti se odehrává vlastně akrobatická show mnoha čísel a výstupů. Ty jsou různě motivovány proměnami kostýmů, hudby, později využitím výškové akrobacie, kdy postavy vlezou na konstrukci zavěšenou z výšky. Akcentuje se tělesnost, erotičnost, fyzicky náročná či efektní čísla.

    I když v inscenaci najdeme řadu odkazů především na sci-fi filmy, což zdůrazňují i kostýmy, je prvotní a jasně přiznaným tématem lidské tělo a akrobacie. Pro někoho málo, pro někoho dostačující důvod k show. Pokud by šlo o soubor, který se s novocirkusovým děním teprve začíná pasovat, bylo by to v pořádku. Losers však mají za sebou již spektakulární cestu, během níž dosáhli řady vynikajícíh inscenačních výsledků a získali dokonce vlastní divadelní prostor, a tak je tato produkce jistým zklamáním. Jejím režisérem je sám vedoucí souboru Petr Horníček, který se zřejmě snažil mladším členům a členkám souboru předat své zkušenosti.

    V inscenaci najdeme řadu odkazů především na sci-fi filmy, což zdůrazňují i kostýmy. Foto LCC

    Nicméně věřím že i on sám seznal, že hostující režiséři vnášejí do projektů LCC ještě další valéry a levely a že není snadné jich vlastními silami – aspoň zatím – dosahovat. A tentokrát se ani nevyvedla scéna a především kostýmy, jež příliš exploatují umělý svět sci-fi, jenž ale jinak není v dění na jevišti nijak ukotven.

    A o projektu Loop jsem již psal. Ten asi měl být onou vlajkovou lodí nové cesty LCC a možná i je. Horizont tanečního divadla a klauniády je myslím dobré východisko. Nicméně zatím je na začátku, či možná v půli a potřebuje ještě řadu utažení (komediantských i choreografických). Jsem zvědav, zda tvůrci budou mít k nim vůli a energii. Zaděláno na svěží „mladé“ LCC je.

    Lygovo komediantství a schopnost navázat přímý konakt s diváky by LCC mohly pomoct. Foto František Ortmann

    Losers Cirque Company je dnes spolu s LaPutykou vlajkovou lodí českého nového cirkusu, toho skupinového, jenž existuje dlouhodobě, vytváří projekty s velkým počtem účastníků a udržuje si stálou ekipu performerů. Nyní se ocitla v situaci nádechu, kdy hledá nové cesty a možná i nové výzvy. Věřím, že je najde a že na letošní LL prezentované projekty budou jen inspirativními zastaveními na velkolepé cestě. Každý tvůrce, každé umělecké těleso potřebuje občas takové kroky a úkroky.

    P. S. Za zmínku stojí i jeden divácký poznatek – ač Losers již několik let sídlí a hrají v architektonicky tradičně koncipovaném divadle Bravo! (dřív Branické divadlo pantomimy), cirkusové šapitó jejich produkcím stále vyhovuje víc. Především nadhled a vlastně i blízkost diváků k dění na jevišti, který přinášejí tribuny, ale i výška stanu umožňují divákům mít daleko větší přehled o dění na scéně a akrobatická čísla v něm vyznívají působivěji, výrazněji. Jako bychom byli na jejich dosah. To klasické jeviště v poměrně velkém divadle Brava!, navíc bez elevace (co vím z původního projektu, původně v rekonstrukčním plánu byla – viz Taneční zóna 3/2020) vůbec nenabízí a Losers se s tímto handicapem budou muset doma ještě popasovat. Lygovo komediantství (Loop, Nespoutaní), jímž navazuje na tanečníka a mima Radima Vizváryho, který působil v Bravo! a s LCC v nedávných letech, by jim v tom mohlo výrazně pomoct.

    Losers Cirque Company, Praha – Jaroslav Wertig: Žena, růže, píseň, kost. Námět a režie: Jaroslav Wertig, choreografie: Jindřich Panský, hudební střih: David Borovička, kostýmy: Lucie Červíková, grafika: Michal Heriban, light design: Michael Bláha, zvuk: Karel Mařík. Performeři:​ Martina Illichová, Kristýna Stránská, Šárka Tětěruková, Ivona Szantová. Hlasy: Irena Kristeková, Kateřina Bohatová, Zuzana Stavná, Petra Kosková. Produkce: United Arts. Premiéra 1. prosince 2022 v Divadle Bravo!, Praha. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 28. srpna 2023.

    Losers Cirque Company, Praha – Matěj Randár, Petr Horníček, Michaela Kadlčíková: Nespoutaní. Scénář: Matěj Randár, Petr Horníček, Michaela Kadlčíková, režie: Petr Horníček, dramaturgie: Matěj Randár, supervize: Martin Kukučka, choreografie: Michaela Kadlčíková, hudba: Jan Šikl, kostýmní výtvarník: Petra Vlachynská, scéna: Petr Horníček, light design: Michael Bláha, zvuk: Karel Mařík. Akrobaté: Sára Stoulilová, Ester Josefína Vandasová, Lukáš Borik, Petr Dlugoš, Petr Dvořák, Andrej Lyga, Marek Petráček, Tomáš Pražák, Adam Rameš. Premiéra 30. března 2023 v Divadle Bravo!, Praha. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 27. srpna 2023.

    ///

    Více o letošní Letní Letné na i-DN:

    Cirque Alfonse se vrací na Letní Letnou

    Novocirkusový crème de la crème

    Letní Letná slaví dvacetiny

    Letní Letná ve čtvrtek začíná

    Cirkusy u nového jezera… (No. 1)

    Cirkusy u nového jezera… (No. 2)

    Cirkusy u nového jezera… (No. 3)

    Cirkusy u nového jezera… (No. 4)

    Cirkusy u nového jezera… (No. 5)

    Cirkusy u nového jezera… (No. 6)


    Komentáře k článku: Cirkusy u nového jezera… (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,