Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Oponenti k Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě – Marie Reslová

    Předkládáme k diskusi názory oponentů Návrhu optimalizace pražské divadelní sítě. Interní materiál pro potřeby expertního týmu nebyl určený k publikaci, obsahuje však závažné a podnětné úvahy, o nichž je třeba veřejně debatovat.

    /V nejnutnější míře texty pro potřeby i-DN redigoval Josef Herman/

    praha-labute-tancici-dum

    V obou materiálech (Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě, Návrhový dokument) mi především chybí nástin cílové vize a její odborné zdůvodnění. Například vymezení rozsahu a obsahu divadelní nabídky jako veřejné kulturní služby, jak přímo předpokládá objednávka HMP.

    Postrádám i jasnou souvislou charakteristiku prostředí, v němž by měla v budoucnu divadla fungovat a ucházet se o dotace. Jaké funkce mají plnit jednotlivé nástroje, které se při tom budou používat (grantová komise, politické rozhodování, koncepční orgán, právní subjektivity divadel, finance). Jak budou provázané a vyvážené?

    Chybí mi kontext navrhovaných změn, co přesně je jejich smyslem. K čemu to všechno má vést? K zúžení nebo ke zpestření garantované divadelní nabídky – jak? K efektivnějšímu využití vložených prostředků –  jak? Budou transformovaná divadla potřebovat míň peněz? Zohlední to grantová komise třeba 20% snížením prostředků oproti stávajícímu stavu? Jak to vlastně bude s výší grantu hned po transformaci – budou nějaké garance nebo to bude čistě věc grantové komise?

    Financování

    Celkový objem prostředků určených na divadlo se (přinejlepším) v příštích letech nezmění. Očekávala bych, že se materiál zamyslí nad strukturou toho rozpočtu a nastíní konkrétní představu. Navrhuje-li se Karlín jako městské hudební divadlo „středoevropského významu“ a má-li zůstat Divadlo na Vinohradech špičkovou reprezentativní městskou scénou evropského typu (to by měla být samozřejmost) , je pravděpodobné, že bude třeba jejich rozpočty posílit. Chceme posílit nezávislou scénu, různé žánry? Kde se na to vezme? Největší prostor je ve financování  divadel, jejichž místo v nabídce může zaplnit soukromý sektor, což se správně ve studii píše. Jenže konkrétní transformační návrh například pro MDP je přesně opačný – město má spoluzaložit „nástupnickou“ neziskovku, která zachová soubor i typ repertoáru, a kategorizace dokonce předpokládá, že se město přihlásí ke garanci jejího kontinuálního financování.

    Čekala bych, že materiál popíše jakési nezbytné, dobře zafinancované minimum divadelní nabídky, o kterou by se evropská kulturní metropole měla postarat a řekne, jak to udělá.  Asi cítíme, že to nemohou být jen ony dva velké domy. Ale jaký má smysl nechat všechny ostatní stávající i minulé příspěvkovky na jedné úrovní významu, v oblasti „zvýšených garancí kontinuálního financování“, kde navíc může být dotace přidělena i mimo grantový systém? Celý ten institut zakladatelství o.p.s. a ústavů a na něj navázaná kategorizace mi připadá absurdní – proč by mělo město zakládat něco, na co pak reálně vlastně nebude mít  vliv? Aby za to mělo „morální“ odpovědnost? Kolik dalších divadel spoluzaloží? Nebo jen tato a navěky? A proč zrovna tato a ne jiná?

    Pouhá proměna právní subjektivity stávajících scén je k ničemu, pokud jejich struktura a nabídka má zůstat stejná („kde Praha chce zachovat současný provozní a umělecký model“ – chce to nebo jí to studie doporučuje?). Dokumenty navíc někde popisují varianty, aniž by nastínily, co aplikace té či oné bude ve skutečnosti znamenat pro celý systém pražského divadelnictví a jeho fungování.

    Obecně se mi zdá, že materiál hledá nějakou ne úplně domyšlenou třetí cestu. Snaží se proměnit divadla v samostatně fungující subjekty, ale zároveň úplně nepřestřihnout pupeční šňůru napojenou na magistrátní finance (záruka kontinuálního financování) a vliv (povinné konkursy na ředitele). A ještě  na to spěchá, takže se transformační proces zdvojuje.

    Přitom město nemůže vyslat své zástupce do správních rad (o.p.s, ústav) jinak, než jako dobrovolné fyzické osoby, které v nich i působí a rozhodují jako fyzické osoby, nikoli jako zaměstnanci magistrátu. Jinými slovy magistrátní vliv je velmi sporný. Leda, že by vznikl jakýsi dobrovolný úzus, že politici (jací?) přijmou svou účast v radách jako nepsanou povinnost atd. Ale všichni si umíme představit, jak tam budou reálně fungovat. A stejně to bude vždycky spíš o osobních konexích, kterého známého s politickou funkcí ten či onen ředitel přemluví, aby podporoval za město jeho vlastní zájmy… Nic proti, ovšem systémově se na to spoléhat nedá. Výměna ředitelů transformovaných divadel správní radou je čistá iluze, i kdyby byla zakotvená v zakladatelské smlouvě. Leda, že by se někteří z nich zachovali osvíceně jako Dušan Pařízek a vzdali se šéfování. Praxe ukazuje, že to moc pravděpodobné není.

    Nebezpečí je, že  nám tu pak společně s Činoherním klubem a Archou bude trčet dalších pět divadel, které si pojedou po svém a budou očekávat, že na to dostanou peníze. Nebude to ani k životu ani k smrti, protože si nikdo netroufne nedat jim nic, ale zároveň nebude na to, aby dostaly, co chtějí. A já jsem z materiálu nepochopila, proč zrovna tahle divadla mají mít takové privilegium. Ochraňuje někdo třeba Dejvice???

    Kacířská myšlenka: než taková transformace, raději zachovat na přechodnou dobu ještě pár příspěvkovek – později třeba VPI (v úvahu typově připadá Minor, Dlouhá, kde jsou ty funkce veřejné služby silné). Zbytek zrušit (Y, MDP, S+H, Palmovka), ať si založí, co chtějí,  a použít systém „otevřený prostor“, který mi připadá naprosto čistý a dobře navržený. Pokud nemáme odvahu k tomu otevřít systém za sebe skutečně odpovědným subjektům, věnujme se vylepšování příspěvkovek a volme cestu jistot. Ale nevymýšlejme model, který v českém prostředí nemůže pořádně fungovat ani umělecky ani ekonomicky.

    Priority a koncepce

    Koncepční stanovování priorit se dává do rukou grantové komise nebo jiného „orgánu“.  Jeho podoba ani fungování ani personální zajištění (typově) nejsou vůbec upřesněny, ale pro formování budoucí podoby divadelní sítě je to přitom orgán naprosto klíčový.

    Grantová komise ve stávající podobě nemá k takovým úkolům a nadějím, které jsou do ní vkládány, dostatek času ani nástrojů. Není ani jasné, co by přineslo propojení koncepční funkce s navrhováním  výše dotací jednotlivým divadlům a souborům a proč.

    Evaluace

    Navržený systém evaluace se mi zdá příliš obecný, složitý a vůbec mě nepřesvědčil  tom, že by mohl být prakticky funkční. Rozumím veřejné kontrole prostřednictvím výročních zpráv a pravidelným konkursům na ředitele nebo výběrovým řízením na provozování prostoru. Autoevaluační formuláře – nevím, třeba to někde fuguje, ráda se o tom přesvědčím.

    Nebylo by možné do evaluace vtáhnout divadelní časopisy? Magistrát by u nich, třeba na doporučení grantové komise, případně toho koncepčního organu, objednal podle potřeby, která se ukáže při rozdělování grantů, odborný pohled na fungování konkrétních divadel, souborů, nebo třeba názor na určitý žánrový segment atp. Byla by to přirozeně jen část evaluace, ale mohla by být důkladnější než posudky hodnotitelů. Pak by se s tím dalo pracovat na nějakých veřejných diskusích – třeba. A navíc by peníze z magistrátu vylepšily rozpočty těch divadelních periodik, a ta by mohla využít  práci i k nějaké časopisecké reflexi. Josef Herman asi bude křičet, že to není systémové, ale možná by to bylo praktické. I ty časopisy by to nutilo k nějakému hlubšímu pohledu v souvislostech.

    Časový harmonogram

    Ten popsaný v materiálu považuji za nereálný. Mimo jiné proto, že radní nemá v rozpočtu na rok 2013 na transformaci vyčleněné finance. Ale hlavně: pro jednotlivá divadla jsou navržené týdny možná stihnutelné, ale magistrátní úředníci to v sedmi případech najednou prostě nedokážou. Probíralo se to na Poradním sboru 2009 – tehdy paní Navrátilová tvrdila, že je reálné připravit dvě transformace ročně. Pak samozřejmě ten bizarní nápad s dvojí transformací úplně ztrácí smysl.

    Kategorizace a popisy transformace

    Zachovává se – zcela nelogicky – počet souborových divadel repertoárového typu a dokonce se jim vnucuje jakási mainstreamová úroveň (MDP) nebo repertoárové omezení pro střední a starší věkovou kategorii – hlavně žádné experimenty a když, tak ve třetím patře pro padesát lidí (Vinohrady) – to jsou asi nejperverznější nápady celého materiálu.

    ///

    Plná znění Návrhů optimalizace pražské divadelní sítě najdete zde:

    Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě (návrhový dokument)

    Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě (podkladová studie)

    ///

    Dostupné dokumenty a texty na i-DN:

    Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě

    Návrh systémové optimalizace Divadla na Vinohradech

    Návrh systémové optimalizace Hudebního divadla v Karlíně

    Návrh systémové optimalizace Městských divadel pražských

    Návrh systémové optimalizace Divadla pod Palmovkou

    Návrh systémové optimalizace Divadla v Dlouhé

    Návrh systémové optimalizace Studia Ypsilon

    Návrh systemové optimalizace Divadla Minor

    Návrh systémové optimalizace Divadla Spejbla a Hurvínka

    Návrh systémové optimalizace Švandova divadla

    Návrh systémové optimalizace Divadla Na zábradlí

    ///

    Helena Štáchová: Devadesátiletá kariéra Divadla S+H nebyla okomentována

    • Autor:
    • Publikováno: 13. května 2013

    Komentáře k článku: Oponenti k Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě – Marie Reslová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,