Kategorie článků: Paměti, záznamy a deníky
Osudoví muži Věry Lejskové!
Jedno slavnější jméno než druhé provází profesní život dámy, klavíristky, pedagožky a publicistky Věry Lejskové, která 1. října oslavila 92. narozeniny.
Jana Hermachová: Zakázanou herečkou (II)
Rok 1968 zastihl Janina otce Jiřího Hermacha na vrcholu tvůrčích sil. Přednášel, publikoval, aktivně se zapojoval do politického a veřejného dění. Stal se populární postavou televizních diskusí a úvah, ve kterých komentoval aktuální dění.
Poslední komentáře
- on Zemřel Robert KvačekDobrý den, zde je uvedeno, že zemřel v Lomnici nad…
- on REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 1)Projekt Martiny Hajdyly Lacové je odvážným vstupem…
- on Zemřela Hana BrejchováTento údaj již na wikipedii není, původně ho tam p…
- on Zemřela Hana BrejchováPane Shejbale, reagovali jsme na uvedení tohoto da…
- on Zemřela Hana BrejchováHana Brejchová nezemřela 22. 4., ale před několika…
- on Radek Melša: Nacházet klid, milovat a přitom vášnivě hořetzajímavý týpek
- on Postřehy Divadla Kámen (No. 28)Mnohému z uvedeného (v článku i komentáři) rozumím…
Poděkování za přátelství
Asi pro každého člověka je nejbližší, nejspolehlivější a nejdůvěrnější přítel darem. Takovým se mi stal Honza Czech.
Jana Hermachová: Zakázanou herečkou (I) (O jednom životním osudu)
S herečkou Janou Hermachovou jsem se pravidelně setkával v roce 2019 při přípravě své diplomové práce věnované životním osudům jejího otce filozofa, publicisty a pedagoga Jiřího Hermacha (1912–2011). Jednu z kapitol jsem věnoval také jejímu životnímu příběhu a profesnímu...
Nenápadný génius
Jeho nevtíravá geniální hudba s námi zůstává a on v ní... Vzpomínka na hudebníka Richarda Dvořáka.
Kdo byli předkové Petra Lébla? (II)
V Praze mne toho večera čekal jeden z šoků mého života. Především jsem se vstupem do malostranského domu ve Šporkově ulici 10/320 ocitl v prostoru do té doby nevídaném a ne právě příjemném: ve společném dvoře několika domů s nápadnou pavlačovou výstavbou.
Kdo byli předkové Petra Lébla? (I)
Ostrou polemiku s léblovskou monografií Radky Denemarkové a nečekané vzpomínky na rodinné zázemí Petra Lébla poslal Divadelním novinám muzikolog Tomislav Volek právě před rokem. Materiál čekal na otištění tak dlouho z redakčních důvodů, kontextové stránky byly permanentně...
O Vinohradech kdysi královských (XXII)
Jiřina prožila s Jardou Jakoubkem jedenáct krásných a současně nesnadných let. Nesnadných nejen proto, že za totality neměl na růžích ustláno, ale stále častěji hledal útěchu na dně sklínek všeho druhu, jak o tom sám trefně napsal v písni, která je věnovaná Josefu...
O Vinohradech kdysi královských (XXI)
Jen pár kroků od našeho domu v Mánesově čp. 68 je pamětní deska s mělkým reliéfem hlavy s kulatými brejličkami a nápisem: Zde žil básník a hudební skladatel Jaroslav Jakoubek.
O Vinohradech kdysi královských (XX)
Ještě dřív, než Jaromír Vomáčka odmaturoval, začal hrát v kavárenské kapele Jaroslava Mangla v Pardubicích.
O Vinohradech kdysi královských (XIX)
Někdy v lednu 1959 jsme s mým mužem Joskou šli do Divadla Na zábradlí. Bylo to tehdy zbrusu nové divadlo v naprosto zapomenutém starém domě. Představení se jmenovalo Kdyby 1000 klarinetů podle písňového textu Jiřího Suchého.
O Vinohradech kdysi královských (XVIII)
Po festivalu ve Vídni jsme se rozešli s rozpačitými pocity a smutnou představou, že Černé divadlo je uzavřená kapitola.
O Vinohradech kdysi královských (XVII)
Termín „černé divadlo“ jsem poprvé uslyšela na jaře roku 1955, když se vrátil soubor Divadla S + H ze zájezdu do Paříže.
Moderátor lidských vztahů
Dnes je to právě rok, co Jan Foll opustil tento svět... Krátká vzpomínka bývalého redakčního kolegy.
O Vinohradech kdysi královských (XVI)
Ve dvoře domu v Římské ulici naproti Hasičskému domu mělo Divadlo S + H svou dílnu. Tam hned u okna stál pečlivě uklizený ponk nemluvného a puntičkářského řezbáře pan Rubeše a vedle v truhlárně pracoval „děda“ Kovář. U šicího stroje seděla ve svém šedivém...
O Vinohradech kdysi královských (XV)
Fenomén Spejbla a Hurvínka je snad jediný případ, kdy dialogy dvou loutek obstojí samy o sobě i bez loutek a posluchač si vystačí jen s představou jejich všeobecně známé podoby. V komickém, až dadaistickém dialogu s nimi mohli soutěžit jen Voskovec a Werich.
