Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Hrst vzpomínek na Kundery

    O vzpomínku na Milana Kunderu jsme požádali Miloše Štědroně, zavzpomínal ovšem i na Milanova otce, významného klavíristu, muzikologa a zakladatele JAMU Ludvíka Kunderu.

    Zpráva o odchodu Milana Kundery mě shodou okolností zastihla v Brně-Králově Poli v blízkosti spisovatelova rodného domu – vilky na Purkyňově 6… 

    Byl jsem v ní u Kunderů vícekrát, můj otec a strýc se přátelili s otcem Milana, s Ludvíkem Kunderou, pianistou,muzikologem a prvním rektorem a současně zakladatelem Janáčkovy akademie múzických umění. Moje matka po absolutoriu konzervatoře pokračovala v jakýchsi soukromých mistrovských kurzech, které Ludvík Kundera nabízel po absolutoriu. Sám se vyškolil v Paříži u Cortota a svým brněnským žákům ve 30. letech ordinoval francouzskou modernu – autory z Le Six, Ravela, ale i klavírní skladby avantgardy 20. a 30. let. Od matky mi z její výbavy zbylo několik hudebnin od Leduca s Kunderovými prstoklady. 

    SBIZHUB C2823071411030

    No a já jsem se ke Kunderům dostal tak, že jsem mohl konzultovat svou dizertaci s Ludvíkem Kunderou, který byl ve 20. letech tajemníkem Klubu moravských skladatelů a pravou rukou předsedy Leoše Janáčka. Směl jsem chodit na konzultace a Ludvík Kundera mě vybavil řadou unikátních pramenů – např. Bartókovým dopisem stran brněnského koncertu 1925, nebo materiály a vzpomínkami na Schoenbergův brněnský pobyt v březnu 1925, kdy janáčkovský dirigent František Neumann provedl v monstrózním obsazení v tehdejším divadle Na hradbách (nyní Mahenovo) Schoenbergovy Gurrelieder. Před nimi se uskutečnil komorní koncert ze Schoenbergovy tvorby a právě Ludvík Kundera zahrál 3 klavírní kusy z roku 1908. Ve stejné době koncertoval v Brně i Béla Bartók, kterého pozval Klub moravských skladatelů v čele s Janáčkem a korespondenčně vše vyřizoval právě Ludvík Kundera. Upozornil mě i na koncert čtvrttónové hudby z Hábova díla v podání pianisty Erwina Schulhoffa, na brněnské premiéry ruské avantgardy (při těch také účinkoval Ludvík Kundera, např. Stravinského Les Noces – Svatby (Svatěbka) hráli čtyři brněnští pianisté, Janáčkovi žáci a přátelé: Kundera, Kaprál, Kvapil a Tauský… A kromě celé řady dalších mi Ludvík Kundera přiblížil brněnské pobyty Henryho Cowella, amerického experimentálního skladatele z Kalifornie, který v Brně koncertoval a za účasti Janáčka předváděl klastry a Janáčka jmenoval čestným členem (honorary member) New Music Society of California… 

    Při těchto návštěvách jsem občas potkával i Milana, který obvykle kráčel do prvního poschodí do své mansardy s nějakou dámou. Znali jsme se i z nedalekého koupaliště (asi sto metrů od Kunderovy vilky). Milan sedával u pokladny. Nutil mě, abych mu tykal, což jsem si samozřejmě netroufl – bylo to v době Žertu. Osmělil jsem se jednou a ptal jsem se, proč sedí u pokladny a on mi vysvětlil, že z toho místa má dokonalý přehled o přicházejících dívkách a ženách…

    Potom přišla normalizace, smrt Ludvíka Kundery v roce 1971 a nakonec Milanův odchod do Francie a emigrace. Se svým učitelem a přítelem historikem Josefem Válkou, kterého měl Milan nesmírně rád, jsme občas navštěvovali paní Kunderovou, žila sama s pejskem – foxteriérem. Vždycky mi nabízela něco z knihovny. Nechtěl jsem odnášet hromady knih (srdce lektomana ovšem krvácelo, protože tam byly skvosty), a tak jsem si vždycky vzal jednu: třeba Janáčkova Říkadla s Janáčkovými poznámkami v tisku, nebo Kunderovy úpravy českých hymnických písní pro velký dechový orchestr z doby jeho působení v legiích na Sibiři. A potom jednu kuriozitu: spisek Istorija muzyki čechoslovackogo naroda, která vyšla v legiích s cílem informovat o české hudbě ruskou veřejnost. Jsou to nejstručnější možné dějiny české hudby, které Kundera psal „z hlavy“ a bez pramenů. Po přečtení tohoto dílka, které vyšlo v Jekatěrinburgu v roce 1919 (v době, kdy tam byla vyvražděna carská rodina) jsme se rozhodli ho přeložit do češtiny a znovu vydat s faksimilovaným ruským originálem. Požádal jsem Milana Kunderu o souhlas a on svolil a dokonce pro nás napsal předmluvu. Spisek vyšel v tišnovském nakladatelství Sursum v překladu Jiřího Bernkopfa a s faksimilem ruského originálu z roku 1919.

    Připomeňme si, co Kundera napsal o svém učiteli Janáčkovi, stojí to zato: Stranou veškerého hudebního světa žije moravský teoretik a skladatel Leoš Janáček/!!/,který celý život zasvětil svým snům o svatém umění.S jeho estetickými názory a umělými harmonickými teoriemi můžeme v mnohém nesouhlasit, ale přesto je třeba ocenit jeho tvrdošíjné odmítání veškeré všednosti a neupřímnosti a jeho samostatnost, se kterou on-skutečný kněz umění-přináší daň na oltář umění.Tento asketa zvuků se snaží zhudebnit své myšlenky nejprostšími prostředky. Ale za maskou tohoto asketizmu se skrývá duše hluboká, bezprostředně něžná a v jádru hluboce lidová…Potud Ludvík Kundera.Naštěstí se asketa zvuků a jeho učitel Janáček nedomákl této knihy, jinak by to s Kunderou nedopadlo dobře…

    Když se začal o Janáčka zajímat Milan Kundera, byl u mně na několika konzultacích a vyžádal si mé studie, i tu o Janáčkově vztahu k expresionismu. Kunderova monografie Můj Janáček nás muzikology zahanbuje. Je úžasné, co všechno o něm napsal. Jen se mi snad podařilo oslabit jeho dialektickou recidivu, v duchu které chtěl nalézt největšího nepřítele Janáčka v Karlu Kovařovicovi, o kterém v prvním znění knihy psal jako o průměrném skladateli. Myslím, že pod vlivem naší diskuze to zkorigoval. Byl z dialektické generace a potřeboval antitezi – našel ji u Kafky v Maxi Brodovi. Ale myslím, že jsem ho tehdy přesvědčil o Kovařovicově nehynoucí zásluze na dokonalém provedení Její pastorkyně v Národním divadle. V regionálním balení by asi nedorazila do vídeňské dvorní opery – kam se Janáček, co naplat a přes všechny výhrady ke Kovařovicovým zásahům, dostal. Ostatně kolik lidí Kovařovicovy retuše opravdu dobře prostudovalo?!? Spíš je bonmot na ně nadávat…

    Rozloučím se kulinárním zážitkem. Do Nedvědic nad Pernštejnem s nádherným moravským Karlštejnem, kam jsem jezdíval s jezevčíkem dodělávat scénické a jiné hudby, za mnou jednou náhle přijeli z Borače Josef Válka a Milan Kundera na večeři. Se spřáteleným majitelem (byl jsem tam aspoň dvacetkrát) jsem to probral, co jim nabídnout. Kundera se nadchl jídelníčkem a pravil, že si dá lososa. Majitel hotýlku mě vytáhl na chodbu, aby mi řekl, že losos je v mražáku už od převratu určitě několik let a ať hosta přemluvím na pstruha od Kinských ze Žďáru, který byl dodán ten den ráno. Kundera, jako často, celé odpoledne perlil, a Válka, historik Moravy a učitel velké většiny soudobých moravských historiků a současně obdivovatel a přítel francouzských historiků Le Goffa a Dubyho, rovněž tak. Ti dva se znali z hlubin 50. let, Válkova žena Růžena, takto Milanova učitelka francouzštiny, přeložila třídílnou monografii Dubyho o Elianor Akvitánské a rozvodech v době křížových výprav. Nakonec jsme je odtransportovali těch osm kilometrů autem zpátky do Borače. Milan mi to několikrát připomínal: Připadal jsem si jako na hostině v nádherném francouzském porevolučním románku Můj strýc Benjamin.

    Ale, jak praví Komenský v Moudrosti starých Čechů: …není tak dlouhé písně, aby neměla Amen…


    Komentáře k článku: Hrst vzpomínek na Kundery

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,