Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

    Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 1)

    V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN.

    Ludvík Kavín. Foto archiv Ludvíka Kavína

    Svět je jedno jeviště

    Píšete do Divadelních novin úvahy o divadle, o politice… Zdá se, že celý svět je pro vás jedno velké jeviště…

    Už Shakespeare to tak viděl. Do Divadelních novin, těch tištěných, píšu kritiky, a kromě toho tam mám blog, kde si můžu psát co chci, kde jsem volný. Jsou tam různé úvahy nejen divadelní, týkající se toho, co děje kolem nás, včetně politiky. V poslední době jsem psal i nějaké kritiky na divadelní představení z Rakouska. Taky o slovenském divadle jsem nedávno napsal souhrnnou zprávu o mých dojmech nebo úvahách k posledním dvěma letům slovenského divadla, protože ačkoliv žiju ve Vídni, jsem asi jeden z mála Čechů, který sleduje slovenské divadlo, o kterém se jinak v českých tiskovinách člověk nic moc nedočte. A já tam občas na něco jezdím. Mám na Slovensku kamarády.

    Taky jsme do Vídně zvali různý slovenský divadelní soubory, měli jsme s nimi dlouhá léta kontakty, dělali jsme různé workshopy. Píši a občas i publikuji fejetony, také divadelní i literární zamyšlení, a velice pomalu pokračuji ve zpracovávání vlastní biografie.

    Hubert Krejčí v Pardubicích před hospodou U čápa, kde od sedmdesátých po celá osmdesátá až do začátku devadesátých let bydlel. Foto Štěpán Bartoš

    Četl jsem váš nekrolog za Huberta Krejčího nazvaný Samorost

    Krejčí byl velice důležitý a významný divadelník. Bohužel téměř neznámý. Zemřel v březnu 2022 /více zde – pozn. red./. Respektive se neví, kdy zemřel, objevili ho 10. března – žil sám, tady v Praze, kamarádi se mu nemohli dlouho dovolat, až jeden z nich se vypravil k němu do bytu, nedozvonil se, a tak přivolal policii, byt otevřeli, a tam našli Huberta mrtvého.

    Hubert studoval režii na Janáčkově akademii múzických umění v ročníku s Nikou, s mojí pozdější ženou. Inscenaci, kterou tehdy režíroval, si vybrali Francouzi na divadelní festival v Nancy. Nika mi hrozně ráda představovala lidi, se kterýma měla v životě už něco za sebou, a já zase jí. A Hubert byl jeden z prvních, kterého mi představila. Když jsme pak emigrovali, byl to jediný divadelník z Československa, který byl ochotný přijet do Vídně, když jsme mu napsali, zda by neudělal u nás nějakou inscenaci, a on to pak zkoušel přes Pragokoncert.

    Snímky z inscenace Huberta Krejčího Drei Gesichter der Farce (Tři tváře frašky), Theater Brett, Vídeň, prem. 26. dubna 1988. Foto archiv Theater Brett

    To bylo někdy v osmdesátých letech?

    Ano. Nakonec se mu to podařilo, dostal povolení a přijel k nám do Vídně.

    To ho nechali jet?

    No trvalo to asi dva roky, než to vyšlo, což bylo možná z toho důvodu, že on byl vždycky mimo hlavní proudy a taky bez stálého zaměstnání. Psal krátké hry – hříčky, jak tomu říkal – a pak režíroval. Tedy ne, že by ho chtěli ve velkých divadlech… A tak si možná Pragokoncert, kde seděli samozřejmě estébáci, řekl, že se nic moc nestane, když Krejčího pustí ven. Přijel k nám na šest týdnů.

    Kdy přesně to bylo?

    Začátkem roku 1988. Režíroval u nás tři hříčky, které jsme uváděli během jednoho večera – jedna byla japonská, druhá formou komedie dell´arte a třetí byla jednoaktovka od Čechova. Ve dvou z nich jsem hrál, tak jsme se během těch šesti týdnů mohli hodně sblížit. Potom jsme ho zvali i na derniéru, ale to už ho nepustili.

    Jak provoz malého nezávislého divadla ve Vídni vypadal?

    V Rakousku existuje u menších divadel systém, že připravíte inscenaci, tu potom hrajete nějakou dobu v bloku, pak to skončí a lidi, kteří se na tom podíleli a hráli v tom, se rozprchnou. Nebo částečně rozprchnou. Na to, abyste hráli repertoárový divadlo, každý večer něco jiného, na to nemáte prostředky.

    S tím Krejčím, to je asi naprosto ojedinělé, kdy komunisti někoho pustili – pokud to tedy nebyl jejich nastrčený člověk…

    Ano, ojedinělý. Aspoň co vím. Nešlo však jen o československé orgány, ale také o přinejmenším opatrnost – slušně řečeno – ze strany našich českých kumštýřských kolegů. Rakousko a Československo spolu v roce 1977 uzavřely smlouvu o spolupráci v oblasti kultury, školství a vědy, na jejímž základě mohl – formálně vzato – vyjet do Rakouska kdokoliv, včetně Kohouta a Landovského. Na základě této smlouvy – nevím, jestli to byl šestaosmdesátý rok – bylo třeba ve Vídni i brněnské Divadlo na provázku.

    Ludvík Kavín se svou ženou Nikou Brettschneiderovou v Ihr hättet ruhig zu Hause bleiben können (Klidně jste mohli zůstat doma) podle Heleny a Petra Feyfarových (režie Petr Feyfar, premiéra 11. března 1981 v Kammertheater Stok v Curychu) Foto archiv Theater Brett

    Setkali jste se?

    Po představení. na kterém jsme byli, jsme čekali u východu pro herce – tak jako ve stínu -, až budou vycházet ven, a ačkoliv tam byli naši i dobří kamarádi, hlavně Niky – ona tam i kdysi hrála – v podstatě kolem nás jenom prošli a jen na nás kývli. Jeden z nich přišel až k nám, podal si s námi ruku a povídá: Luďku víš, že každou minutu, kterou tu budu s váma dýl, tak o tom víc musím pak napsat

    Ach jo.

    My jsme potom ještě šli, nevím, jestli to bylo až druhý den, do nějaké hospody, o které jsme věděli od nějakých známých, že tam budou sedět. A opravdu tam celý Provázek byl a Nika, protože byla opravdu dobrá kamarádka s pár z nich, oslovila Bolka Polívku: Bolku, ty jezdíš po světě, tak přijeď někdy k nám. A on na to: Niko, ten čas ještě nepřišel.

    A kdy ten čas přišel?

    Asi rok či dva před listopadem 1989 nabízela Polívkova agentura přes rakouské ministerstvo kultury, zda by ho nějaké divadlo nepozvalo, a to ministerstvo to předalo nám, že ho tedy máme pozvat my! Tam ale byly dva problémy: první politický a druhý finanční – česká agentura chtěla poměrně dost peněz, a my jsme nikdy neměli peníze na to, abychom mohli platit tak velké sumy. Odpověděli jsme jí tedy tak, jak to bylo. Že naše finance neodpovídají jejich požadavkům na nás, ale že budeme rádi, když přijedou. A už se nikdo neozval… Takže Bolek u nás hrál dvakrát až v devadesátých letech, kdy už nebyla nutná organizace zájezdu přes oficiální agenturu.

    To s tím Hubertem se podařilo opravdu jenom díky tomu, že si za tím on stál. A bylo krásný, že se to realizovalo.

    Petr Placák /pro i-DN redakčně upravil hul/

    /Pokračování./

    • Autor:
    • Publikováno: 8. července 2023

    Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,