Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 4)

    Pondělí je prý nejhorší návštěvnický den. Začíná pracovní týden, lidé jdou do práce, děti a mládež do škol. V Hradci je to však vždy trochu jinak a neděli od pondělí zas tak nerozlišíte. V Žižkových sadech je stále plno, jak na divadelních a hudebních atrakcích, tak u stánků s jídlem, pivem či jinými pochutinami. A v divadlech dopoledne, odpoledne i večer jakbysmet. Regiony jsou zkrátka svátek divadla, který se povedlo jeho zakladateli, bývalému řediteli Klicperova divadla Ladislavu Zemanovi v devadesátých letech minulého století náramně rozjet a jeho energie a cesta, kterou vytyčil, zdárně pokračuje.

    Hemžení jsou i peříčka. Foto Lukáš Veselý

    Po dopoledním putování městem a Žižkovými sady, kde se dalo zhlédnout a prozkoušet si hravé – kinetické, mobilní, kontaktní, objektové – instalace projektu nazvaného Hemžení připraveného speciálně pro festival studentkami scénografie KALD DAMU Bertou Doubkovou, Josefínou Holcovou a Ivou Ščerbákovou, vydal do Studia Divadla Drak na balet pro robotické vysavače Láska k riziku (L’Amour du Risque).

    Olivier Rannou na sobě nedává nic znát. Foto Anna Bartolotti

    Klaun s němou tváří (deadpan), Francouz Olivier Rannou, zakladatel (v roce 2005) a vedoucí La compagnie Bakélite, zaměřeného na objektové divadlo a působícího ve městě Rennes, se v něm nechává obsluhovat robotickými vysavači/číšníky. V úvodu přichází na prázdnou, zvýšeným bílým obrubníkem vytyčenou obdélníkovou scénu, kde stojí kavárenský stolek s židlí. Odkládá si svrchník a usedá. Na plochu vjíždějí robotické vysavače – nejdřív jeden, později víc – a na své korbě přivážejí, co návštěvník kavárny potřebuje – nejprve odvezou jeho svrchník (přivezou a odvezou ramínko, na něž jej perfomer zavěsí), poté přivezou ubrus, vázu s květinou, skleničky, příbory, svícen se svíčkou a podobně. Samozřejmě v nesprávném pořadí a krkolomně. On si vše s kamennou tváří bere, dává do rukou, drží zuby, ekvilibristicky pokládá na stůl. Chce si objednat pití a dortík. Domluvit se se strojem však není jednoduché, což vede ke spoustě groteskních situací, kdy jej vysavač, působící jako živý, ovšem notně nechápavý číšník, obsluhuje. Nabízí mu jiné objekty, než které potřebuje, přiváží spoustu lžiček místo jídelního lístku a podobně. Vše vrcholí divokým rejem asi pěti či šesti přízemních, z dálky ovládaných pojízdných vysavačů, které vše včetně ubrusu s nádobím strhnou na zem a po podlaze rozjíždějí. Olivier Rannou na sobě nedává nic znát. Vypije víno, sní kousek dortu, zaplatí, oblékne se do saka, v němž přišel a které mu stroje na konci opět dovezly, a důstojně odchází.

    Typická objektová groteska, kdy záleží na charismatu performera a divokosti či nápaditosti zdálky ovládaných strojů. Foto Anna Bartolotti

    Typická objektová groteska, kdy záleží na charismatu performera a divokosti či nápaditosti zdálky ovládaných strojů, na schopnosti vytvářet a pointovat jednoduché situace, na zvládnutí nenápadných posunů a nepřesností, které objekty nutně způsobují (a tyto „neposlušnosti“ nejvíc diváky baví), a na důsledném uchopení základní situace a udržení zvolené poetiky. Vzpomenete si přitom na němou grotesku, na Bustera Keatona či Charlie Chaplina (Moderní doba), na animovaný film režisérky Hermíny Týrlové Vzpoura hraček, anebo třeba na génia tohoto směru divadla Mr. Beana. Všechno to jsou zdroje (a je jich jistě mnohem víc), odkud Olivier Rannou čerpá.

    Diváci se bavili, tak své poslání Rannou naplnil. Foto Anna Bartolotti

    Diváci se bavili, tak své poslání naplnil. Možná trochu dietně, chyběla nápaditější práce s prostorem (co kdybychom seděli ve skutečné kavárně a třeba u stolků, anebo aspoň někteří…), překvapivější průběh či pointy některých situací, možná šílenější závěr. Ale to bych chtěl od performera a asi i od strojů mnoho. Či něco jiného. Rannou byl důsledně věcný, jakoby bez emocí. Groteskní formou reflektoval skrze své objekty svět, který nás čeká. Anebo už tu je. Postčíšnická doba, ve které jsme obsluhováni/ovládáni umělou (ne)inteligencí. Tak se tomu aspoň vysmějme. To je první krok k zamyšlení či dokonce nalezení obranných mechanismů vůči těmto strojům, situacím a možná i lidem.

    V blízké – před Divadlem Drak stojící – maringotce jsem si dal vynikající kávu a zmrzlinu „kopeček na kopečku“ a rozběhl se do jiného nedalekého kopečka, kde sídlí Studio Beseda, abych stihl derniéru koprodukční inscenace Horáckého divadla Jihlava s DAB Nitra nazvanou Pomlčka. Pro regionální divadla je těžké udržet ambicióznější inscenace déle než jednu sezonu, a tak po loňské festivalové derniéře jihlavských Šepotů a výkřiků, u kterých mne dodnes mrzí, že se neprezentovaly na více prestižních divadelních přehlídkách, přivezlo jihlavské divadlo opět sympatický, ambiciózní projekt, jenž přesahuje hranice kraje a je dlouhodoběji na repertoáru zřejmě neudržitelný. Vznikl ve spolupráci s nitranským Divadlem Andreje Bagara s cílem připomenout či se dokonce zamyslet nad rozdělením Československa v roce 1993 (k tomuto třicetiletému výročí projekt v roce 2023 vznikl).

    Autorky Tereza Krčálová, Romana Štorková Maliti, Iveta Ditte Jurčová a Slavka Civáňová zvolily formu didaktického paradokumentárního divadelního eseje, kdy dialogickým jednáním a komentáři moderátora a moderátorky, na jedné straně Slovenkou Ivanou Kubáčkovou a na druhé Čechem Zdeňkem Stejskalem, jednoduchými, modelovými situacemi a scénkami evokovaly dobu, kdy se rozdělení Československa chystalo a uskutečnilo. Oba hlavní protagonisté jsou zprvu obelečení do žlutých kostýmů ušitých ze suchých zipů, čímž se v mnoha situacích k sobě přilepují a zase se odtrhávají. Ptají se, zda rozdělení bylo nutné, co k němu vedlo, jak se jednotlivci před ním, během něj a po něm chovali. Na scéně se objevuje zemědělec Jozef Aszmongyi (Otto Culka), který demonstruje za uchování společného státu a následně (16. září 1992) spáchá palachovskou sebevraždu. A setkáváme se i s polistopadovou generací, která kouří balené cigarety, sjíždí internet a svým rodičům vyčítá, že jí přenechávají rozklížený, nefunkční svět. A vzpomněl jsme si přitom na nedělního portugalského Oidipa. Svým způsobem nešlo o tak rozdílné pojmenování současného stavu světa a pocity z něj (či v něm). Umělci mají výjimečnou vlastnost být skřivánky doby, poukazovat na její stigmata.

    Tvůrkyně se soustředily spíše na formální stránky inscenace. Foto archiv HDJ

    A podobně jako Portugalcům se ani zde aktérům nedaří „překročit“ rampu, s diváky živěji komunikovat a – jakýmkoli směrem – na ně apelovat. Sledujeme jen jakési povzdechy, rozpačitá, ironická či útrpná sdělování faktů bez silnější vazby na přítomnost. Věřím, že pro střední školy to mohou být návody k hlubšímu vhledu a zamyšlením žáků s pedagogy nad nejen těmito historickými událostmi, ale i nad nacionalismem jako takovým. Ale zdá se to – vzhledem k ambicím takového poměrně náročného projektu – málo.

    Za spoločný štát… Foto archiv HDJ

    Je škoda, že se těchto výzev nechopily samy tvůrkyně a nevedou diváky k strukturovanějším otázkám a zamyšlením. Soustředily se spíše na formální stránky inscenace, na složitou práci se scénografií, na objekty a kostýmy, na možná příliš vykloubenou symboliku (skrývání se do sena versus éterické dialogy s kosmonautkou, světelné objekty evokující bruselský architektonický styl a mezi nimi svatební, herečce nepadnoucí šaty). Ač sledujeme v zásadě kabaret, hledíme kamsi do mlna, do kterého nám, divákům, není umožňováno vstupovat.

    A tak inscenace zůstává na poli didaktické kabaretní přednášky, tu vtipnější, tu (a často) méně. Chybí jí přesvědčivost samotných aktérů, za co se vlastně stavějí, jaké sobě i divákům kladou otázky, co je vzrušuje, co je zajímá a proč. Co se to tehdy v roce 1992 vlastně stalo? Bylo to zákonité? Jak by dnes asi vypadal tento region, kdyby Československo zůstalo zachováno? Jsou události, které se na Slovensku i v Česku od té doby odehrály, důsledkem rozdělení, anebo na současnost už nemají vliv? Kdo ví… A zajímá nás to? Proč? Odevzdanost či rozpaky se tak přenášejí i na diváky. Přesto – za sebe – projekt velmi kvituju, jak po tematické rovině mapování (ne)dávné historie, tak po organizační propojením dvou přeshraničních divadel. Pro mne daleko podstatnější, hlubinější a zajímavější projekt než loňský, kritikou vysoce ceněný česko-slovenský Kašpárek a zbojník.

    Na jevišti Divadla Drak vzpomínal belgický loutkář, scénograf, autor a režisér Alain Moreau na jednu obyčejnou milostnou příhodu z parného léta 1969. Foto FB TOF Theatre /zde/

    V podvečer jsem se vydal na jeviště Divadla Drak, kde belgický loutkář, scénograf, autor a režisér Alain Moreau (nar. 1962) vzpomínal na jednu obyčejnou milostnou příhodu z parného léta 1969. Sólová inscenace Léto 69 / Été 69 je divácky omamnou loutkářskou hříčkou, která diváka prostředky výtvarného figurativního (objektového) divadla na divadle, či spíš filmového studia na divadle uvádí do retro-světa šedesátých let, do doby, kdy se jezdilo s manželkami či milenkami autem na výlety do přírody, tam se posvačilo, poslouchalo rádio, četly knihy a noviny a nakonec třeba i pomilovalo. Milence otravovaly krávy a kolem jedoucí auta či autobusy a večer se vrátili autem zase domů. Cokoli k této nádherné loutkařině dodávat, komentovat ji znamená ji kazit.

    Stalo se jednoho léta roku 1969… Foto My-Linh Bui

    Moreau má na ruce loutku hlavy staršího pána (jemu samotnému jako by z oka vypadl) a animuje jej, jako by to byla živá postava. A ten pán (tedy ona loutka) nám přehrává, promítá, vypráví beze slov historii jednoho letního dne, kdy se dva starší lidé, snad manželé, vydali autem do prosluněných hor na výlet, lehli si na deku, nudili se a nakonec se pomilovali. To vše umně neumnými loutkami začasté z moduritu vozenými různými drátky a snímanými několika kamerami, takže to, co vidíme v reálu, si můžeme filmově prohlížet (a detaily vnímat) na projekčním plátně za hercem. Ten využívá několik předem připravených prostředí, takže se ocitáme takřka v celovečerním filmu, řízeném a vedeném jednou osobou/promítačem/pamětníkem. Pokud bych přirovnával či hledal paralely v českém kontextu, tak těmito směry se vydávají a obdobnou art-brut poetiku vyznávají pražské Buchty a loutky, experimentující Handa Gotte nebo meotarový Tomáš Hájek z Poniklé. Pro mne společně s nedělní improvizací Matiji Solceho velký divadelní zážitek a radost letošního festivalu (byť jsem na něm byl jen dva dny…).

    Přes všechno kouzlení jde skoro až o hyperrealistické dílo… Zora Valchařová Poulová (Jana Dušejková) a Jan Bílek (Mátoha).  Foto archiv KD HK

    V noci od 22 hodin jsem ještě ve Studiu Beseda navštívil nedávnou premiéru Klicperova divadla, inscenaci Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých), autorskou adaptaci románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých polské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Olgy Tokarczuk. Těžko se mi o adaptaci píše, protože předlohu ani film podle ní slovutné polské režisérky Agnieszky Holland Přes kosti mrtých s Miroslavem Krobotem v jedné z hlavních rolí neznám. I tak – nebo právě proto /?/ – mě inscenace příliš nepřesvědčila. Postrádala nějakou podstatnou – mystickou, snad snovou, magickorealistickou – rovinu, která by odůvodňovala její divadelní existenci a vznik. Jde o skoro až hyperrealistické dílo. Všechny situace jsou hrané navenek věrohodně, bez vyjevování dystopických, ekologicko-hororových či jinak neuchopitelných hlubin, jež by inscenaci posouvaly do rovin fantazie, éteričnosti a snad i zoufalství hlavní postavy Jany Dušejkové (Zora Valchařová Poulová), jež se – navenek láskyplně a v souladu s potřebami přírody – rozhodne k vraždám. A to i když na jevišti vystupují zvířata (srny) a všechny zavražděné hraje jeden herec, Filip Richtermoc, který dokonce během jednoho z rozhovorů nad jednou z mrtvol, kterou hraje, klidně vstane a odejde. Přesto je každá postava podávaná realisticky, civilně, bez dalších rozměrů, které by ji ozvláštnily a především vykloubily její chování směrem k myšlením vykolejenému, napůl mystickému a plně ekologickému tématu v hororové kriminální zápletce. A tak se roviny těžce uchopitelného dramatu obhajujícího chování hlavní postavy neprolínají plně s tím, co sledujeme. Kriminálka, psychologie a jednání postav a ekologická dystopie se míjejí, existují paralelně vedle sebe bez toho, aby se zásadně protnuly.

    Režie se chopil kmenový dramaturg Klicperova divadla Martin Satoranský, výpravu navrhly Hana Kessnerová a Klára Pavlíčková. Foto KD HK

    Režie se chopil kmenový dramaturg Klicperova divadla Martin Satoranský, což je jeho režijní debut. Umožnění Satoranskému vstoupit takto do divadelního prostředí je od vedení divadla věc vysoce respektuhodná a chvályhodná. Přesto – dle výsledku soudě – si Satoranský vzal zřejmě příliš velké sousto. A to jak náročnou předlohou (a nepříliš zdařilou dramatizací), tak jejím převedením do komorního prostoru Studia Beseda.

    Nedávno ve stejném prostoru zpracoval obdobné téma záhadné vraždy na osamělém venkově – a též z velké literatury čerpající – mnohem zkušenější režisér Ondřej Štefaňák. Mám na mysli inscenaci Očarování, adaptaci stejnojmenného románu Hermana Brocha. I on měl velké problémy, jak příběh (data ovšem mnohem staršího) převést do jevištní podoby a ne všechno se mu zdařilo. Přesto jeho postupy využívající i filmové vstupy ze zákulisí, obsazení celého prostoru Besedy a vedení herců k větší stylizovanosti a konkrétnosti ukázaly směr, kterým je vhodné se při adataci obdobných předloh vydávat. Dát důraz na výtvarnou a případně i hudební rovinu inscenace, zbavit ji popisností, nespoléhat na herecký realismus, vstupovat do nitra postav, jevů a příběhů. I za cenu menší srozumitelnosti. Takto to trochu vypadá, že autoři obhajují blázna a především fanatickou, cynickou vražedkyni… Měl jsem dojem, že Zora Valchařová Poulová si s pojetím či výkladem postavy neví rady a jen útrpně a tiše pronáší svá slova ve víře, že jí tak dodá přece jen věrohodný, hlubinný, duchovní rozměr. Ten však je jí i režisérem pouze naznačován, nikoli vyjevován.

    A jelikož tímto dílem denního zpravodajství se s festivalem loučím, ještě v rychlosti zmíním další den, kdy jsem dopoledne navštívil dvě představení pro předškolní děti ve Studiu, respektive Laboratoři Divadla Drak. Obě byly hravě milé, oslovený dětský věk plně respektující, komunikativní, fantazii rozvíjející. A obě pracovaly s předměty a objekty jako integrální součástí formy a přímé komunikace.

    Sabina Bočková a Jazmína Piktorová v Mikrosvětech. Foto Adam Mráček

    Již erudované, zkušené, stále však mladicky působící tanečnice Jazmína Piktorová a Sabina Bočková v inscenaci Mikrosvěty před na zemi rozsazenými dětmi tančily, schovávaly a z různých míst vytahovaly (či dokonce vyplivovaly) kamínky či jiné předměty a za křehkého hudebního doprovodu Václava Kalivody nabídly dětem otevřené hřiště pro dotýkání se rozličných přírodních předmětů a hru s nimi. A nenápadně je seznámily i s moderním tanečním – či řekněme spíše pohybovým – divadlem, s mnohým, co obnáší – pohybovou a tělesnou fantazií, abstrakcí, citlivostí, jemností, hravostí a občas i s tajemstvím a nečekanými mikro-událostmi. A objevováním krásy a dobrodružství i tam, kde je předtím děti (i mnozí dospělí) možná neviděly.

    Hedvika Řezáčová v inscenaci Ana Pego. Foto Johana Střížková

    To na výtvarné, objektové divadlo se dlouhodobě soustředící režisérka Apolena Vanišová měla drásavější, ekologicky směrovaný projekt. Inspirována knihou portugalské bioložky Any Pêgo Plasticus maritimus opět – tak jako předchozí soubor – rozvíjí divákovu fantazii, ale tentokrát skrze na první pohled nepřitažlivé, surové, špinavé objekty nalezené na břehu Vltavy. Její loutka – malá holčička Ana Pêgo – animovaná a interpretovaná nedávnou absolventkou herectví KALD DAMU, nyní herečkou Divadla Minor Hedvikou Řezáčovou si s nimi hraje a objevuje i v nich krásu a magii. Vystaví si z nich vlastní „tajné“ království, kam z domova každý den utíká, inspirují ji, aby v dospělosti studovala biologii a pochopila zákonitosti přírody a snad i přispěla k její ekologické obrodě. Opět bohatá hra s rozličnými konkrétními předměty, důraz na světlo a výtvarný rozměr, citlivě didaktický apel. Opět nenápadné vstupování do netradičního divadelního světa.

    Z diváků takových produkcí snad nemohou vyrůst zlí lidé.

    La compagnie Bakélite, Rennes, Francie – Olivier Rannou: L’Amour du Risque / Láska k riziku. Scénář, režie, účinkuje Olivier Rannou, objekty navrhli a ovládají Olivier RannouMorien Nolot, asistenti Morien Nolot, Robin Lescouët, Ariel Doron, světla Alan Floc’h, na objektech spolupracovali Charlène Faroldi, Louise Gérard, Sandrine Hernandez. Koprodukce L’Hopitau – Laboratoire des Arts de la marionnette, La Chapelle-sur-Erdre • Théâtre de Cuisine, Marseille • Centre culturel de Liffré, podpořili Le Théâtre de Laval, Centre National de la MArionnette, Région Bretagne, Département Ille-et-Vilaine, Ville de Rennes. Premiéra leden/únor 2023. Psáno z uvedení 24. června 2024 na festivalu Regiony ve Studiu Divadla Drak, Hradec Králové.

    Horácké divadla Jihlava / DAB Nitra, Slovensko – Tereza Krčálová, Romana Štorková Maliti, Iveta Ditte Jurčová a Slavka Civáňová: Pomlčka / Pomlčka. Námět Ľubica Krénová, výzkum a zdroje: Romana Štorková Maliti, Tereza Krčálová, režie Iveta Ditte Jurčová, dramaturgie Slavka Civáňová a Barbora Jandová, výprava Markéta Plachá, světelný design František Fabian, pohybová spolupráce Tom Rychetský a Denisa Musilová, hudba Michal Palko. Česká premiéra 4. listopadu 2023, Malé divadlo, scéna Horáckého divadla Jihlava, slovenská (světová) premiéra 20. října 2023, Štúdio DAB Nitra. Psáno z uvedení 24. června 2024 na festivalu Regiony ve Studiu Beseda, Hradec Králové.

    TOF Theatre, Genappe, Belgie – Alain Moreau: Léto 69 / Été 69. Hrají/Loutkář: Alain Moreau. Umělecký doprovod: Thomas Boucart. Konzultant sporných aspektů: Nicolas Laine, Dorothée Schoonooghe a My-Linh Bui. Technická podpora: Andrzej Zeydler-Zborowski, Céline Robaszynski a Matthieu Chemin. Premiéra 2023, Théâtre les Tanneurs, Brusel, Belgie. Psáno z uvedení 24. června 2024 od 19:30 hodin na festivalu Regiony na jevišti Divadla Drak, Hradec Králové.

    Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Olga Tokarczuk: Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých). Režie Martin Satoranský, dramaturgie Iva Hronešová, výprava Hana Kessnerová, Klára Pavlíčková, hudba Jan Skorunka. Česká premiéra 31. května 2024 ve Studiu Beseda, Hradec Králové. Psáno z uvedení 24. června 2024 na festivalu Regiony.

    Jazmína Piktorová & Sabina Bočková: Mikrosvěty. Koncept, choreografie, interpretace: Jazmína Piktorová, Sabina Bočková, hudba Václav Kalivoda, dramaturgie Mária Danadová, vizuální spolupráce Simona Gottierová, světlo Jiří Šmirk. Produkce: Wanda Kaprálová & ZDRUHESTRANY, koprodukce Studio ALTA Praha, Divadlo Drak Hradec Králové, Divadlo Piki Pezinok. Premiéra 30. října 2022, Studio Alta, Praha. Psáno z uvedení 24. června 2024 na festivalu Regiony ve Studiu Divadla Drak v Hradci Králové.

    Isabel Minhós Martins, Ana Pêgo, Hedvika Řezáčová, Apolena Vanišová: Ana Pego. Překlad Nikola Skulinová, režie Apolena Vanišová, hudba a zvuk Petr Zábrodský. Hraje: Hedvika Řezáčová. Premiéra 10. června 2023, Punctum, Praha. Psáno z uvedení 24. června 2024 na festivalu Regiony v Laboratoři Divadla Drak v Hradci Králové.

    ///

    Více o letošním festivalu Regiony na iDN:

    Chvění, tekutost, rovnováha

    Chvění. Tekutost. Rovnováha.

    Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 1)

    Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 2)

    Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 3)


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 4)

    1. Jan Sotkovsky

      Avatar

      „a tak po loňské festivalové derniéře
      jihlavských Šepotů a výkřiků, u kterých mne dodnes mrzí, že se neprezentovaly na více prestižních divadelních přehlídkách…“ – Šepoty a výkřiky se před měsícem hrály na festivalu Divadelní svět Brno.

      28.06.2024 (8.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Joj,
        tak to je paráda a za svou nevědomost se omlouvám. Loni jsem se s ředitelem HD Jihlava právě na Regionech, kde tehdy ohlásili derniéru, bavil o tom, že by stálo za to inscenaci udržet a na festivalech či při jiných příležitostech u nás i v cizině prezentovat. Podle mne má kvality vysoce nadregionální a mohla by vyjet i do zahraničí. Pomlčka – obávám se – tento rozměr nemá, byť i ta by mohla po obou republikách hostovat. Téma i samotný rozměr přeshraniční spolupráce si to zaslouží. Ostatně v Praze už byla. 🙂
        Jak v Brně Výkřiky dopadly? Co Ty jako dramaturg si o nich myslíš? Co diváctvo či kolegové/kolegyně?

        28.06.2024 (12.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,