Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 3)

    Z redakce jsme letos – v různých termínech – na Regionech čtyři, počítám-li i stálého autora Petra KlariNa Klára, a tak jsme si své reportáže rozdělili. Přijel jsem do Hradce v neděli večer na představení portugalského Oidipa, zůstal přes pondělí a v úterý odpoledne se vrátil do Prahy, kde sleduju další festival, o němž na iDN píšu, Tanec Praha. Původně jsem chtěl napsat jen jeden díl našich reportáží, nicméně propojit se mi produkce oněch dvou dnů, co jsem na festivalu byl, nedaří, tak jsem se rozhodl respektovat původní naši vizi psát o něm po dnech.

    Rei Édipo (Král Oidipus) je totiž inscenací, nad níž je dobré se zamyslet jak v souvislosti s adaptací antického mýtu, tak jeho zobecněním do širokých historických a antropologických souvislostí a samozřejmě též nad divadelností, již lisabonský soubor SillySeason používal a jež hradeckým divákům – včetně mne – dělala velké problémy a téměř znemožnila vnímat smysl a výrazně politický směr této produkce.

    Oidipus v lázních… Foto Alípio Padilha

    Jak se dočteme v jejich charakteristikách na internetu i ve festivalovém programu, SillySeason je umělecký kolektiv, který v roce 2012 založili Cátia Tomé, Ivo Saraiva e Silva a Ricardo Teixeira s cílem neustále hledat nové modely tvorby v oblasti divadla a scénického umění. Společně se podílejí na tvorbě a formování skupiny a vždy se zamýšlejí nad tím, čím divadlo je nebo čím potenciálně může být. Ve své práci se zaměřují především na pojem krize, který se snaží demystifikovat tím, že navrhují nové dimenze sociální, politické a historické povahy, aby upevnili stále naléhavější diskurs o naší budoucnosti. To je velmi důležitý, podstatný výchozí bod, jak portugalskou inscenaci Oidipa vnímat a reflektovat.

    Pochopit scénické dění a uvnímat text totiž bylo v podstatě nad síly portugalštiny neznalého diváka. Herci a herečky stříleli text jak z kulometu, často mluvili přes sebe a i překlad – zdálo se mi – občas nectil gender tak, jak byl herci/herečkami sdělován. Nebylo zcela jasné, kdy mluví Oidipus, kdy Teirésiás a jiné mužské postavy a kdo to je, kdy je na jevišti Iokasté a kdy její synové či dcery. Vznikal tak monolitní tok slov a nejasných situací, navíc herecky nezajímavě, nepřesvědčivě podávaných, který vedl některé diváky k opouštění sálu.

    Představení začíná sólovým vstupem hubeného Afroevropana ve vyzývavě poloprůhledných ženských, snad svatebních šatech s bílou kyticí v ruce. Foto Alípio Padilha

    Po zběsilém a neúměrně dlouhém úvodním sólovém výstupu hubeného Afroevropana ve vyzývavě poloprůhledných ženských, snad svatebních šatech a s bílou kyticí v ruce, zřejmě transvestity, který divákům sděluje cosi o Oidipově mýtu a dnešní době, jež je neurčitá a věčně se opakující, a který mluví i o nás, divácích, jež jsme ve vleku událostí, na něž nemáme vliv či je svými pasivitami spoluzpůsobujeme, přicházejí a jevištěm procházejí rozličné mužské i ženské postavy. Na jejich kostýmech i různě po prostoru svítí loga různých světových korporací typu McDonald. Přichází Odipús se svou družinou, objevuje se Teirésiás, zpoza scény vchází Iokasté se svou ženskou družinou a – asi – dcerami Antigonou a Isménou.

    Iokasté se miluje s Oidipem. Foto Alípio Padilha

    Na jevišti je koupelnová vana, na niž usedají a myjí si nohy. V popředí jsou dřevěné lavičky a podlaha z prken evokující lázně či saunu. V pozadí jsou na sebe narovnané ikeácké bílé židle a stolek, které si v dalších scénách berou přítomní pánové, usedají na ně a hovoří a hovoří. Ač jde o složité texty a úvahy, jedná se spíše o vyvolání nicneříkajících disputací žvanících lidí v lázních všech dob a epoch. A to jak žen, tak mužů. A to celé trvá útrpných -odhadem – padesát, šedesát minut. Teprve pak se začíná situace měnit.

    Přichází nahá Iokasté, anebo možná Antigona či Isména a spílá nám, divákům, nám, mužům, otcům, bratrům, synům, kteří zabíjejí své otce a svou vinu přenášejí na ženy, které jejich vinu musejí útrpně po staletí snášet. Jde o silně působivý text, jakési spílání mužům v celých lidských dějinách. Herečka se vydává dokonce mezi diváky a prochází jejich řadami. Po jejím vstupu se proměňuje i chování mužských postav. Jako bychom se ocitli v dnešní tekuté době plné nejasných fake zpráv a rozostřeného jednání bez zodpovědnosti za vlastní činy. Žádné viny a odpovědnost nikdo z mužů necítí. Oidipus sice tu svou – že zabil otce – přiznává, nicméně oslepit se nemíní. Za nic přece nemůže, nic nevěděl…

    Iokasté (anebo je to Antigona?) spílá nám, divákům, nám, mužům, otcům, bratrům, synům, kteří zabíjejí své otce a svou vinu přenášejí na ženy. Foto Alípio Padilha

    A to je myslím hlavním smyslem a posláním lisabonské inscenace. Vnímat dějiny kontextuálně a antropologicky, velmi (až příliš) intelektuálně upozornit na odvěké viny vražd a zabíjení a břemena, jež si s nimi – coby muži, ženy i lidstvo – neseme. Každý jinak a vždy bolestně. I když… – muži nesou vinu větší. Závěrečná část inscenace je totiž jasně a programově feministická a ono spílání je spíláním mužům v průběhu celých moderních lidských dějin, od antiky po dnešek. Jistě důležité je i to, že inscenace (jakož i celá tvorba souboru) je kolektivním dílem. Navazují tak na dávné trupy z šedesátých let typu Living Theatre či Odin, jichž je dnes po světě velmi velmi málo.

    Přečtěme si, co o své inscenaci a mýtu o Oidipovi píší samotní SillySeason na svém webu (překládám volně): Král Oidipus je částí „západního kánonu“ oidipského mýtu od Sofokla po současnost. V naší reinterpretaci přepisujeme současnost zkoumáním různých jeho fází a etického patosu, který jej provází. Podle Harolda Blooma může mít Oidipus hamletovský komplex, patologii, která ho vede k tomu, že „nemyslím příliš dlouze, ale příliš dobře“. Tato charakteristika během naší inscenaci má tendenci zanikat jako symbol zkreslení reality, ve které žijeme. Myslet příliš dobře nebo myslet racionálně dnes představuje nemožný úkol, ať už vzhledem k dystopické době, ve které žijeme, nebo kvůli nedostatku nástrojů, které filtrují přijímané informace. V Králi Oidipovi se mýtus objevuje jako symbol nemožného soudu, ponořený do rétoriky zkreslených přesvědčení, futurologie, demagogie mystiky, bez schopnosti rozpoznat pravdivost faktů. To je naše tragédie.

    Takový text a esejistické pojetí divadla je dnes v Evropě časté. Někdo je nazývá postdrama, jiný postdivadlo, někdo politické divadlo, jiný divadelní esej. Jde o snahu pojmout nejširší možné historické, antropologické, politické a společenské souvislosti, apelovat skrze ně na diváka, vyjádřit svůj kulturní, společenský či politický postoj. Vyžaduje to však nejen intelektuální rozměr, který věřím inscenace (či přesněji text) měla, ale i výrazné divadelní gesto ve výtvarném působení, v hudbě a především v režii a herectví. To vše ale zoufale Portugalcům scházelo.

    Půlnoc jsem prožil ve stanovém přístřeší před Divadlem Drak na solo performanci Matiji Solceho. Vrátil mi – a jistě i vše přítomným rozsazeným po lavičkách – radost z herectví a důvěru v komediantství, jaké jsem si jako divák dlouho neužil. A když se k němu a kytaristovi Šimonu Dohnálkovi, který jej po celou asi hodinovou improvizovanou performanci doprovázel, v závěru přidal Jiří Vyšohlíd, překlopil se večer ve velmi příjemnou a pro mne nezapomenutelnou noc.

    SillySeason, Lisabon, Portugalsko – Rei Édipo (Král Oidipus). Scénář a režie: SillySeason (Cátia Tomé, Ivo Saraiva e Silva, Ricardo Teixeira), Hrají: Cátia Tomé, Ivo Saraiva e Silva, Mónica Calle, Rafael Carvalho, Ricardo Teixeira, Vítor Silva Costa, scéna: SillySeason, kostýmy: SillySeason, Inês Ariana, zvuk: João Gomes, ozvučení: Ricardo Remédio, pohybová spolupráce: Rodrigo Teixeira, light design: Manuel Abrantes, světelní operátoři: Manuel Abrantes, Ana Carochinho, video operátoři: Inês Paour, kamera: Mariana Guarda, Ricardo Machado, fotografie: Alípio Padilha. Produkce: Inês Pint, koprodukce: Centro Cultural de Belém | Teatro Nacional São João | Theatro Circo | Teatro Municipal da Guarda | Teatro Diogo Bernardes s podporou: Companhia Olga Roriz, Teatro Cão Solteiro, Teatro do Elétrico, Rua das Gaivotas 6. Soubor SillySeason je podporován Direção Geral das Artes. Premiéra 17. února 2023, Centro Cultural de Belém, Lisabon, Portugalsko. Psáno z uvedení na festivalu Regiony v Hradci Králové v Klicperově divadle 23. června 2024.

    ///

    Více o letošním festivalu Regiony na iDN:

    Chvění, tekutost, rovnováha

    Chvění. Tekutost. Rovnováha.

    Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 1)

    Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 2)


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,