Články autora: Vladimír Just

Nazývat vyhazov vyhazovem

19/2020 Stručný obsah příspěvku zde není uveden, protože je tento příspěvek chráněn heslem.

Slavnosti nepochopení – úplná verze

V Divadelních novinách 14/2020 jsme vydali analyticky pojatou recenzi knihy Jana Nováka Kundera: Český život a doba od našeho stálého spolupracovníka Vladimíra Justa. Čtenářům i-DN ji - jak jsme v závěru textu slíbili - předkládáme v plné verzi.

Baroko není jízda na mrtvém koni

15/2020 (Glosy k baroknímu divadlu světa na festivalu Theatrum Kuks)

Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnosti nepochopení

14/2020 Toto léto byla v médiích více než kdy jindy skloňována dvě jména: Václav Havel a Milan Kundera.

Hrušky, jabka, ignorance aneb Jak nepsat recenzi (Obrana Jana Dvořáka)

12/2020 Abych dohnal handicap nepamětníka, pročetl jsem na čtyři desítky náhodně vybraných čísel Scény z daného období a troufnu si tvrdit, že by se z ní s ohledem na dnešního čtenáře dal sestavit výběr (snad i podstatně) lepší.

Zcizené divadlo? (Esej o viru, naději, lásce a divadle)

10/2020 Jak známo, divadla před dvěma měsíci přestala z úradku politiků veřejně existovat, restrikce je postihly jako první a byly uvolněny, navíc za mnohdy likvidačních podmínek, až jako jedny z posledních.

Miny čekající na výbuch

8/2020 Jestliže se nám už několik desetiletí dostává jakž takž přijatelného vysvětlení morbidností a hrůz let čtyřicátých a padesátých, nedá se totéž říci o letech sedmdesátých.

Past na Johanku

6/2020 Není hned tak proměnlivé herečky na scéně, třebaže nijak podstatně se nepřetváří maskou. Zato jí její postava určí a ustanoví nějaký zvláštní doličný detail, obleče se do ní jako Svatá Johana do selských střevíčků.

Husité postaru, jen s novým nátěrem

4/2020 Den vítězství spojených českých stran nad vojskem táborů a sirotků je šťastným dnem našich dějin… Skutečnost, že Čechové sami, bez cizí pomoci, přemohli u Lipan vojenské formace, před nimiž vybraní válečníci evropští opětovně ve strachu utíkali, budila největší...

Štěstí a pád krále Otakara

22/2019 Počínaje touto kronikou zní v Českých zemích v zásadě jednotný chorál národního narativu, opěvujícího Přemysla Otakara II. jako postavu heroickou a pozitivní

Těžce se smrtí se prát

17/2019 Zaznamenejme nejprve způsob, jak důstojně, nehystericky a „vyváženě“ se veřejnoprávní ČT na všech svých kanálech vyrovnala s oběma úmrtími významných uměleckých osobností, jaké se rodí jen párkrát za sto let, a také s humbukem, který se strhl kolem „státního“...

Stará dáma opět navštívila Vinohrady

16/2019 Ta hra má v Čechách trochu smůlu. Nejprve Návštěvu staré dámy koncem padesátých let odmítlo Národní divadlo. Pak kvůli ní dostalo od české kritiky přes prsty Werichovo a Horníčkovo ABC za to, že si k nám vůbec dovolilo uvést švýcarského dramatika právě touto...

Hradecké imprese i exprese

14/2019 Hradecký festival Divadlo evropských regionů (21.–28. června 2019) pro mě zůstává i po pětadvaceti letech dobrou tečkou za sezonou. Však jím také Klicperovo divadlo, Drak i hradečtí diváci sezonu fakticky končí a k rozlučce jako by si každoročně zvali hosty ze zbytku...

Blýskání na časy?

12/2019 Stalo se už stereotypem těchto úvah, že chválily původní dokumenty a stavěly je do trvalého protikladu k neutěšené úrovni hrané tvorby. Nechci to zakřiknout, ale zatím se zdá, že letos tento tradiční model už přestává platit.

K Hilarovi a Baldové

8/2019 Národní divadlo buď programově, nebo z nevědomosti šíří jeden tradovaný mýtus. Zazněl v živém dramaturgickém exposé před představením, opakuje se v tištěném programu – a bohužel je na něm postavena i poslední věta nejnovější hilarovské inscenace na Nové scéně Za...

Faust jako test naší povrchnosti

6/2019 Nepoštěstí se našinci každý rok, že má možnost souběžně porovnat hned dva ambiciózní jevištní pokusy o oba díly Goethova Fausta: od března 2018 se ve Stavovském divadle uvádí inscenace Jana Friče a letos v březnu tentýž opus nasadili v Divadle pod Palmovkou v režii,...

Andělé v ABC – ohromení, obdiv i rozčarování

4/2019 Snad mi svatý Bertolt B., jeden z přiznávaných guruů inscenátorů, odpustí metaforu poněkud kulinární. Zná to však každý: louskáte třeba u vína s potěšením oříšky, kousnete do posledního – a zkřivíte ústa. Je žluklý.