Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy

    29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 13)

    Už dlouho se mi nestalo, aby se dvě poloviny jediného představení z diváckého pohledu tak diametrálně lišily, jako u letošního plzeňského festivalového Vyrozumění (brněnské Studio Marta ve spolupráci s BuranTeatrem). Lišily se jak jen možno: atmosférou, temporytmem, energií a koneckonců i reakcemi diváků (v první půli, jež se místy zdála nekonečná, reakcemi spíše zdvořilými, a jak jsem tak pokradmu pozoroval, nepokrytě ospalými).

    Foto Terezie Fojtová

    Down!

    Nedivil jsem se až tak moc, když malý sál DEPA2015 po zhruba půldruhé hodině, přesně po šestém obraze, do značné míry prořídl. Zpětně však lituji všech, kteří odešli – neboť po pauze jakoby se bůh Dionýsos probral z mrákot  a rozsvítil představení do nebývalého tempa, jež vystupňoval až do strhujícího finále. Leč nepředbíhejme.

    Samotná expozice nebyla špatně rozehraná. Sektorová dvoukancelář, rozdělená čelně na poloviny, uprostřed přerušené prostupnou a dutou příčkou (z níž se vyklubala fízlovská pozorovatelna), se zdála být vhodným prostředím pro základní figury příběhu, zprvu slibně načrtnuté (ústřední postava slabošského ředitele Grosse v přesném podání Daniela Gajdoše a do mechanické strojové karikatury stylizovaná sekretářka Hana Júlie Ilčinové). Přesto se však mnohem lépe od počátku dařilo figurám „okrajovým“: kromě mimicky odzbrojujícího Kubše (Veronika Špačková) to byly zejména všechny výstupy pološíleného učitele ptydepe J. V. Periny (Zdislava Začalová). Zde jde o jezinkovskou, napůl zvířecí bytost ptačího zjevu a dravčích spárů (hra s prsty!). Její epizody vytáhly i usínající tempo první půle, bohužel vždy jen dočasně, do pravých „havlovských“ obrátek. Z nudy realistické doslovnosti jsme se náhle na pár minut ocitli uprostřed surrealistické grotesky (Salvador Dalí: Fenomén vítězného šílenství). Hlavou jdou myšlenky na vrcholné kreace Groucho Marxe, raného Vlasty Buriana či Bolka Polívky. Jenže co je to platné, když většina ostatních postav (včetně hlavního padoucha hry, ředitelova protihráče Baláše ve zprvu rozpačitém podání Tibora Kotlára) text víceméně odříkávala, na předem ztracené vartě žánrové drobnokresby (hra s mlékem) a „realistického“ rozehrávání pauzami, zámlkami, ilustrací. Havlovy postavy mohou říkat cokoli, ale nesmějí jediné: vypadnout z rytmu; pak je vše ztraceno. Za rytmizovanou hudbou slov je totiž u Havla (podobně ostatně jako u Čechova) vždy hlubší, nevyslovená realita. Tu netřeba polopatisticky doslovovat, ta se vyjeví sama. A to se naštěstí stalo po přestávce.

    Foto Terezie Fojtová

    Up!

    Stále suverénní (minimum slov, maximum účinku) zůstal Špačkové Kubš. Zákulisní strůjce a nakonec i oběť vlastních lumpáren – jeho konec, kdy je nahrazen slouhou Šubou, ovšem varuje přisluhovačské kreatury všech dob typu Ovčáčka, Prchala nebo Havlíčka (jste, pánové, zaměnitelní!) A instruktor J. V. Perina přes krach éry ptydepe, kdy nakonec přednáší jen sám sobě, přehopká stejně nadšeně k opačné novořeči – chorukoru. A dál na něm vybrušuje k dokonalosti svého nesnesitelného fachidiota – kolik podobných mezi námi dodnes chodí, vyrábí různé vyhlášky a nařízení, a testuje nás tak ze stále sofistikovanějších nesmyslů? Kromě těch dvou, a ovšem i nešťastníka ředitele Grosse, stále hlouběji se propadajícího do osidel vlastní nerozhodnosti, sebeobelhávání a zbabělosti včas čelit zlu, se totiž zázračně rozehráli i všichni ostatní. Ospalé panoptikum se rozhýbalo. K vrcholné studii uhlazeného zla v rukavičkách se rozehrál Tibor Kotlár v Balášovi: zdánlivě poražený fanatik pro ptydepe (jak se ukáže, z porážky vzápětí obratem vytěží vítězství). A bude dál pokračovat v tažení za další umělý jazyk, umělé cokoliv, proti lidské přirozenosti. A Gross, jediný „bezúhonný“, který by měl tuto přirozenost jako první hájit, selže na celé čáře – jako tolik jiných z naší dávné i zcela čerstvé minulosti. Sám sebe znovu obelže a jediné čisté bytosti hry Marii (Anna Řeháková), jež za to, že mu pomohla, byla vyhozena na dlažbu, se neodváží zastat. A tento Havlův věčný, nadčasový prototyp alibismu, hájí se nakonec úplně stejně, jako jeho profesionální humanista Huml (Ztížená možnost soustředění), „pokrokový“ plukovník Mohér (Spiklenci), spisovatel Staněk (Protest), filosof Kopřiva (Largo desolato), vědec Foustka (Pokoušení), šéfarchitekt Bergmann (Asanace) nebo exkancléř Rieger (Odcházení). Přesnější než „prototyp“ by možná byl výraz trvalý „archetyp“ lidské povahy…

    Absolventský ročník činoherního herectví JAMU, Brno – Václav Havel: Vyrozumění. Režie Martina Krátká, dramaturgie David Drozd, výprava Lenka Odvárková, hudba Ota Balage. Premiéra 28. května 2021 ve Studiu Marta, psáno z posledního uvedení na Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni 16. září 2021.


    Komentáře k článku: 29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 13)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,