Články autora: Petr Lanta

Každý má doma své Irsko aneb Divadlo vyžaduje oběti

19/2018 Před prázdninami mi z Ruska přišla krátká zpráva – Peta, udelej Krasku. Poslal mi ji Sergej Fedotov a já hned tušil, že přede mnou zcela nečekaně stojí nové divadelní dobrodružství. A nemýlil jsem se. Když jsem se v půlce léta připomněl, reakce Sergeje mne zaskočila –...

Jan Skopeček: Má poslední štace (VIII)

10/2017 Jan Grossman a spol. Po toužebně očekávaném odchodu Burdy do důchodu se v roce 1982 stává ředitelem Divadla S. K. Neumanna herec Václav Mareš. Burda ještě málem stihl z divadla vyhodit mou Věru, která se ale nedala a s divadlem definitivně skončila až v roce 1986. Dobrovolně....

Jan Skopeček: Má poslední štace (VII)

9/2017 V dubnu 1965 Lohniský opět všechny překvapil, v Libni se totiž konala premiéra Kafkova Zámku. Práce, kterou režisér s herci vynaložili, je úctyhodná, napsala tehdy kritička Alena Urbanová. Náš přínos vidím především v tom, že jsme ostatním ukázali divadelní možnosti...

Jan Skopeček: Má poslední štace (VI)

8/2017 Zlatá šedesátá V souvislosti s naší divadelní činností v Divadle S. K. Neumanna lze plným právem hovořit o „zlatých šedesátých letech“. Vedle originální pestré dramaturgie (s důrazem na komické žánry) vznikaly stylově pozoruhodné inscenace. Z periferního divadla pro...

Sergej Fedotov: Navazujeme spojení s temným světem

8/2017 Na konci března zahájilo v Praze své evropské turné „mystické“ Divadlo U mostu z Permi. Po delším čase se tak v Česku znovu objevil první zahraniční nositel Ceny Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku, ruský divadelní mág, režisér Sergej Pavlovič Fedotov. V Ruském...

Jan Skopeček: Má poslední štace (V)

7/2017 My jakožto masa Nutno připomenout, že jsme v padesátých letech byli stále plni ideálů, i když postupem doby čím dál víc jen těch divadelních. Nikdy jsme nehráli čisté agitky. Jejich prostoduchost nám přišla i tehdy směšná. Slabší, době poplatná dílka sovětských, ale i...

Jan Skopeček: Má poslední štace (IV)

6/2017 Zpět v Praze Zásadní zlom v mém (respektive našem – tedy mém a Věry) životě nastal v roce 1948. Tehdy byl Jan Strejček jmenován ředitelem divadla Akropolis na Žižkově. Do nového divadla přizval čtyři herce Horáckého divadla – Blanku Vikusovou, Miloše Williga, Věru a mne....

Jan Skopeček – Má poslední štace (III)

5/2017 V dubnu 1945 se Američané dostali asi pět kilometrů od tábora. Tak byl rychle rozpuštěn. Cesta domů byla dramatická, několikrát mi šlo o život.

Má poslední štace (II) – Jan Skopeček

4/2017 V roce 1940 jsem na přání otce začal studovat soukromou obchodní školu, na obchodní akademii mne nevzali. Utěšovalo mne, že pro divadlo jsem ještě moc mladej – bylo mi sotva 15, nic nebylo ztraceno. Divadla jsem zato navštěvoval, jak to jen šlo. Dělal jsem to tajně, snažil jsem...

Jan Skopeček – Má poslední štace (I)

3/2017 Patří mezi velké herce české poválečné historie. Přes mnohé životní útrapy je dnes jedním z našich nejstarších herců, živoucí legendou. Věk ovšem není rozhodně jediným důvodem, proč mu v Divadelních novinách dát prostor. Jeho život je totiž neuvěřitelným a mnohdy...

Perverze, to je naše aneb S Dr. Krásou v permu

7/2014 S letošním lednem vstoupilo domovské Divadlo u mostu prvního zahraničního držitele ceny Alfréda Radoka – režiséra a jeho uměleckého šéfa Sergeje Fedotova do dalšího čtvrtstoletí existence. Ke konci loňského roku jsem spolu s třemi českými herci měl jedinečnou možnost...

Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 4)

...velice krásným. Francouzská Compagnie XY proměňuje sportovní gymnastiku a cirkusovou akrobacii ve fascinující obřad.

Rozhlasová hra jako alternativní umění

Úvaha nad výborem rozhlasových her Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky Hlasy k podkování.