Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Skopeček: Má poslední štace (IV)

    Zpět v Praze

    Zásadní zlom v mém (respektive našem – tedy mém a Věry) životě nastal v roce 1948. Tehdy byl Jan Strejček jmenován ředitelem divadla Akropolis na Žižkově. Do nového divadla přizval čtyři herce Horáckého divadla – Blanku Vikusovou, Miloše Williga, Věru a mne. Bylo mi 23 let. Do svého deníku jsem si tehdy zapsal: Nastupuji do Prahy. Mám pocit, že to bude bomba!

    Harala, horní chlapec v Mahenově Jánošíkovi (režie Jan Strejček), prem. 15. 12. 1951 FOTO ARCHIV

    Realita byla ale poněkud tvrdší. Měli jsme být průkopníky, kteří dostanou kulturu i do proletářských čtvrtí. Myšlenka to byla pěkná, ale představa, že dělníci začnou najednou chodit večer do divadla, byla dost naivní. První léta to dostatečně prokázala, přesto jsme se nevzdávali a horečně zkoušeli, hráli a cestovali. Soubor „dobrodruhů“ Městského a oblastního divadla Praha-Žižkov tvořili vedle nás čtyř herci zvučných jmen Theodor Pištěk, Josef Kemr, Soběslav Sejk, Anna Melíšková, Bedřich Veverka, Václav Švec. Ale také spíše zpěvák než herec Rudolf Pellar či bývalý opereťák Antonín Holzinger. Tohoto dobrosrdečného remcala jsme my mladí nazývali poněkud nespravedlivě Anton Antonovič Nasranov. Jako ekonomický náměstek dokázal dobře improvizovat. Například zajistil výplatu herců rozstřiháním kvalitní látky na horizont – každý dostal tři metry.

    A mohl bych jmenovat mnohé další, kteří přicházeli a odcházeli a každý se více či méně později zapsal do historie českého divadla. Repertoár byl pestrý, přizpůsobený našim (někdy potenciálním) divákům. Já jsem hrál především v komediích.

    Výtvarnou stránku měl na starost žák prof. Tröstera Vladimír Synek. Zvláštní rozporuplnou postavou byl poněkud křečovitý herec, ale o to více ambiciózní člověk Josef Maršálek, který se stal časem administrativním ředitelem a později to dotáhl až na šéfa činohry Národního divadla. Přes jeho podbízení aparátu strany mu nelze vytknout schopnosti dobrého ekonoma.

    Svatba s Věrou Tichánkovou na Staroměstské radnici 27. září 1949 FOTO ARCHIV

    Únor 1948

    Únor 1948 a následný vývoj jsem nepociťoval nijak dramaticky. Spíše optimisticky, vždyť začala vláda strany obyčejného lidu. Vnímal jsem to jako pouhé střídání vlád, které bylo běžné. Věřil jsem v pokračování demokracie. Že něco není v pořádku, jsem si začal uvědomovat až v době procesů se Stránským a Horákovou. Nicméně jsem byl přesvědčen ve stále správně zvolený směr politického vývoje, neboť sám jsem se s žádnou rodinou, jež by byla postižená perzekucí, nesetkal. Má chyba. Má prostoduchost. Má naivita…

    V tom roce 1948 jsem se také na chvíli vrátil k mamince. Měla trochu špatné svědomí, že z dědictví po otci na mne nic nezbylo. Jak se ale ukázalo, dlouho bych si toho neužil. Navíc divadlo bylo pro mne mnohem důležitější. Za rok, v září 1949, jsem se těsně před odchodem na odloženou vojenskou službu poněkud tajně, bez vědomí rodiny, na Staroměstské radnici s Věrou Tichánkovou oženil.

    Vojnu jsem prožil celkem bezstarostně u dělostřelců v Hlučíně u kanonu ráže 152. Zpestřila mi ji různá kulturní vystoupení, především recitační. Po roce ovšem ministr národní armády Alexej Čepička po vzoru Moskvy založil Divadlo československé armády a herce, kteří byli v té době na vojně, převeleli do Prahy. Tak jsem do roku 1951 hrál s Jiřím Valou, Sváťou Skládalem a dalšími na mých za války oblíbených Vinohradech a přitom jsem chodil v uniformě poddůstojníka. Mé hraní nestálo za řeč, jednalo se o malou, vcelku nevýznamnou roli českého pána v Janu Husovi. Hrál jsem také spolu s Františkem Kováříkem čínského starce(!) v Dívce s bílými vlasy. Tou dívkou byla Vlasta Chramostová.

    Padesátá léta

    Po vojně jsem se vrátil ke svému souboru, který se ale mezitím přestěhoval kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám ze Žižkova do libeňského sálu U Deutschů. Nová scéna nesla nejdřív název Městské oblastní divadlo v Libni, v roce 1951 pak byla přejmenována na Divadlo S. K. Neumanna.

    Začali jsme již v srpnu 1951 soustředěním v Hořovicích, kde jsme poctivě dle Stanislavského zkoušeli se Strejčkem Lucernu. Nechyběly večerní vycházky do lesa za účelem nasátí atmosféry strachu či přednášky různých soudruhů odborníků. Hrál jsem učitele Zajíčka. Lucerna se povedla, ale ještě lépe byl hodnocen následující Jánošík se slovenskými lidovými písněmi, které jsme měli možnost hlouběji studovat během zájezdu s inscenací Maryši ve Středoslovenském kraji. Podíl na hudební kvalitě inscenace měl znalec folkloru Ruda Pellar.

    Naše divadelní snažení stále ještě doprovázel boj o diváka. Zprvu jsme i v Libni hráli pouze v sobotu a neděli. Ostatní představení představovaly zájezdy po okrajových čtvrtích či obcích. Další hrací dny na mateřské scéně se přidávaly pomalu v průběhu několika sezon.

    Jan Strejček byl výborný ředitel, spravedlivý, slušný člověk. Jako režisér ovšem moc dobrý nebyl, jeho režie byly schematické v duchu socialistického realismu. Myslel to ale vždy dobře. Snažil se jako člen strany vyhovět potřebám doby, ale dokázal být v rámci možností dramaturgicky invenční – musel hrát sovětské autory, a tak uváděl třeba Bulgakova. Neznám člověka, který by si na něj stěžoval. Zkoušet s ním komedii představovalo pro všechny zúčastněné sedm týdnů úžasné hledačské práce a legrace.

    V létě 1952 jsme nadšeně sledovali úspěchy Zátopka na olympiádě v Helsinkách. S manželi Zátopkovými mne pojí společný den narození – já jsem ovšem o tři roky mladší. Ve volných chvílích jsem často navštěvoval pražská divadla – výjimečné byly Radokovy režie, které se výrazně odlišovaly od dobového socialistického realismu (kterým jsem se ovšem po jistý čas nechal ovládnout). Vzpomínám třeba na Ďábelský kruhinscenovaný politický proces. Mocně na mne zapůsobil také Zlatý kočár reflektující poválečný život.

    Na jaře 1953 se nám narodila dcera Marie. Divadlo je ale vášeň, která pohlcuje. Pro nemožnost skloubení rodičovských a hereckých povinností jsme postupně starost o dceru přenechali tchyni. Určitě jsme jí jako rodiče zůstali dlužni raná dětská léta, co jsme místo s ní byli v divadle.

    V roli Valentina Bláhy, vysloužilého vojáka ve Stroupežnického Našich furiantech. Přede mnou Antonín Holzinger (Habršperk) a Taťána Vavřincová (Kristina). Režie Jiří Němeček, prem. 6. 6. 1952 FOTO ARCHIV

    Filmovým a televizním hercem

    V roce 1952 jsem ve filmu pánů Kadára a Klose Únos stál v roli pokrokového německého novináře poprvé před kamerou. Na další film jsem čekal čtyři roky. Byl jím Švejk a postava lékaře s bradkou. Trochu se mi třásla kolena, vždyť kolegy mi byli mistři z Národního – Karen, Nedbal, Neumann… Pak už následovala řada menších či větších filmových rolí. Nevím, čím to je, ale na rozdíl od těch divadelních mi jich dnes v paměti tolik nezůstalo. Je v tom asi určitý paradox stáří. Víc si pamatujete, co jste si musel vydřít, než co vás proslavilo.

    Herec je pro mnohé známý právě účinkováním ve filmu nebo – později – televizi. Postupem času vlastně ani jiná možnost není. Divák si přitom vůbec neuvědomuje, že pro herce je hraní ve filmu většinou krátkodobá, poměrně otravná práce, na kterou rychle zapomene. Rozhodně je to pro něj něco výrazně jiného než pro diváka, který si může vychutnat vyprávění filmového příběhu vcelku. Na rozdíl od divadla, kdy je herec mnohem více spolupartnerem celku a zkoušení je pro něj většinou radost. A každého představení je herec přímo účasten, nejen zprostředkovaně na plátně či obrazovce. V mém případě se jednalo běžně o několik desítek „opakování“ neboli repríz, někdy dokonce i stovky. A tak mám stále ještě v paměti části řady divadelních scén včetně mnoha detailů. Film má ovšem tu výhodu, že ho můžu v klidu znovu zhlédnout a paměť si oživit.

    Atmosféru doby osvěžím citací svého textu z programu k libeňské inscenaci hry Orlina Vasileva Poplach režiséra Svatopluka Skopala (17. března 1951): Boj za udržení a upevnění světového míru měl by být prvním úkolem. (…) Znamená to, aby autoři zaměřili svá témata ještě více než dosud k politickým otázkám světového dění, k jejich mírovému řešení, k odhalování válečných štváčů, k mírovému úsilí našeho lidu, k demaskování domácích záškodníků a zrádců. Sovětští autoři (…) neváhají na scénu postavit milovaného Stalina, odhalují přímo na jevišti odpornou kreaturu Winstona Churchilla – jen naši spisovatelé se zatím nějak bojí, utíkají se k symbolům, záměnám, k historii. (…) Ukazujme z jeviště kupředu, vpřed – nepokulhávejme vzadu, ale veďme. Veďme spolu se všemi úderníky ze závodů, spolu s družstevníky, spolu s mládeží. Je to práce veliká a radostná.

    S něčím, co jsem tehdy psal – především s touhou po míru ve světě – bych souhlasil i dnes. Osobně zažitá válka prostě změní pohled člověka na svět.

    Psal jsem také písňové texty do sovětské veselohry Ze všech nejkrásnější, melodie složil Ruda Pellar (režie Jan Strejček, premiéra 14. února 1952). Píseň stavební brigády zněla takto: Hej, písnička zní smělá, zpívá brigáda celá. Nad Moskvou hrdě zní písnička šťastných dní, naše píseň stavební. Vznikaly v těch dobách různé voloviny…

    Libeňský fenomén

    Nedlouho po velmi úspěšné inscenaci hry Lope de Vegy Fuente Ovejuna odešel Strejček na Vinohrady a na jeho místo usedl Evžen Sokolovský, se kterým jsem se setkal již v Horáckém divadle. Dlouho se zde neohřál, stačil ale vytvořit vedle době poplatných opusů i pár pozoruhodných inscenací. Například velmi temperamentní Poprask na laguně, ve kterém jsem hrál popletu Toffola a Věra hubatou Orsettu. V inscenaci Simonovova Chlapíka z našeho města jsem byl coby plachý chirurg Burmin platonicky zamilován do své asistentky, kterou byla moje žena. Vyznávat lásku vlastní ženě na scéně byl pro mne trapas. Umíral jsem v té komedii na scéně a byl jsem vždy rád, že to mám za sebou. Rád jsem měl roli melancholického rejpala Jacquesa v Jak se vám líbí. Sokolovskému se ovšem inscenace nelíbila, asi falešným výkladem o třídním boji emancipované Rosalindy, a tak ji po čtyřicáté repríze stáhl. Na konci sezony 1955/1956 vyvěsil na nástěnku obsazení Brechtovy Matky Kuráže a odešel do Kladna. Do Brechta se v zimě 1956 nakonec odvážně pustil Václav Lohniský…

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 21. března 2017

    Komentáře k článku: Jan Skopeček: Má poslední štace (IV)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,