Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Skopeček: Má poslední štace (VII)

    V dubnu 1965 Lohniský opět všechny překvapil, v Libni se totiž konala premiéra Kafkova Zámku. Práce, kterou režisér s herci vynaložili, je úctyhodná, napsala tehdy kritička Alena Urbanová. Náš přínos vidím především v tom, že jsme ostatním ukázali divadelní možnosti tohoto těžce uchopitelného díla a jeho autora.

    Vladimír Menšík, Ivan Vyskočil, Jan Dvořák, Jiří Krampol, Petr Nárožný, Josef Kemr a Jan Skopeček v dobové agitce Hynka Bočana Parta hic (1976) FOTO ARCHIV

    Na podzim téhož roku jsem se ve svých čtyřiceti letech, tedy v pravý čas, dočkal vytoužené role Cyrana (alternoval mne Jiří Němeček). V inscenaci u nás právě začínajícího režiséra Evžena Němce byla Roxanou Jana Štěpánková a Kristiánem Jiří Bednář. S režisérem jsem se několikrát chytl, nerozuměli jsme si v pojetí Cyrana. Snažil jsem se ho totiž z požadované smrtelné vážnosti trochu odlehčit a zlidštit. Nabízím svůj tehdejší komentář, jak jsem jej panu režisérovi tenkrát napsal: Moderní pohled na Cyrana, na romantickou hru vůbec, to je dle mého názoru zamyšlení za prvé nad novým obsahem pojmu hrdina a hrdinství vůbec (myslím třeba na anonymní hrdiny z 2. světové války), za druhé (…) nad špatnou kádrovou politikou, která rozlišuje lidi jednou podle nosu, podruhé podle kabátu a jindy třeba podle odznaku na klopě, za třetí NAD SEBEIRONIÍ JAKOŽTO MODERNÍ MASKOU PLACHOSTI A CITU…

    Cyrana jsem hrál při reprízách po svém. Dělal jsem ze sebe (smutného) šaška. Například tak, že jsem šermoval s jednou nohou pouze v ponožce. Nutno dodat, že inscenace se stala hitem. Chodili na ni hodně studenti, dočkala se 132 repríz. Občasnou chybou na kráse bylo, že když jsem se objevil na scéně, tak se stávalo, že to mezi diváky zašumělo a v narážce na Tři chlapy v chalupě se ozvalo: Jé, mladej Potůček…

    Uprostřed sezony se Lohniský – jak už jsem psal minule – vzdal ředitelského křesla a ředitelem se od roku 1966 znovu stal Jan Strejček, který mezitím prošel angažmá na Vinohradech a v Národním. V následujících letech vytvořil pár velmi slušných inscenací – Jak se vám líbí?, Bouře a jiné. V témže roce přijíždí do Libně slavný polský režisér Kazimierz Dejmek a jeho scénograf Andrzej Stopka, kteří zde s námi a Kühnovým dětským sborem vytvořili krásnou inscenaci polské barokní hry Život Josefa Egyptského doplněnou „světskými“ hrami – „komedií čertovskou a pekařskou“. Hrál jsem Josefova bratra Simeona, Strážného, Čerta a Smrt.

    Na podzim jsem dostal parádní roli sympatického podvodníka Leonida Papagata v italské frašce Kaviár nebo čočka (režie Luděk Pilc). Nestává se často v životě herce, aby se setkal s rolí, která vyjde vstříc základním vlastnostem a možnostem jeho hereckého typu, psala kritika. Na premiéru přijeli oba její autoři, kteří se zdáli velmi spokojení.

    V říjnu 1967 se na repertoáru objevila v režii hostujícího Františka Laurina a na skvělé scéně Luboše Hrůzy sovětská hra Blecha (Jevgenij Zamjatin). Příběh o maličké ocelové blešce stvořené anglickými konstruktéry, které tulští kováři dokážou ještě přikovat miniaturní podkůvky, poskytuje různé výkladové možnosti, ve dvacátých letech byla dokonce v SSSR zakázaná.

    Další dramaturgický objev, Povídky z Vídeňského lesa, přináší Lohniský v únoru 1968. Dle Pavla Gryma dodal sentimentu předlohy jemný sarkastický akcent. Uvážlivě ironizuje postavy, aniž je zbavuje lidskosti a dojímavosti. Pro většinu kritiků bylo tehdy dílo von Horvátha španělskou vesnicí a moc si s inscenací nevěděli rady. Hrál jsem varietního Kouzelníka – vdovce, rozezleného otce i svůdce.

    V květnu jsme publiku předložili dalšího Feydeaua. Taková ženská na krku (režie Luděk Pilc) je tentokrát vedle diváků přijata velmi pozitivně i kritikou, i když byla dle mého prokazatelně slabší než Ťululum.

    A přichází rok 1968. Jaro, srpen, tanky spřátelených armád. Byli jsme v šoku. Bude se vůbec dál hrát? Jaká bude budoucnost? Dudek předčasně ukončil rozezkoušenou Klímovu Cukrárnu Miriam. Hra se dočkala české premiéry až v roce 1990. V roce 1970 se ale k nám na chvilku vrátil. „Tajně“ umělecky řídil svou ženu Janu Štěpánkovou obsazenou do hlavní role v inscenaci Věc Makropulos režírované Karlem Pokorným. Na jedné zkoušce seděl vzadu v hledišti se zápisníkem a psal si do něj poznámky. Druhý den Štěpánková hrála jako vyměněná. Inscenace měla velký úspěch.

    Na podzim roku 1965 jsem se ve svých čtyřiceti letech, tedy v pravý čas, dočkal vytoužené role Cyrana (režie Evžen Němec, premiéra 23. října 1965) FOTO JAROMÍR SVOBODA

    Proti mocným

    Po srpnové invazi jsme začali velmi povedenou premiérou nové hry Arthura Millera Cena, kterou režíroval Strejček. Ten je podepsán i pod následující Figarovou svatbou s Janem Faltýnkem, Danielou Kolářovou, Ladislavem Mrkvičkou a Slávkou Špánkovou (později Hozovou) v hlavních rolích a s odvážným refrénem ústřední písně od Ivo Fischera: Proti mocným, co chřestí zbraní a bijí zleva doprava, ten, kdo se chytrou hlavou brání, nakonec vždycky vyhrává. Znamenitý byl Lohniského Oidipus ve zlatých maskách – měli je sólisté i chór. Trochu zklamání jsme asi naopak přinesli divákům hledajícím aktuální narážky v překřtěné surrealistické inscenaci hostujícího Miloše Horanského Dnes jako před rokem (Jacques Audibert).

    V listopadu 1969 přišel čas slavného Mrożkova Tanga v režii Lohniského. Byl to akt vzdoru okupaci – na kulisách bílou barvou zamalované nápisy – tehdejší Praha se jimi hemžila – a agresor Eda měl rudou vestu. Po dvou reprízách byla inscenace (nuceně) stažena!

    Následující období přineslo patrnou stagnaci, ale stále ještě také kvalitní inscenace – Horanského Sen noci svatojánské, Lohniského Marii Stuartovnu s mou Věrou v roli Alžběty a Janou Štěpánkovou jako královnou Marií. Za pozornost stály i tituly Smrt obchodního cestujícího a Lumpacivagabundus v režiích Pokorného. Rádi jsme později také vzpomínali na Strejčkovy Myši a lidi o nenaplněném snu či Pokorného Bratra žáka, hře o naději, kterou podle Ivana Olbrachta zdramatizovala Eva Kantůrková, což se odhalilo až po roce 1989. Já to tehdy nevěděl.

    Normalizace

    Po srpnové okupaci jsem se po výzvě jednoho novináře rozhodl, že napíšu dopis Leonidu Brežněvovi, v němž jasně vyjádřím svůj nesouhlas se vstupem vojsk – jestli ho četl, nevím, odpověď z Kremlu mi nepřišla. Také jsem se v televizi vyjádřil poněkud neuctivě k naší libeňské oponě s hvězdou zasloužilého umělce Emanuela Famíry. Dovolil jsem si toho moc, a tak když jsem při stranické prověrce neschválil vstup vojsk, byl můj osud zpečetěn. Z KSČ mne vyloučili, z divadla naštěstí ne. Podobně dopadlo mnoho kolegů.

    V roce 1972 musí nedobrovolně z divadla odejít oblíbený a dobrý ředitel Strejček, dostihlo ho pravděpodobně rebelské Tango. Na jeho místo usedá největší blbec českého divadla Josef Burda. Tehdy pro nás a naše divadlo nastaly skutečně zlé, šedivě normalizační časy. Jednu sezonu jsem dokonce nebyl vůbec obsazován, v mnoha případech to ale vlastně bylo štěstí.

    Nejhorším opusem byla nechvalně známá reflexe z roku 1968 v Traplově hře Tobě hrana zvonit nebude (režie Karel Pokorný), kolegy přejmenovaná na Nahá v konzumu. Drtivá většina souboru hru nebrala vážně, ale přesto v ní všichni účinkovali. Nešlo jinak, pokud jste chtěli zůstat v divadle. Já jsem měl jistou výhodu – byl jsem vždy brán spíše jako komik, a proto jsem se mohl v „ideově závažných dílech“ jevit jako obtížně použitelný, či dokonce nebezpečný.

    Nová doba způsobila zlom u Lohniského – po vyloučení ze strany se z něj stal režimu silně podlézavý člověk ne nepodobný jeho slavnému Hujerovi. Pár inscenací bylo ještě odleskem jeho dřívější invenčnosti – například Mušketýři po 30 letech, zbytek bylo jen trápení jeho, nás i diváků. Tuto jeho trpkou cestu skončila smrt v roce 1980 při natáčení filmu Krakonoš a lyžníci.

    Burdovo ředitelování bylo absurdní. Na schůzi byl schopen reagovat na klesající zájem diváků o naši novou tvorbu slovy: Soudruzi, klidně budeme hrát pro prázdné židle. Náš socialistický stát je na to bohatý dost. Nebo v reakci na výpověď Ladislava Mrkvičky veřejně prohlásil: Mohou odejít všichni „umělci“, jestli se jim tu nelíbí, nahradí je dělníci z továren.

    Změnu vedení jsem pocítil hned na vlastní kůži. Po „tučných“ časech se spoustou krásných rolí jsem si v sezoně 1972/1973 zahrál v jediné komedii – Dietlově sci-fi Muž na talíři. Byl jsem rád, že na mne nezapomněl. Nezvykle volnější pracovní program jsem zaplnil hostováním v Hradci Králové v Mužích v ofsajdu.

    Další libeňské sezony přinášely občas i solidní inscenace, ale ve srovnání s předešlými lety to byla bída – nebudu na ten čas podrobněji vzpomínat, rád to přenechám jiným. Paradoxně mou nejhranější inscenací se stalo Nebe na zemi, které jsem upřímně nesnášel. Záhy po premiéře totiž zemřel režisér Karel Pokorný a vše se v té inscenaci nekontrolovaně rozjelo. Stala se z ní typická herecká sebeexhibice a já musel po mnoho večerů (otráveně) coby Notář suše přihrávat rozverným kolegům.

    Záblesky

    I v časech nevlídných lze najít světlé okamžiky. Na počátku sezony 1973/1974 byl do divadla angažován režisér světového formátu Otomar Krejča. Ocitl se tu překvapivě, byl sem prostě soudruhy zastrčen. Sám říkal, že je v Libni ve vyhnanství. Stihl tu během tří sezon vytvořit pět inscenací, které vysoce převyšovaly přítomnou šeď a zoufalství ostatních dobových dílek. Hrál jsem ve všech, až na Evu Krajčířku (Gazdina roba), kde mé účinkování zatrhl ředitel Burda, u kterého jsem nebyl v oblibě. V Platonovovi jsem byl plukovník Trilecký, v možná nejlepší – Rodinné slavnosti (Štefan Sokol) – jsem byl synem mé Věry, železničářem Pavlem. Krásné role jsem měl i ve Vampilově Rozloučení a Corneillově Magické komedii.

    Krejča byl vždy velmi precizní, dokonale připravený. Dokázal urputně prosazovat své vidění, zároveň ale nebyl nepřístupný dialogu. Měl velký dar sugesce. Vše dokázal tak přesvědčivě vyložit, že nebylo poznat, že herce někam tlačí. Až po premiéře si člověk najednou říkal: Vždyť já to dělám úplně jinak, než jsem původně chtěl. Hraju to přesně dle představ režiséra. Ke mně měl Krejča důvěru, dobře se nám spolupracovalo. Při příležitosti premiéry Rodinné slavnosti mi napsal: Kdykoliv přijde na řadu (také v Platonovovi a Rozloučení) „Váš“ výstup, jsem v hledišti, spolu s diváky, bezstarostnější.

    Anticharta

    V souvislosti s Antichartou se v lednu 1977 v Národním divadle konalo známé setkání umělců. Mne ani Věru mezi účastníky nenajdete. Tuším, že jsem tehdy zkoušel komedii León aneb Jak najít správnou formu, ve které jsem se z člověka proměňoval v opici. Nicméně při podepisování výplatní pásky na nás v divadle čekal podpisový arch, a tak jsem pod oním dokumentem podepsán. Mé svědomí to nijak netíží, udělal bych to znovu. Nepovažoval jsem to za nic důležitého. Nebyl to žádný rozsudek smrti, jako se to stávalo za války nebo v padesátých letech. Nepodpisem by se nic nezměnilo. Jen bych zkomplikoval život sobě a svým blízkým.

    Mimochodem tehdy již žila naše dcera ve Francii, kam se provdala. Měl jsem tak díky občasným návštěvám u ní možnost srovnávat život zde a na Západě. Může to znít provokativně, ale při pozorném pohledu jsem velké rozdíly neviděl. Lidé byli a jsou dobří a špatní, hodní a zlí, chytří a hloupí, přímí a křiví… tam i tady. A pro mě byl vždycky důležitý především člověk. Od konce šedesátých let jsem se snažil – vedle českých novin a zpráv – poslouchat co možná nejčastěji i Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Pro informace z druhé strany. Bral jsem to tak, že žiju v nějakém politickém systému a musím s ním vycházet. A že časem se jistě i situace u nás změní.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Jan Skopeček: Má poslední štace (VII)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,