Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Skopeček: Má poslední štace (V)

    My jakožto masa

    Nutno připomenout, že jsme v padesátých letech byli stále plni ideálů, i když postupem doby čím dál víc jen těch divadelních. Nikdy jsme nehráli čisté agitky. Jejich prostoduchost nám přišla i tehdy směšná. Slabší, době poplatná dílka sovětských, ale i našich (ta byla snad ještě horší) autorů součástí repertoáru samozřejmě byla, vyloženě pitomých rolí jsem naštěstí byl ušetřen. Nebo jsem na ně úspěšně zapomněl…

    Jako Joza Kebelickej v inscenaci režiséra Václava Lohniského Jak přišla basa do nebe. Dramatizaci podle předlohy Marie Kubátové připravila Jaroslava Strejčková (prem. 26. 12. 1956) FOTO KAREL DRBOHLAV

    Diváci dokázali i tehdy nemilosrdně projevit názor svým nezájmem. Ale i v této, z dnešního pohledu pokleslé oblasti dramaturgie – to jest mezi sovětskými kusy – bylo možné najít pozoruhodné hity. Například Arbuzovových Šest zamilovaných – veselohru z prostředí strojní traktorové stanice kdesi na Volze, jejíž pracovníci jsou zamilovaní do práce (nejen) a bojují o prapor nejlépe pracující brigády. Šok hrdiny nastane, když má prapor získat konkurence, navíc žena-traktoristka… Tuto lehce feministickou hříčku jsme hráli padesát večerů. Já zde byl poněkud zmateným „konfiskátorem“ knih – mladým traktoristou a vášnivým čtenářem Bělkou.

    V té době jsem také pravidelně přispíval epigramy a aforismy do časopisu Divadlo. V Návrhu na posjezdovou sebekritiku vhodnou pro umělecké ředitele jsem reagoval na odhalený kult osobnosti:

     

    Že kritice jsem nedopřával sluchu?

    Že chyboval jsem? Zadržte! Zpět! Dosti!

    Já vyzývám vás ve sjezdovém duchu:

    Přestaňte s tímhle kultem osobnosti!

    Já otevřeně, bolševicky hlásím:

    My chybovali – my, jakožto masa!

    Dramatikem

    V roce 1955 jsem nesměle tak trochu vstoupil mezi dramatiky. V lednu toho roku totiž bylo v Obecním domě uvedeno mé první divadelní dílko – jevištní adaptace mé oblíbené knihy Epištoly k nesmělým milencům Karla Konráda – člena meziválečného Devětsilu. Jednalo se o estrádu s hvězdným obsazením! Vedle Františka Filipovského v ní vystoupil Miroslav Horníček a zpívala zde také Yvetta Simonová. Vzhledem k hektičnosti své herecké práce – hrál a zkoušel jsem opravdu hodně, nemohu nyní, bohužel, přidat žádnou bližší vzpomínku. Možná jsem ani neměl čas se na tuto jistě vtipnou produkci podívat…

    Václav Lohniský

    Po nečekaném odchodu Sokolovského usedl na počátku sezony 1956/1957 do ředitelského křesla našeho divadla Václav Lohniský – „zlatá“ éra libeňského divadla mohla začít. Lohniský, dnes známý především díky svým výrazným filmovým postavám, za války nejprve studoval bohosloví. Byl však vyloučen a přešel na konzervatoř, hrál také v avantgardním Větrníku. Více než herectví ho ale lákala režie. Měl pro ni skvělé předpoklady. Nazval bych to čich pro divadlo – divadelnost. Do Libně přišel z Plzně, kde dokonce režíroval i operu. V našem divadle se již v sezoně 1953/1954 představil jako host: pozoruhodně režíroval Schillerovy Úklady a lásku. Já jsem se v té inscenaci popral s postavou maršálka Kalba. Snažil jsem se všemi silami odbourat její povrchní dvorské opičáctví a zdůraznit její všeobecnou neschopnost v životě fungovat. Již při tomto prvním zkoušení s Lohniským mi bylo jasné, že je sice trochu „pošuk“, ale dokáže vytvořit strhující divadlo v osobitém stylu.

    Lohniský k nám přišel s vizí dobře promyšleného, rafinovaného dramaturgického programu. Pracoval na něm poctivě. Když v létě nastoupil, jezdil do divadla na motorce z Milovic z natáčení Jasného Zářijových nocí. Vždy s batohem plným nových textů. Rozhodně neměl zájem kopírovat program divadel v centru. Naopak. Chtěl přicházet s originálním repertoárem a nutno dodat, že se mu to dařilo znamenitě.

    V titulní roli v Lunačarského Donu Quijitovi (r. Jaroslav Dudek, prem. 14. 3. 1957) FOTO ARCHIV

    Sezona 1956/1957

    Sezonu 1956/1957 zahájil Dudek sice konvenční, ale celkem povedenou a hlavně „správně rozjetou“ Fidlovačkou s živou kapelou a početným hrajícím a tančícím komparzem. Šlágrem několika – dokonce by se dalo říct mnoha – následujících sezon se stala Lohniského inscenace báchorky Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe. Spolu s malým Arnoštem Faltýnkem a jeho obří basou jsem v ní coby dlouhán s klarinetem putoval do pekla, do nebe, ba i do síně svící za paní Zubatou s kosou. Mimochodem plakát k inscenaci vytvořil Josef Lada. Byl jeho poslední. Basa se hrála tak dlouho, že Zdeněk Martínek stačil asi po roce předat roli anděla Iljovi Prachařovi, odejít do angažmá v Kladně a po čase se opět vrátit a převzít zpět svá křidélka s noční košilí.

    Další mimořádnou událostí bylo Lohniského odvážné, u nás první uvedení Brechtovy Matky Kuráže v titulní roli s Pavlou Maršálkovou a mou Věrou coby její dcerou. Dle jedné z kritik vytvořily postavy, které bude uvádět naše divadelní historie. Recenzenti psali o události sezony. Také 61 repríz bylo vzhledem k tomu, že to byl Brecht, velmi pěkné. Dnes může budit úsměv tehdejší boj o černý horizont. Nadřízení soudruzi namítali, že nebe není přece černé, tím méně v socialismu.

    Za pozornost stál i Lunačarského filosofický Don Quijote, kterého jsem hrál v Dudkově režii v perfektní masce se snad deseticentimetrovými podpatky na nohou a plechovými koleny od kamen na kolenou. Stranou zájmu diváků – poněkud neprávem – byl Lohniského Racek s Petrem Haničincem coby Treplevem a Naděždou Gajerovou v roli Niny (já byl Medvěděnko).

    Dramaturgickým objevem byla kabaretní hra E. E. Kische Ukradená Praha, kterou režírovala – tehdy ještě celkem neobvykle – žena: Jiřina Martínková.

    Jaroslav Dietl

    Na konci padesátých let se Lohniský etabluje na Barrandově jako herec, což je znát na chodu našeho divadla. Jeho režie to ovšem nenarušuje. Jako posila přichází z Brna další režisér – Aleš Podhorský. Jeho první práce u nás byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu. Formátu Dudka a Lohniského ale nedosahoval. Přesto vytvořil později několik dobrých inscenací. V roce 1961 režíroval například československou premiéru Pasti na myši Agathy Christie. Po dlouhé době se tak s velkým diváckým úspěchem vrátila na české jeviště detektivka.

    Ale zpět. V listopadu 1958 se v Libni divákům představil mladý český dramatik Jaroslav Dietl a jeho prvotina Nepokojné hody svaté Kateřiny. Následovaly jeho hry Pohleďte pokušení (1960) a Senohrabské grácie (1961) a další. Lze říct, že jsme Dietla českému divadlu objevili.

    Onu Dietlovu prvotinu režírovali společně Lohniský s Dudkem. Vznikl tak pozoruhodný libeňský fenomén, který se takto představil ještě mnohokrát. Lohniský se staral především o vizuální složku inscenací, o prostor a situace. Prostě vychrlil skvělé nápady, ale neměl pak trpělivost pro někdy namáhavou práci s hercem. Tu s radostí přenechal Dudkovi, který uměl perfektně zvládnout herecké detaily. Na závěr zas Lohniský přišel, aby něco poopravil. Šlo jim to spolu výborně. Dobře se doplňovali, neprali se ani nehádali (alespoň ne před herci). Mezi oběma vždy vládla soudružnost v cestě k společnému cíli.

    V Nepokojných hodech čítajících čtyřicet obrazů, jejichž rychlou proměnu řešila točna (vtipnou historku o její poruše si zde odpouštím), jsem hrál předsedu JZD, starého mládence Řápka. Tato postava se stala modelem předsedy Potůčka z pozdějšího slavného televizního seriálu.

    V březnu 1961 jsem dostal svou životní „šestnáctiroli“ ve Třech mušketýrech (dramatizaci podle románu Alexandra Dumase st. jsme převzali od Roberta Planchona a Clauda Lochyho, režie Jaroslav Dudek, prem. 31. 3. 1961) FOTO KAREL DRBOHLAV

    zářezy do historie

    V československé premiéře uvedl v sezoně 1958/1959 Dudek Millerovo drama Pohled z mostu. Byl tak překonán desetiletý zákaz autora uvádět. Hráli Ladislav Šimek, Ladislav Navrátil, Vojta Plachý-Tůma a další. Ohlas byl výborný – Dudkova režie rozvinula drama v komorní, ztichlé tónině, střídmě a jemně (J. Träger, Svobodné slovo).

    Lohniský se znal s Jiřím Suchým a požádal ho, zda by složil pro libeňské divadlo nějaké písničky. Tak v únoru 1959 vznikla inscenace komedie Langstona Hughese Jesse B. Simple se žení. Byl jsem stejně jako ostatní natřen na černocha. Do historie tato inscenace režírovaná Lohniským vstoupila ovšem především premiérou písniček Suchého a Šlitra na profesionální scéně – nejslavnější byla Ach, ta láska nebeská… Na jevišti ji dříve než Matuška a Pilarová zpívali u nás Zdena Hadrbolcová a Ivo Palec.

    Na vzniku písní do této inscenace mám i svůj malý, dosud utajený podíl. Hrál jsem postavu jménem Meloun, což byl prodavač melounů. Suchý mi dodal text písně: Melouny, melouny kulaté… a já mu řekl, že by to chtělo něco před tím, že toto je refrén. A druhý den jsem do divadla přinesl sloku: Když jedu po ulici s tou károu rachotící, všechny ženy, všechny ženy, jsou tím rytmem okouzleny. – Melouny… Tak jsem se stal asi jediným hercem-spoluautorem Suchého písňového textu.

    V roce 1960 naše režijní duo připravilo místo náhle odložené západoněmecké hry Pěstní právo, kterou jsme ani nezačali zkoušet, pouze jsme se na zkoušku sešli, klasiku – Cida. V titulní postavě se u nás poprvé představil mladý, začínající Eduard Cupák. Byla to událost. Kritika jej srovnávala s Gérardem Philipem. Navíc v úžasném klidu zvládl i výpadky elektřiny během premiéry.

    Tři mušketýři

    V březnu 1961 jsem dostal svou životní roli ve Třech mušketýrech. O jednu postavu se ale nejednalo, skládala se z šestnácti! Zde se s dovolením trochu zastavím – vždyť to byl můj asi největší divadelní úspěch a zároveň velká radost.

    Když se inscenace chystala, režisér Dudek zrovna jel do Francie a ředitel Lohniský jej pověřil „špionáží“. Dostal za úkol zajít v Lyonu na představení Planchonovy jevištní adaptace tohoto románu a podívat se důkladně, jak to tam dělají. Musel být vybaven magnetofonem, aby pořídil audiozáznam celé inscenace – text hry totiž vznikal z improvizací a nebyl prý vůbec zaznamenán na papír. Přivezený pásek byl po Dudkově příjezdu rychle převeden do českého scénáře. Jestliže předešlá slova svádí k myšlence plagiátorství, věřte, že Dudek (a kolektiv) dodal inscenaci spoustu nových nápadů.

    V naší inscenaci se zároveň objevilo to, co ho v té „jejich“ nejvíc zaujalo. Jednou z vychytávek byla i má „šestnáctirole“. Ve francouzském originále hrál jejich herec ve skutečnosti postav méně, jejich počet a výběr byl již plně invencí Dudkovou.

    Ta rychlost, s níž jsem se v zákulisí převlékal! Sotva jsem pravou stranou odešel, už jsem se zleva vracel. Diváci bouřili, jen jsem se objevil. Během představení jsem se musel asi šestatřicetkrát převlékat. Mých šestnáct postav v podání jednoho herce bylo něco tak nevídaného, že i pro zhýčkanou Prahu to byl objev. Hrál jsem především komentátora, který spojoval celý děj, pak lorda Wintra, kancléře Sigiera, hostinského od Červeného holubníku, dalšího hostinského, majordoma, chodce, D’Artagnanova sluhu Plancheta, paní Bonacieux, námořníka, krejčího, žalářníka, soudce…

    Inscenace se stala hitem Prahy. Představte si, že v té době nebylo na trhu telecí maso. A řezník na rohu blízko divadla dával telecí maso pod pultem hospodyním, když přinesla lístky na Tři mušketýry. Tak jim za to prodal telecí maso. Denně bylo vyprodáno. Hráli jsme je snad třistakrát.

    A ještě jedna pozoruhodnost: na jevišti se v roli Sluhy scény – například jako „dveře“ – v kostýmu harlekýna objevoval tehdejší člen techniky Bohumil Hrabal. Musím se přiznat, že mne tehdy vůbec nenapadlo, že se stane za pár let slavným spisovatelem.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Jan Skopeček: Má poslední štace (V)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,