Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozhlasová hra jako alternativní umění

    S pojmem „alternativní“ se setkáváme v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, nejen v umění, ale i v medicíně, v zemědělství, v ekologii a kdovíkde ještě, ale do obecného povědomí vstoupil poměrně nedávno. Je spojen s hnutím západoevropské mládeže, která vyjádřila v 70. letech minulého století odmítavý postoj k moderní společnosti.

    Zatím jsem nenarazil na studii, která by se zabývala tím, jak se dnešní mladí lidé dorozumívají a jak se liší jejich jazyk od jazyka předchozích generací. Emaily a sms nejsou dopisy, chat není posezení u čaje… Napadlo mě to nad citátem, otištěným na obálce z výboru rozhlasových her Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky. Kniha, která nedávno vyšla, nese titul Hlasy k podkování. Najednou sedíš jinde, i když se naše kolena ještě dotýkají, říká v citátu mladík. Na to mu dívka odpovídá: Už tě mám dávno přečtenýho. Hledáš to krásný pobláznění, o kterým ses dočet ve špatných románech.

    obálka knihy

    Je to samozřejmě jen krátký úryvek z celé hry, ale situace, jíž oba mladí lidé procházejí, je současná. Nesetkali se sice na internetu, ale obdobně náhodně – v lese – a vstoupili do „dráždivého kontaktu“. Jejich dialog je pro dnešní dobu nicméně nezvyklý, zejména svým poetickým vyzněním. Kamila, hrdinka hry, se vyjadřuje v metaforách a v hádankách, aby si mohla s Martinem, svou novou známostí, zahrávat. Poetický náboj propůjčuje hře zvláštní kadenci. Je ale otázka, zda je dnes větší míra stylizace dramatického textu pro diváky a posluchače vůbec únosná. Neodradí je přílišná splavnost replik a jisté okouzlení slovy dřív, než si na tuto výbavu zvyknou?

    Je možné, že se běžná mluva odpoetizovala natolik, že každý pokus o její stylizaci působí nevhodně a násilně. Do mluveného i písemného projevu proniká čím dál tím víc obecná čeština, která vytlačuje spisovnou normu. Řeč se tak stává sice příjemně neformální, ale ohrožuje ji nedbalost a omezená slovní zásoba. V knize, která obsahuje šest her, lze nalézt různé typy dialogů, ve dvou případech i syrovou výpověď, která se nevyhýbá vulgarismům.

    Ve hře Pomocníci za plotem shrnuje svůj život starý natěrač, který uvízl v nemocničním areálu, ve hře Pac a kvinde se probírá mladá žena, bývalá divadelní sekretářka, milostnou korespondencí svého učeného partnera. To jsou hry, v nichž převažuje monolog, podobně jako v románovém debutu obou autorů Sebranci.

    Ve dvou dalších textech se vracejí do nedávné minulosti. Ve hře Setkání na hvězdárně převažují psychologické prvky, hlavním tématem je střet dvou rozdílných generačních postojů, otce a syna. Text umožňuje srovnání, jak hledali mladí lidé svou životní cestu v minulém režimu a jak ji hledají dnes. S normalizací se autoři vypořádávají i ve hře Na shledanou, pane profesore, v níž vystupuje sbor žáků s hovorovými, rádoby odbojnými replikami, ale nakonec podléhá totalitní manipulaci svého učitele. Šestice her se tedy neliší jen různě využívanými jazykovými vrstvami, byť práce s jazykem je na nich to nejpodstatnější, ale i žánrově.

    Nevím samozřejmě, kolik čtenářů výbor Hlasy k podkování osloví. Potíž je v tom, že čeští čtenáři – a asi i čtenáři v jiných zemích – nejsou zvyklí číst dramatické texty.  Z jistého hlediska navazují hry Bratršovské a Hrdličky na rozhlasovou tvorbu z 60. let. Je to přednost nebo zhlížení se v minulosti? Snaží se udržet kontinuitu rozhlasové tvorby?

    Z ediční poznámky vyplývá, že všechny hry realizovalo bratislavské studio (v slovenských překladech). Těžko říct, proč se her nechopili čeští dramaturgové. Ve prospěch všech textů mluví především princip hravosti, který je jim společný. Tento princip považuje Miloš Horanský, který knižní vydání doplnil předmluvou, za „nosnou funkci stavební i myšlenkovou. Není přízdobou textu a vyrůstá z nitra postav, je kusem jejich životních filozofií. Je chválou fantazie“.

    Ve Slovníku literární teorie, pod heslem Rozhlasová hra, se můžeme dočíst, že „rozhlasová hra má k dispozici výhradně akustické prostředky“ a že „pro její stavbu je příznačný komorní příběh“. Podle mého soudu se rozhlasová hra snadno vypořádá i s rozvinutým, proměnlivým dějem a ani důraz na akustické prostředky ji výrazně neomezuje. Je sice pravda, že se ve světě orientujeme hlavně zrakem, ale už dnes je zřejmé, že kvůli převaze vizuálních podnětů vzrůstá funkční negramotnost, neschopnost porozumět psanému textu.

    Prestiž rozhlasové hry nicméně klesá. Čím se to dá vysvětlit? Neschopností posluchačů soustředit se? Jejich zahlceností novými komunikačními prostředky? Nedostatkem financí na výrobu náročnějších pořadů, který ostatně postihuje celou kulturní sféru?

    Teoreticky by měla rozhlasová hra posluchače obohatit, protože ho nutí zapojit vlastní fantazii; posluchač se tak v podstatě stává spolutvůrcem každé inscenace. Na rozdíl od návštěvy divadla musí plně domýšlet jak podobu postav, tak prostředí, v němž se příběh odehrává.

    Vlastním „tělem“ rozhlasové hry a jejích inscenací je dialog, který tak může sloužit jako kód ke zkoumání současných i dřívějších jazykových zvyklostí. Domnívám se, že o hrách Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky to platí doslova. I když jsou možná až příliš jazykově vytříbené, stojí rozhodně za přečtení (a inscenování). Když pro nic jiného, tak pro alternativní inspiraci, pro pohledy z jiného břehu.  Zdá se ostatně, že autoři tímto výborem uzavírají kruh, na jehož počátku stál na počátku sedmdesátých let minulého století jejich alternativní divadelní projekt – Bílé divadlo (nezaměňovat se současným Bílým divadlem Ostrava), o kterém píšou v jiné své knize (Zpráva o Bílém divadle, H+H 1999). Vždyť i rozhlasová hra se stává v poslední době alternativním žánrem.

    Zdena Bratršovská, František Hrdlička: Hlasy k podkování. Výbor rozhlasových her vzniklých mezi lety 1984 a 1996. 194 stran, nakladatelství Protis, 2011 (1. vydání).


    Komentáře k článku: Rozhlasová hra jako alternativní umění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,