Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 4)

    Dalo by se říct, že nedělní program Divadelní Flory se nesl v tragickém duchu, byť ani o komedii nouze nebyla: nejprve jsem zhlédla první reprízu nové inscenace Divadla na cucky Tragédi, jež s až parodickou nadsázkou vystavila nejznámější hrdiny antické tragédie nárokům současného divadelního umění, večer se pak festivalové publikum odebralo autobusem do brněnského HaDivadla na představení Burajova psychodramatu podle hry Jeana-Luca Lagarce Jenom konec světa o posledním pokusu umírajícího třicátníka Louise semknout se se svou rodinou.

    Tragické postavy s bustami svých oblíbených tragédů. Zleva Oidipús Jakuba Spišáka, Antigona Františka Maňáka a Élektra Kláry Bulantové Foto: Vojtěch Šoula

    Vousatá Antigona sbírá lajky

    Rámcová situace Tragédů režiséra Šimona Spišáka připomíná Pirandellovu hru Šest postav hledá autora: na jeviště Divadla na cucky, vzadu rámované podstavci s bustami starořeckých autorů-tragédů jako v nějakém muzeu, přicházejí tři nejproslulejší hrdinové antické tragédie: Antigona, Oidipús a Élektra. Emancipovali se z područí svých autorů a chtějí s diváky sdílet svůj autentický, osobní příběh. Každý z nich s sebou za tímto účelem přináší kufr a krosnu s rekvizitami, to aby mohl dramatické situace odprezentovat co nejvíce strhujícím způsobem a trumfnout tak své kolegy – či spíše svou konkurenci. Neboť nejsilnější příběh se nejlépe prodává. A protože v dnešní době se výše divadelní gáže odvíjí hlavně od počtu lajků na sociálních sítích, všichni tři snaživci v jednu chvíli vyzvou diváky, aby vytáhli své mobilní telefony a nafotili si je v dramatických pózách. Hlavně ať je ale nezapomenout označit!

    Spišák totiž střet dvou diametrálně odlišných světů (i estetik), antického Řecka a současné západní civilizace, využívá nejen jako zdroj více či méně intelektuálních fórků na vrub antické divadelní konvence, ale také k úvahám nad povahou a smyslem divadla, ba i ke kritice komodifikace kultury a celkově i lidské existence v 21. století, již vede z pozic progresivní levice. (Koneckonců Spišáka lze považovat za ideového bratra Michala Háby, studovali spolu na KALD DAMU a poté i spolupracovali v rámci skupiny Lachende Bestien, naposledy například v roce 2022 na inscenaci Kohlhaas).

    Postavy zjišťují, že se ani zabít nemohou, jelikož v antické tragédii se umírá vždy mimo scénu. Foto: Vojtěch Šoula

    Inscenace nezapře, že Spišák primárně tvoří v oblasti loutkového divadla či divadla pro děti. Vede herce Františka Maňáka (vousatá, patetická Antigona), Jakuba Spišáka (prchlivý Oidipús s hvězdnými manýry) a Kláru Bulantovou (škodolibá, zapšklá Élektra) k vyhroceně nadsazenému projevu, jenž působí jako potrhlá kombinace (záměrného) hereckého naivismu s třeštěním maňásků ze show o Punchovi a Judy (a za tím vším na diváky ještě pomrkává brechtovské zcizení). Některé fóry občas vyznívají na hraně trapnosti (například když Élektra demonstruje tělesnost incestního vztahu Oidipa a Iokasté), garantem chytrého humoru je však Spišákův scénář zručně pracující s kontrastem „vysokého“ – archaického, antického – stylu (důsledně dodržovaný jambický pentametr) a „nízkého“ – přízemně současného či pragmatického – obsahu (úvahy o tom, že kdo má auto, je větší borec, ale i zveršovaný popis starořeckých divadelních konvencí).

    Z anotace vyplývá, a potvrdila to i debata po představení fundovaně vedená odbornicí na antické divadlo a drama Eliškou Kubartovou, že na začátku projektu stála potřeba vytvořit inscenaci o tom, proč lidi nechodí do divadla. Nebo proč chodí. Avšak k tomuto tématu se Tragédi moc objevně či strukturovaně nevyjadřují, argumentaci vedou od myšlenky, že lidé potřebují silné příběhy, přes povzdechnutí nad tím, že divadelní umění už nedokáže být jádrem polis, až po obligátní závěr, že divadlo rovná se sdílení. Potenciál inscenace tak vidím jinde: zaprvé by mohla probudit zájem o antickou tragédii v mladých divácích a zadruhé svou parodickou meta-rovinou pobavit nejednoho znalce tohoto divadelně-literárního žánru.

    Také v inscenaci Jenom konec světa rozvíjí režisér Ivan Buraj, jehož tvorbu festival systematicky sleduje, svou realistickou koncepci divadla. Foto: Lukáš Horký

    Trenažer tichého loučení

    Také v inscenaci Jenom konec světa rozvíjí režisér Ivan Buraj, jehož tvorbu festival systematicky sleduje, svou realistickou koncepci divadla. Do blackboxu HaDivadla je vsazena maketa obývacího pokoje propojeného s kuchyní, nechybí ani elektrický krb. Zasazuje dění do spořádané středostavovské domácnosti kdesi na maloměstě. Hlavní hrdina Louis (Radim Chyba) se sem nehodí už svým oděvem – světlé kalhoty s puky, narůžovělé triko, a hlavně kovbojské boty asi z drahé kůže kontrastují s kýčovitými pastely a kvítky interiéru i s pragmatickou džínovinou, do níž se odívají jeho příbuzní, které zde kdysi zanechal.

    Radim Chyba (Louis) a Magdalena Kuntová (sestra Suzanne) Foto: Lukáš Horký

    Realistickou situaci návratu ztraceného syna intelektuála a také gaye umírajícího na AIDS do jemu vzdáleného, konzervativního a nepříliš oduševnělého prostředí ovšem jako by obzvláště ze začátku zpochybňoval překlad (Kateřina Neveu) – postavy Louisovy sestry (Magdalena Kuntová) a švagrové (Sara Venclovská) mluví zvláštně knižně, šroubovaně, byť situace by měla svědčit spíše o tom, jak obtížně nacházejí slova tváří v tvář cizinci, jenž by jim ale měl být důvěrně známý. Není divu, že herečky se svými úvodními monology poněkud bojují. Jako by se jim slova vzpírala. Nabízí se však myšlenka, že i toto je Burajův záměr: možná, že se celé setkání odehrává pouze v Louisově hlavě, možná, že umírající spisovatel vkládá těm ženám slova do úst, když si ještě v Paříži představuje, jak by asi reagovaly a co by říkaly, kdyby se vrátil. Pak není divu, že jejich vyjadřování působí tak nepřirozeně – vždyť svou mladší sestru viděl naposledy jako dítě a švagrovou nikdy nepoznal. Dokáže si vůbec vybavit tváře lidí, kteří by měli být jeho nejbližšími? Buraj o tom zřejmě pochybuje, a proto připraví na Louise i diváky past: do zšeřelého interiéru nechává v druhé polovině představení místo Kuntové, Venclovské a Marie Ludvíkové (hraje matku, komickou i dojemnou ve svém planém vzpomínání) nastoupit statistky v identických kostýmech. Že došlo k výměně, diváci zjistí, až když je scéna patřičně nasvícena. Stali jsme se snad svědky toho, jak si Louis vytváří jakýsi mentální trenažer, pomocí něhož se připravuje na své poslední rozloučení s rodinou?

    Podobná ozvláštnění – Buraj například na několika místech pracuje se záměrně asynchronním voice-overem – pomáhají rozbíjet monotónní atmosféru strnulosti, která dění ovládá. Pomalé tempo a minimum akce režisér jistě volí záměrně, vyjadřuje jejich prostřednictvím umrtvenost vztahů a nemožnost z ní vybřednout, napojit se na sebe. Aby však takto pojatá inscenace zůstala divácky vzrušující, je v interakcích postav potřeba konstantně udržovat jakési podprahové napětí, tak jako v Burajově nejnovější inscenaci Cesta dlouhým dnem do noci, uváděné v pražském Divadle v Dlouhé, jehož uměleckým šéfem se od přespříští sezony stane. Měla jsem však pocit, že v případě titulu Jenom konec světa se to tak úplně nedaří, alespoň ne na této konkrétní repríze, která se koneckonců potýkala s technickými potížemi, rušivé bylo zejména časté škrundání v portech (ty hercům jinak umožňují co nejpřirozenější výraz).

    Herci se děkují po festivalovém představení. Zleva Marie Ludvíková, Radim Chyba, Sara Venclovská, Jáchym Sůra a Magdalena Kuntová. Foto: Lukáš Horký

    Jenom konec světa je hrou o věcech, které nebyly a už nikdy nebudou vyřčeny. Problém je, že režisér prostřednictvím nonverbálního vyjadřování a počínání postav dává jen málo indicií k tomu, co se za tím vším mlčením a opatrným přešlapováním skrývá. Závěrečné hysterické zhroucení mladšího bratra Antoina (Jáchym Sůra), které by zřejmě mělo být dramatickým vrcholem večera, pak působí nemotivovaně a v důsledku toho i poněkud uměle. Z Louisovy kamenné tváře, na níž se čas od času spíše bezděčně zformuje lehký úsměv, toho lze rovněž vyčíst hodně málo, v podání Chyby působí téměř bez emocí. Do jeho vnitřního světa se nám daří nahlédnout pouze v narativních monolozích, které jsou živě přenášeny ze zákulisí na obrazovky po stranách sálu. I díky nim jsem nakonec mohla zakusit, byť jen na prchavou sekundu, dotyk tragičnost Louisova údělu.

    ///

    Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:

    Volnost na Divadelní Floře

    Mířit k volnosti (No. 1)

    Mířit k volnosti (No. 2)

    Mířit k volnosti (No. 3)


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,