Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 2)

    Mathias Balzer, porotce Berliner Festspiele 2022, o Novém životu. Where do we go from here německého souboru Schauspielhaus Bochum v hodnocení řekl, že režisér Christopher Rüping přenáší Danteho výsostně poetický text uvolněnému souboru, a proměňuje jej v opojnou arte povera. Jeho inscenaci zajímají (…) všechny kameny, které si sami klademe do cesty.

    Mathiase Balzera bych doplnil v tom smyslu, že hrdina inscenace Dante si do cesty nejen klade kameny, ale jeden si doslova sám přivázal na nohu. A má s ním docela dost práce. Představte si, že je vám devět let a už máte to štěstí, že potkáváte lásku svého života. Romeovi a Julii bylo v době jejich románku jen o něco málo víc (třináct a šestnáct let). Se svou láskou se nesetkáváte fyzicky: vidíte portrét, obraz. Ale i tím jste uchváceni. V osmnácti ji spatříte znovu, v sotva znatelném pozdravu, pokynutí rukou na prosluněné ulici. A téhle lásce zasvětíte celý svůj život. Vítejte v Danteho pekle!

    Ani osvětlení na jevišti není divadelní. Foto Michal Hančovský

    Danteho „přemožitelka neřesti“ (Viviane De Muynck) v něm na vás bude čekat. Nebude vypadat na dvacet čtyři, v nichž z tohoto světa odcházela podlehnuvší nákaze morem, ale na osmdesát, protože „stáří ještě nezažila“, jak v závěrečných scénách lakonicky odvětí. Rüping nevypráví ódu na nesmrtelnou lásku Beatrice a Danteho, ale hraje o prchavosti lásky, na kterou se musíme soustředit po těch několik krátkých okamžiků mávnutí motýlích křídel. Rüping převrací narativ velkých dvorských vyprávění, příběhů Romeů a Julií a věčných milenců: když Dante sestoupí do posledního kruhu pekla, neshledá se s krásnou, mladou a za jeho lásku vděčnou Beatricí, není odměněn, ale konfrontován s realitou, s příliš upřímnou stařenou: Nepsal jsi verše kvůli mně. Psal jsi je, protože jsi nebyl schopný mi říci, co ke mně cítíš!

    Světla v hledišti zůstávají dlouho rozsvícená. Ani osvětlení na jevišti není divadelní. Jak se hlediště postupně zaplňuje, William Cooper, Anna Drexler, Risto Kübar a Anne Rietmeijer, kteří sedí úplně vzadu u ohnivé zdi, vedou soukromé rozhovory, stejně jako jednotliví návštěvníci divadla. Není rozumět, co si říkají, ale situace je uvolněná. Vtipkují, společně se smějí a občas si ukazují do hlediště.

    S každým rozehráním kláves jako bych viděl neviditelného Vergilia, jenž se pokouší melodicky improvizovat. Foto Michal Hančovský

    Automatický klavír jak z dob mechanika 18. století Jacquese de Vaucansona jako by byl šestým aktérem: s každým rozehráním kláves jako bych viděl neviditelného Vergilia, jenž se pokouší melodicky improvizovat do soundtracku Meat Loafa nebo Britney Spears. Žádná z Rüpingem zvolených skladeb není vatou vycpávající hluchá místa představení, každý text, každý verš je součástí režijně-dramaturgického vaziva: My loneliness is killin‘ me (and I), I must confess I still believe (still believe), zpívá Dante (v tu chvíli Anna Drexler) píseň Spears. Posléze popisuje svou cestu do pekla za Beatrice slovy písně Meata Loafa I’d Do Anything for Love: I’d run right into hell and back nebo These Words Natashy Bedingfield. Současně zaznívají všechny písně v nádherně školených mužských altech a ženských sopránech (i když v jedné z písní drží soprán Risto Kübar).

    Jako nejsou voleny samoúčelně písně, tak je nesamoúčelné i užití dýmostroje, což je jev na českých jevištích tak zřídkavý jako dramaturgicky opodstatněná projekce: dým se totiž začíná z pravé části jeviště šířit jako mor a vedle neviditelného Vergilia, jenž se zpřítomňuje pouze, když začíná hrát automatický klavír, i dým „hraje“ pouze v precizně vystavěném (a prchavém) režijním kontextu. Dante (v tuto chvíli Risto Kübar) si na prstech počítá hudební doby, a odpočítává tak svou cestu do podsvětí.

    Fascinující bylo střídání mimetických a dietetických momentů. Patrné to bylo zejména ve scéně se srdcem, jež Dante Beatrici nabízí k snědku: Dante (Anna Drexler) podává Beatrici (Anne Rietmeijer) srdce/jablko stoje za jejími zády, zatímco ona markýruje žvýkání. Nebo když Danteho průvodci rozjedou mexickou vlnu, která prochází jejich třemi těli, ale vrcholí v těle Rebgetze, který pohyb dokončí.

    Herecká sehranost souboru nabila olomoucké jeviště i hlediště magií, z níž se nedalo vymanit. Foto Michal Hančovský

    Herecká sehranost souboru, která zaujala již recenzenty Tages-Anzeiger i Nachtkritik.de, nabila olomoucké jeviště i hlediště magií, z níž se nedalo vymanit. Všichni herci a herečky na sebe reagovali, vnímali každý pohyb, každé gesto v dokonalém timingu, bez něhož by ostatně nebyl možný ani samotný efekt mexické vlny. William Cooper zúročuje průpravu z baletní akademie Hochschule für Musik und Theater München, odzbrojující je však především kombinace jeho mimiky, jemného úsměvu, klukovských očí a chladných rysů v hranaté tváři, které dokáže změkčit jediným úsměvem. I tak však nedokáže přimět Danteho (Rebgetz) k vyslovení svých citů své vyvolené: Když se ptali, kdo je má láska, jen jsem se usmál a… neodpověděl… a něžně se nakloní k Beatricině šíji.

    Takových jemných náznaků náklonnosti, jež touží po fyzickém projevu, ale nedovolí si polibek ani dotek, je v inscenaci hned několik. Dante opravdu není schopen si lásku připustit a vyznat se z ní, a tak volí strategii štítu, kterou se stává mladá Elke (jejíž jméno vyskládá z bílích písmen na návěstidlo v levé části scény Drexler). A přesto ani láska, ani mladé tělo a vášeň nedokážou utišit zpěv smrti, na kterou Dante ve svých sonetech plive a které re-iteračně připomíná: Ich hasse den Tod. Ich hasse den Tod. Ich hasse den Tod. Ich hasse den Tod. Nenávidím smrt… A smrt se zpřítomňuje na jevišti nejen v písních, v nepřítomnosti Vergilia, který je sice mrtvý, ale hraje na klavír, ale i v nápisech na tabuli: nápis ELKE se mění v nápis KEIL, klín, který umožňuje keilen: štěpit. Takovým štěpem v Danteho životě byl odchod Beatrice.

    Mluvící cedule se ke slovu dostává ještě jednou: sestup do pekla zmiňuje nápisem INN FERNO 13 46 79. Ani jedno není odkazem k Danteho obsedantním číslicím 3 a 9, z nichž trojka odkazuje k biblické svaté trojici a devítka je symbolem konečnosti a dokončení (To rozhodnutí jsem udělal v devátou hodinu dne…).

    William Cooper tančí v devíti kruzích pekelných. Foto Michal Hančovský

    Dante se zklamáním v pekle mohl trošku počítat. Sám v jednom sonetu, když přibližuje sen o Beatrice, říká: Viděl jsem tě, jak se směješ s ostatními, jak se mi posmíváš. Jeho obava se totiž v pekle naplnila.

    Opravdovou sílu rozervanosti a nejistoty cítíme ve výkonu Anne Rietmeijer poté, co poprvé okusila fyzickou stránku touhy v nádherně otevřené „líbací“ scéně s Williamem Cooperem a Damianem Rebgetzem. Oslavuje lásku mimo všechny binární koncepty a odkazuje k polyamorii. Z těchto výstupů vyzařuje nonšalance a svoboda, která Rüpingově inscenaci propůjčuje v prvních osmdesáti minutách jedinečnou lehkost. Nemůže však zůstat bezstarostná a hravá, musí dojít k nevyhnutelnému.

    Rozsvícená světla v hledišti pomalu zhasínají. Foto Michal Hančovský

    Rozsvícená světla v hledišti pomalu zhasínají. Nový život se zde prolíná s Božskou komedií, rozpouští se v ní. Pekelný stroj se točí, osvětluje boschovské výjevy a oslňuje hlediště. Končí fenomenálním zjevením Viviane de Muynck v roli mrtvé Beatrice. Jeviště zahalí mlha. Máme špatnou a dobrou zprávu pro všechny, zní slova závěrečné skladby. Ta špatná je, že všichni zemřeme. A ta dobrá, že to nebude dnes. Good News. For People Who Love Bad News…

    Schauspielhaus Bochum, NěmeckoDas neue Leben. where do we go from here (Nový život. Where do we go from here). Volně podle Danteho Alighieriho, Meat Loafa a Britney Spears. Překlad Thomas Vormbaum, režie Christopher Rüping, dramaturgie Vasco Boenisch, scéna Peter Baur, kostýmy Lene Schwind, hudba Jonas Holle, Paul Hankinson, light design Bernd Felder,  asistent režiséra Tamo Gvenetadze, asistent scénografa Lan Anh Pham, asistent kostýmního návrháře Lasha Iashvili, jazykový kouč Roswitha Dierck. Hrají William CooperViviane De MuynckAnna Drexler, Risto KübarAnne Rietmeijer. Premiéra 10. září 2021. Psáno z uvedení na festivalu Divadelní Flora v Moravském divadle Olomouc 10. května 2024.

    ///

    Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:

    Volnost na Divadelní Floře

    Mířit k volnosti (No. 1)


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,