Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 1)

    Ačkoliv 27. ročník mezinárodního festivalu Divadelní Flora s mottem Volnost odstartoval v Olomouci už ve čtvrtek 9. května, a to rovnou dvěma premiérami místních divadel. Slavnostní zahájení za přítomnosti ministra kultury Martina Baxy proběhlo teprve o den později. O novinkách baletu Moravského divadla Freedom In Motion a Divadla na cucky Tragédi budeme s kolegou Tomášem Kubartem referovat v příštích dílech denního zpravodajství, nyní se pojďme spolu s čtyřjediným Dantem z bochumské inscenace Nový život střemhlav vrhnout do osudové lásky k dívce jménem Beatrice.

    Anna Drexler, Anne Rietmeijer a Risto Kübar všichni ztvárňují platonicky zamilovaného Danta, jemuž je průvodcem klavír Vergil. Foto Michal Hančovský

    Dovézt jako otvírák inscenaci o lásce? Není to banální? Nikoliv, pokud jde o dílo jednoho z nejtalentovanějších německých režisérů mladší střední generace Christophera Rüpinga (*1985). Ostatně právě Das Neue Leben, jak zní originální název titulu, v roce 2022 otevíralo jeden z nejprestižnějších evropských festivalů, berlínské Theatertreffen. Čeští diváci mohli na loňském ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka vidět jinou Rüpingovu práci, a sice Puzení podle dramatu Crave/Toužím britské dramatičky Sarah Kane (1971 – 1999).

    I v Novém životu na obnažené jeviště přicházejí čtyři mluvčí (William Cooper, Anna Drexler, Risto Kübar, Anne Rietmeijer), aby se coby reinkarnace Danta vztahovali k objektu své touhy. Každý je založením trochu jiný a výborně se doplňují. Risto Kübar, který celý večer otevírá, má v sobě antickou sošnost a tragičnost, s níž často úsměvně kontrastuje racionálně věcný přístup Williama Coopera. Éterická Anne Rietmeijer překvapí, když v jednom z nejsilnějších monologů představení vášnivě vyspílá smrti, a Anna Drexler předvede parádně sebeironickou variaci na nervové zhroucení neurotické perfekcionistky. Když zpívají – neboť Rüping za sonety dneška považuje popové hity Céline Dion, Britney Spears či Meata Loafa –, nejde o  nablýskaná hudební čísla, ale o neokázalé, niterné vyjádření pocitů. I proto celkem ohrané písně dokáží zase dojmout i rozesmát. Navzdory automatickému klavíru Vergilovi, který si hraje, jak se mu zachce – snad na připomínku toho, že láska bývá nevyzpytatelná.

    William Cooper tančí v devíti kruzích pekelných. Foto Michal Hančovský

    Puzení onen objekt touhy až hypnoticky okouzlujícím způsobem ztělesnila herečka Wiebke Mollenhauer, jejíž emocemi rozechvívaný obličej zabíraný v kamerovém detailu dodnes nemohu dostat z hlavy. V dantovské variaci se o milované Beatrice dlouho pouze mluví (či zpívá), aby na sebe nakonec, asi v poslední pětině představení, tak trochu po donquijotovsku vzala nečekanou podobu seniorky v bílé teplákovce. Kreace herecké legendy Viviane De Muynck (*1946) je neméně fascinující, tím spíš, že bez její autentické – vrásčité –, babičkovsky pragmatické (neskutečně moudré!) existence na jevišti by diváci nemohli do morku kostí procítit finální apel inscenátorů prezentovaný až dětsky naivně interpretovanou písní německého zpěváka Danger Dana Eine gute Nachricht (Dobrá zpráva):

    Ich hab ‚ne gute Nachricht und ‚ne schlechte auch
    Zuerst die schlechte: „Wir zerfall’n zu Staub
    Wir werden zu Asche, kehren in das Nichts
    Zurück, aus dem wir alle einst gekommen sind“
    Und jetzt die gute: „Heute nicht
    Es bleibt noch Zeit für dich und mich
    Und wenn du willst, dann schlaf doch heut bei mir

    /…/

    (Pracovní rychlopřeklad pro negermanisty:

    Mám jednu dobrou zprávu a taky jednu špatnou

    Nedříve ta špatná: Rozpadnem se v prach

    stane se z nás popel, propadnem nicotě

    navrátíme se v to, z čeho jsme vzešli

    A teď ta dobrá: dneska to nebude

    my dva ještě máme čas

    takže jestli chceš, přespi dneska u mě.)

    Viviane De Muynck coby Beatrice. Foto Lukáš Horký

    Jinými slovy, smrt si pro nás dříve či později přijde, tak ji pojďme přestat řešit a žijme tady a teď.

    Rüpingova inscenace s podtitulem Where do we go from here je totiž stejným dílem o (neopětované) lásce jako o smrti. Vytvořil ji mezi dvěma lockdowny, v covidovém bezčasí, kdy smrt obcházela kolem stejně jako ve 13. století u Danta (jeho múza zemřela velice mladá, aniž by se jí básník kdy vyznal ze svých citů). Tvůrci vyšli právě z jeho raného díla Nový život (La Vita Nuova), v němž se prózou i verši vypsal ze své platonické lásky k Beatrice, jíž poprvé zahořel už v devíti letech. V druhé polovině inscenace však narážejí také na jeho nejslavnější dílo Božská komedie, když v dlouhé neverbální sekvenci za dunění hudby zpřítomňují devět kruhů pekla, kterými muselo Dantovo alter-ego projít, aby se mohlo v nebi znovu setkat se svou múzou. V terči, bíle namalovaném na jevišti, jenž zpřítomňuje oněch devět pekelných smyček, snad téměř dvacet minut za pomoci technika rotuje robustní futuristický tubus se světelným zdrojem a postupně opíše oněch devět kružnic. Světelný záblesk čas od času odhalí podivné vyhaslé bytosti ukrývající se v kouřovém oparu pekelných hlubin. Podívaná je to hypnotizující, ale když se přes forbínu proplazí herečka v naivistickém kostýmu červa, je jasné, že je to myšleno i trochu ironicky. Celou inscenací koneckonců prostupuje i úsměvná lehkost, pocit, že nic v životě nelze brát tak docela fatálně. Snad i díky tomu jsem se několikrát přistihla, jak se jen tak nazdařbůh culím a nechávám unášet tokem monologů, sonetů a písňových čísel.

    Jestli tohle není volnost…?

    Schauspielhaus Bochum, NěmeckoDas neue Leben. where do we go from here (Nový život. Where do we go from here). Volně podle Danteho Alighieriho, Meat Loafa a Britney Spears. Překlad Thomas Vormbaum, režie Christopher Rüping, dramaturgie Vasco Boenisch, scéna Peter Baur, kostýmy Lene Schwind, hudba Jonas Holle, Paul Hankinson, light design Bernd Felder,  asistent režiséra Tamo Gvenetadze, asistent scénografa Lan Anh Pham, asistent kostýmního návrháře Lasha Iashvili, jazykový kouč Roswitha Dierck. Hrají William CooperViviane De MuynckAnna DrexlerDamian RebgetzAnne Rietmeijer. Premiéra 10. září 2021. Psáno z uvedení na festivalu Divadelní Flora v Moravském divadle Olomouc 10. května 2024.

    ///

    Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:

    Volnost na Divadelní Floře

    Mířit k volnosti (No. 2)


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,