Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Meleme pantem (No. 2)

    Jestliže mé očekávání režijně a herecky dobře uchopeného kvalitního textu s potřebnými přesahy Komorní scéna Aréna první festivalový den nenaplnila, byl pro mě Zabiják Joe vítaným zadostučiněním. A velké překvapení následovalo i po něm.

    Chris potřebuje splatit dluh, a tak společně se svým otcem pověří nájemného vraha Joea Coopera, aby zavraždí jeho matku a získal peníze z její životní pojistky. Foto Roman Polášek

    Příběh o sociální spodině, rodině Smithových z amerického Dallasu, zasazený do 90. let, napsal americký autor Tracy Letts a v Aréně ho zrežíroval Jiří Pokorný. Mladý překupník drog a zkrachovalá existence Chris (Šimon Krupa) musí splatit dluh, jinak ho jeho věřitelé zabijí. Jediné východisko vidí v tom, že zaplatí nájemného vraha a zároveň detektiva v jedné osobě Joea Coopera (Josef Kaluža), který zavraždí jeho matku, a Chrisově sestře Vicki (Zuzana Truplová) tak bude vyplacena její životní pojistka. Do celého plánu zapojí ještě svého otce Ansela (Michal Čapka) a jeho novou manželku Sharlu (Tereza Cisovská). Hra je tragikomedií s prvky černého humoru a její postavy jsou veskrze amorální, cyničtí jedinci, kteří často jednají pudově. Zároveň v sobě drama nese antický motiv vraždy vlastní matky.

    Režisér Pokorný věrně vycházel z textu a primárně se koncentroval na precizní vystavění jednotlivých situací, které díky tomu nepostrádají potřebný temporytmus. Výběr tohoto titulu hercům z Arény jednoduše sedí. Dokáží velmi dobře odstínit repliky plné černého humoru, které z postav činí až animálně jednající figury, s těmi se sociálně kritickým či obecně lidským podtextem. Ústředním tématem inscenace je totiž otázka, která primárně nevyplývá z její komické roviny: Jak velkou váhu má lidský život? Klást si ji můžeme začít už během sledování osnování vraždy matky Chrise a Vicky, výrazně se však dostává do popředí v závěrečném „happy endu“ inscenace.

    Maryša je v první polovině inscenace dětsky vyhlížející moudrou slečnou, v té druhé životem umořenou a odevzdanou ženou, ve které ale i přesto stále dřímá něco z její tehdejší tvrdohlavosti. Foto Lukáš Horký

    Po Zabijáku Joeovi následovalo ještě větší překvapení v Divadle Petra Bezruče. Inscenace Maryši režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové pro mě byla ukázkovým příkladem toho, proč a o čem dnes toto vesnické drama bratří Mrštíků hrát, aniž by se muselo nějak razantně zasahovat do jeho textu.

    Maryša (Pavla Gajdošíková) je v první polovině inscenace dětsky vyhlížející moudrou slečnou, kterou pojí silný vztah otcem Lízalem (Norbert Lichý). Zároveň ovšem tato postava v podání Gajdošíkové nepostrádá jistou bojovnost, ráznost a odhodlání. I přesto však nakonec přijímá vynucený sňatek s vdovcem Vávrou (Dušan Urban), jelikož nechce být špatná, ať už jako dcera nebo jako křesťanka. Ve druhé polovině inscenace se s Maryšou setkáváme jakožto s životem umořenou a odevzdanou ženou, ve které ale i přesto stále dřímá něco z její tehdejší tvrdohlavosti. Na povrch tato její vlastnost opět výrazně vyplouvá v jedné ze závěrečných scén, kdy velmi tvrdě a odhodlaně vytrhává svému muži Vávrovi z rukou pušku, aby nezastřelil jejího milého Francka (Vojtěch Říha).

    Ostravská inscenace na mě působila především jako hra o rozhodnutích, která někdy přebíráme od druhých a snažíme se sami sobě skálopevně vemluvit, že jsou správná. Zároveň jsme ale kvůli takovému zaslepení neschopni položit si základní otázku: Učinila nás tato rozhodnutí šťastnými? Scénu, v níž ji jedna z postav přímo položí Maryše, považuji za jednu z nejlepších celé inscenace.

    Se silnými dojmy od Bezručů jsem se přesunula na poslední představení hlavního programu přehlídky, Naši třídu polského autora Tadeusze Słobodzianeka, které se odehrálo v Divadle Antonína Dvořáka. Dnes hojně uváděné drama z roku 2008 čerpá ze skutečné události, která se stala v roce 1941 v malém městě na severovýchodě Polska, kdy tamní obyvatelé vyvraždili stovky svých židovských sousedů. Hra skrze osudy deseti polských a židovských spolužáků od 30. let 20. století do začátku 21. století tematizuje především podstatu nelidského jednání, které je zakořeněno v každém člověku.

    V inscenaci Naše třída byli herci doslova utopeni v hloubi jeviště Divadla Antonína Dvořáka, jemuž dominovalo několik řad sklápěcích dřevěných sedadel z kina. Foto Radovan Šťastný

    Za velký problém inscenace Janusze Klimszi považuji zejména její zasazení do rozlehlého a klasicky kukátkového prostoru divadla Antonína Dvořáka. Słobodzianekova hra je spíše intimním dramatem, které by si zasloužilo daleko komornější prostor. Jistě by tak vynikla spousta zajímavých momentů, které hra obsahuje. V ostravské inscenaci byli však herci doslova utopeni v hloubi jeviště, jemuž dominovalo několik řad sklápěcích dřevěných sedadel z kina. Repliky pronášené u zadní stěny za sedačkami nevyznívaly prakticky vůbec, což ještě více přispívalo k distanci mezi herci a diváky. Vzhledem k této zcela nefunkční komunikaci mezi hledištěm a jevištěm považuji za tristní i délku představení, které trvalo bezmála tři hodiny.

    Zcela umořená a slovy doslova ubitá jsem po jeho skončení doběhla na představení off programu do Absintového klubu Les, které neslo název Slávek Novák, aneb příběh opravdového herce, který se opravdu stal. Čtenářům se však omlouvám a přiznávám, že jsem ho kvůli nadměrné únavě a nevlídnému ovzduší sklepního prostoru nebyla schopná uvnímat do konce.

    Offprogramové představení v Absintovém klubu les jsem kvůli nadměrné únavě a nevlídnému ovzduší sklepního prostoru nebyla schopná uvnímat do konce. Foto Monika Horsáková

    Komorní scéna Aréna – Tracy Letts: Zabiják Joe. Překlad: Jiří Josek, režie: Jiří Pokorný, dramaturgie: Tomáš Vůjtek, výprava: Petr B. Novák, hudba: Nikos Engonidis. Hrají: Josef Kaluža, Kristýna Krajíčková, Šimon Krupa, Michal Čapka, Tereza Cisovská. Premiéra 9. 6. 2018. Psáno z představení 29. 11. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

    Divadlo Petra Bezruče – Alois Mrštík a Vilém Mrštík: Maryša. Úprava: Kateřina Menclerová, Janka Ryšánek Schmiedtová, režie: Janka Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie: Kateřina Menclerová, výprava: Lucie Labajová, hudba: Ivan Acher. Hrají: Pavla Gajdošíková, Dušan Urban, Vojtěch Říha, Norbert Lichý, Markéta Haroková, Kateřina Krejčí, Magdaléna Tkačíková, Marcela Čapková, Marie Viková, Markéta Matulová. Premiéra 26. 1. 2018. Psáno z představení 29. 11. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

    Národní divadlo moravskoslezské – Tadeusz Słobodzianek: Naše třída. Překlad: Eva Bergerová, Renata Putzlacher, režie: Janusz Klimsza, dramaturgie: Sylvie Rubenová-Vůjtková, scéna: Milan David, kostýmy: Marta Roszkopfová, výběr hudby: Vladislav Georgiev. Hrají: Anna Cónová, Marie Logojdová, Petra Lorencová, Petr Houska, Jan Fišar, Marek Cisovský, Vladislav Georgiev, Robert Finta, Vít Roleček, Vladimír Čapka. Premiéra 8. 11. 2018 v Divadle Antonína Dvořáka. Psáno z představení 29. 11. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

    ///

    Více na i-DN:

    OST-RA-VAR


    Komentáře k článku: Meleme pantem (No. 2)

    1. Monika Horsáková

      „Offprogramové představení v Absintovém klubu les
      jsem kvůli nadměrné únavě a nevlídnému ovzduší sklepního prostoru nebyla schopná uvnímat do konce.“ Musím se přiznat, že komentář k poslednímu zmíněnému představení mě zarazil. Pokud je kritik unaven, pak ať kritiku na dané představení nepíše, ale toto? A co to je prosím za výraz „uvnímat“? Jako že sledovat divadelní představení je něco jako uběhnout maraton? Myslím, že takovéto věci ubližují Divadelním novinám i tvůrcům daného kusu.

      04.12.2018 (10.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Kateřina Kykalová

        Kateřina Kykalová

        Vždyť také autorka žádnou kritiku nenapsala!
        Jde o denní zpravodajství, které se snaží vystihnout festivalové dění, takže zmínka o tom, že se představení konalo, je zcela namístě. Jak jste si ale jistě všimla, k představení se autorka žádným způsobem nevyjadřuje, protože musela kvůli nevolnosti odejít v průběhu – mezi předchozím představením a tímto nebyla žádná pauza, takže při přesunu mezi nimi jako by maraton opravdu uběhla a vzduch tam byl skutečně nevlídný. Hledáte-li recenzi, přečtěte si jeden ze zmíněných článků.

        05.12.2018 (15.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. DN

      O inscenaci
      „Slávek Novák, aneb příběh opravdového herce, který se opravdu stal“ jsme psali v DN a publikovali na i-DN třikrát. O její ostravské premiéře v květnu si můžete přečíst zde: https://www.divadelni-noviny.cz/slavek-novak-aneb-pribeh-opravdoveho-herce-ktery-se-opravdu-stal-recenze, o jejím pražském hostování v klubu Paměť na festivalu …příští vlna/next wave… pak zde: https://www.divadelni-noviny.cz/next-wave-25-no-8, resp. zde: http://www.divadelni-noviny.cz/jen-tak-cestou-z-divadla-no-27.

      04.12.2018 (10.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,