Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …Next Wave 25… (No. 8)

    Dvojí sondou do života umělců ve službách komunistického režimu se ve čtvrtek představila ve Studiu Paměť ostravská undergroundová scéna Absintový klub Les. Inscenované čtení hry Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! a minimuzikál Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal oscilují mezi melancholií šedesátkového retra a atmosférou bytového divadla ze 70. let. Slovy tvůrců druhého titulu, jde o obraz toho, „kým jsme byli, nebo kým pořád ještě jsme.“ Stigmata v celé své groteskní tragičnosti.

    Scénické čtení hry Bezruč! s Přemyslem Burešem a Zuzanou Truplovou Foto: Monika Horsáková

    Inscenované čtení hry Bezruč?! pro pět herců se odpichuje od snesitelné lehkosti amatérského herectví a míří k profesionálnímu sólu protagonisty titulní role Přemysla Bureše a jediné představitelky ženských postav Zuzany Truplové. Scéně dominuje stůl s červeným ubrusem. Pomyslně nás provází od školní besídky přes vinárnu a televizní Nedělní chvilku poezie až na vrchol Lysé hory, odkud zní burcující hlas „národního básníka“ s kadencí prorežimní sirény. Dramaturgický záměr, dát vyniknout osobitému stylu autorské dvojice Balabán-Motýl, tvůrcům skvěle vychází. Biografickou skicou Vladimíra Vaška alias Ratibora Suka alias Petra Bezruče se prolíná leitmotiv jednoho z jeho největších „hitů“ Maryčka Magdonová, který rezonoval v době socialistického zřízení napříč společností. V podání členů Absintového klubu Les výrazně rezonuje i v osobním životě autora. Bezručovy projekce kelnerky Marie Sagonové, respektive hledání této osudové nenaplněné lásky v každé ženě, jsou součástí leitmotivu hledání vlastní identity.

    Traumatizující zážitky ani alter ego nezkorumpuješ. Alespoň to platí o postavě Alter ega v podání Jakuba Chrobáka. Od momentu, kdy se na scéně objeví coby pseudonym Vaškova pravého jména, posunují se herci od místy až otrocky předčítaného textu k inscenovaným dialogům. Scénáře v jejich rukách se stávají spíš rekvizitou, zcizovacím prvkem. Ve stylu suchého humoru je Bezruč Přemysla Bureše neustále atakován paradoxy, vyplývajícími z chodu dějin a životopisných faktů, nevyjímaje asociace na jeho umělecký pseudonym. Před divákem se odehrává konfrontace básníka s pošťákem, buřiče s ikonou režimu, kritika sociální nespravedlnosti s antisemitou. Nenávist ve službách dobra se na pozadí dějin modifikuje a obrací v destrukční sílu oněch ideálů. Burešovi v postupné psychologizaci postavy, shazované démonickými gesty, sekunduje Zuzana Truplová. Jednotlivé ženské hrdinky obléká do charakterových zkratek, i když by to mohla být zároveň pořád jen Marie, která reflektuje Bezručovu proměnu a nakonec mu cynicky vmete do tváře jeho vlastní slova, že nikdy nemiloval lidi. Na přímé odhalení egoismu umělce prostě padne několik milujících duší. Klasika. Do portrétování Bezruče se s kabaretní nadsázkou vměšuje parafráze komické dvojice Zdeněk Janošec Benda a Miroslav Chudej. Nepřipustí, aby představení vypadlo z nastavené grotesknosti. V obětí přitančí valčíkovým krokem, aby naservírovali víno pro dva. Shazují vypjaté momenty zvukovými efekty. Mystický závěr podbarví kouřovým efektem ze zapáleného aromatizovaného cigára. Mýtus Bezruč byl během necelé hodiny ohlodán až na kost a zůstal Bezruč.

    Absintový klub Les z Ostravy přivezl hru Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal… Foto Monika Horsáková

    Na příběh básníka, využitého komunistickou propagandou, navazuje dramaturgie festivalu undergroundovým muzikálem Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal o Vítězslavu Vejražkovi, herci, který z nevysvětlitelných pohnutek vstoupil začátkem roku 1949 do služeb režimu. Ten příběh se skutečně stal… Jistě nebyl jediný, ale tohoto herce pasuje na první českou pornohvězdu. Pravda, jen v úzkém okruhu příslušníků tajných složek.

    Slávka Nováka napsal dramatik Tomáš Vůjtek s využitím autentických materiálů přímo pro ostravský klub a principála Přemysla Bureše. Z mého pohledu aspiruje na Cenu divadelní kritiky za původní českou hru roku. Vůjtek opět vytahuje démony naší moderní historie, jakoby nám s úsměvem nabízel k mazlení hororovou panenku Chuckie. Laskavé šedesátkové retro s popovou melancholií v hudbě Jana Gajdici je bizarním výletem do služebny dvou náborářů komunistické Státní bezpečnosti, kam zavítá zájemce o spolupráci. Bureš v hlavní roli hereckého seladona s napomádovanými vlasy a samolibými gesty ukázkově vystihuje postavu falešného gentlemana. Lev salonů, opředený pochvalnými výroky recenzentů na svoje umělecké kvality má možná hluboko do kapsy. Nebo prostě jen hledá další potvrzení svých svůdcovských schopností, uznání od jiných autorit, než jsou kolegové z divadla.

    Inscenace jiskří groteskními situacemi, ze kterých občas přeběhne mráz po zádech. Třeba ve chvíli, kdy herec Národního divadla a později profesor na DAMU skládá vázací slib, jako by šlo jen o další roli. Ani rétorika dvou estébáků s alibistickými jmény Vašek a Venca v podání Vojtěcha Štěpánka a Kostase Zerdaloglua se nemění. Ať už opakují naučené fráze v duchu komunistické štvavé propagandy, nebo si zájmem studují „psychologii“ a tedy i schopnosti nového agenta v dobových divadelních kritikách. Adorace hrdinova penisu coby nástroje odhalování třídního nepřítele vrcholí kabaretními písněmi, kdy se společenský agent Novák-Bureš se světáckým výrazem chopí mikrofonu jako nějaká hvězda Melody Makers. K chytlavému songu s refrénem „Kde by byla StB, kdyby byla bez tebe“ se přidává i nápovědka v roli mažoretky, která jinak občas na výzvy herců hodí nějaké to slovíčko do placu. Sabina Muchová ve dvouroli svedených skvěle vystihne charakter podezřívavé dívky, instinktivně odolávající nebezpečí. Účinnost agentových metod se nejlépe ověřuje právě v kontaktu s inteligencí. Když se později mihne jevištěm studentka herectví z generace Husákových dětí, slepě oddaná váženému profesorovi, zviditelní se i posun v myšlení, k němuž došlo po normalizaci. Nemluvě o tom, že rychlé přeříkání jazykolamů odráží stav socialistické kultury jako takové…

    Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.

    ///

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    Zítra začíná …příští vlna/next wave…

    …Next Wave 25… (No. 1)

    …Next Wave 25… (No. 2)

    …Next Wave 25… (No. 3)

    …Next Wave 25… (No. 4)

    …Next Wave 25… (No. 5)

    …Next Wave 25… (No. 6)

    …Next Wave 25… (No. 7)


    Komentáře k článku: …Next Wave 25… (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,