Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …Next Wave 25… (No. 4)

    Další den festivalu. Páteční večer ve Vršovicích – hledám pro mě dosud neznámé místo, které nese název Petrohradská kolektiv. Bývalá čokoládovna určená k demolici funguje od roku 2015 jako místo pro umělecké aktivity kreativců všeho druhu. Vzhledem ke kombinaci prudký déšť a vítr dorážím na místo promočená a s rozlámaným deštníkem. Taková trochu symbolická předzvěst toho, co uvidím.

    A.T.M.I.S.I-A. performance zkoumající naši současnost. Foto Anna Hladká

    Premiéru tu má kolektiv zjevně náhodně posbíraných lidí pod vedením režiséra Petera Gondy, čerstvého absolventa režie na DAMU, který pracuje s neherci. Teprve ex post zjišťuju, že open call pro tuto performance vyzývající k účasti lidi, u nichž není nutná žádná zkušenost s divadlem, byl teprve v druhé polovině srpna, což nakonec ozřejmuje kvalitu viděného.

    Performance A.T.I.S.M.I.A. a kol. má podtitul  Inscenace, která zkoumá utopickou imaginaci obyvatel Prahy. A podle anotace slibuje zamyšlení nad utopiemi, a možnými alternativami budoucnosti. Důležitým prvkem zde má být hudba, a její proměny. Výsledný dojem z toho, co kolektiv předložil k ochutnávce, byl ovšem značně rozpačitý. Úmyslem bylo patrně vytvoření provokativního tvaru, ale nic z toho, co jsem zaznamenala, mi nesdělilo nic nového. Vše už tu bylo, a to v mnohem zajímavější a lépe provedené formě. Asi už sleduju divadlo a jeho nejrůznější alternativy příliš dlouho… Nicméně, jsem obyvatel Prahy, moje imaginace je poměrně velká, a tak podávám svědectví…

    Viděla jsem tohle:

    Prostor pro cca 50 lidí je porůznu zaplněn židlemi v různých konstelacích, s důrazem pro to, aby mezi skupinami židlí zůstaly mezery (aha, bude interakce! – říkala jsem si. Nebyla…), a uprostřed místnosti cik cak usazeno devět performerů v civilu. Ze začátku to vypadalo nadějně. Nejprve se v zšeřelém prostoru ozývaly zvuky mlaskání, později doprovázené stále rytmizovanějším luskáním prstů, a následně blikáním žárovek. Sekvence uzavřena chorálem Bejvávalo, bejvávalo  dobře… Tento rozjezd se ale posléze proměnil v sérii nepříliš přesvědčivých epizodek, a monologů, v nichž jednotlivci vypovídali o svých pocitech ze současné společnosti, jakási mozaika notoricky známých klišé. Od prvního pozitivně laděného monologu o tom, jak se zlepšily životní podmínky ve srovnání s předchozí dobou (méně úmrtí, delší doba dožití, máme co jíst a kde spát…) . Následně jsme se stali pozorovateli hemžení, dirigovaným hlasem shůry (režisér – snad Bůh, nebo Big Brother?) a nepříliš koordinované rozcvičky doprovázené změtí jazyků. Ano, v dnešním multikulturním světě se vždy někdo snaží „předcvičovat“ a ostatní jen tak tak lapají pokyny v řeči, které buď vůbec nerozumí, nebo rozumí jen přibližně. A následovalo množství kratších sekvencí všeho druhu: monolog starší ženy, stěžující si na společenskou „neviditelnost“ v určitém věku a hovadské chování okolí, zakončené patetickým manifestem připomínajícím naivní pokusy žen vlastenek 19.století. Vykřikování nejrůznějších sprostých slov, nadávek, kterými se lidé častují v realitě, a především ve virtuálním světě. Nejpřesnější obraz o naší politické a společenské realitě poskytla epizoda Klubu českých patriotů, z něhož byli postupně vylučováni nepohodlní tak dlouho, až v klubu zůstala jen jediná účastnice – Slovenka. Zkrátka, jakýsi melting pot nejrůznějších klišé současnosti, které při hodně dobré vůli diváka lze vykládat jako existenciálně tísnivý obraz současnosti a budoucnosti. Snad tu byly spíše tušené pokusy o nadsázku. Lidé v publiku se občas zasmáli, ale zábavné momenty vznikaly spíše nedopatřením. Mezi tím rozpačité pomlky. Ale je fakt, že mi od večera zní v hlavě vlezlý refrén popěvku, zpívaný s kytarou performerkou, odjíždějící kamsi do dáli na pojízdné platformě: Pojďme se na to všechno vykašlat

    Klíč k inscenaci (či performanci) nabízí název, který vyžaduje od diváka jistou míru aktivity a pátrání.  A.T.I.S.M.I.A znamená All That Is Solid Melts into Air. Akademický text pod tímto názvem psal Marshall Berman v letech 1971-81 a byl vydán v roce 1982 v New Yorku. Zkoumal v něm společenskou a ekonomickou modernizaci a její konfliktní vztahy s modernismem. Autor v knize využívá Goethova Fausta jako literární interpretaci modernizace, skrze proces snění, milování a rozvoj osobnosti a společnosti. V druhé části knihy pak využívá marxistické texty k analýze sebedestruktivní podstaty modernizace. A v dalších dvou částech zkoumá střety modernity s klasikou v dílehc francouzských a ruských autorů.  Pointa: titul knihy je vypůjčen z Komunistického manifestu Karla Marxe a Bedřicha Engelse.

    Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.

    ///

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    Zítra začíná …příští vlna/next wave…

    …Next Wave 25… (No. 1)

    …Next Wave 25… (No. 2)

    …Next Wave 25… (No. 3)


    Komentáře k článku: …Next Wave 25… (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,