Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jen tak cestou z divadla (No. 27)

    …příští vlna/nextwave… tentokrát jsem se sice nemohla zúčastnit všech představení, která mě zajímala, ale alespoň se mi podařilo seznámit se s částí divadelní Ostravy.

    ///

    Absintový klub Les: Bezruč a Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal.

    Obě inscenace se zabývaly tak či onak totalitou a jejímy průvodními jevy. I když scénické čtení hry Bezruč autorů Jana Balabána a Ivana Motýla je spíše hloubkovou sondou do “duše starého barda“. Odhaluje vnitřní psychologické uspořádání, spolu s běsy, smutky a pochybami, a provází nás nejintimnějšími okamžiky jeho privátního i básnického života. Můžeme sledovat nitky, které splétají smutný leitmotiv nenaplněného milostného citu, pozvolna formují charakter člověka a nakonec vedou k trpkým bolestným koncům. Čtení doplňují výborné hudební i scénické  prvky znázornující prostředí nacionálních vášní a sociálních rozdílů. Možná by se dalo uvažovat o tom, zda by to nemělo být buď více čtení, nebo více hraní, protože provedení někdy působí poněkud nemotorně. Ale i tak má tato produkce hodně co říci k dnešku.

    Vrcholem večera však byl minimuzikál Tomáše Vůjtka a Jana Gajdici Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal. Hra je inspirována velmi sporným životním příběhem herce Vítězslava Vejražky, který se dobrovolně stal spolupracovníkem StB.

    Postava “společenského agenta”, jak byli označováni tito spolupracovníci StB, kteří využívali své povahy i vzhledu k milostným aktivitám a usvědčení svých obětí ze špionáží, to je skutečně krutý absurdní kotejl. Až mrazí!

    Principál klubu Les Přemysl Bureš zvyšuje autentičnost příběhu svou fyzickou podobou se skutečným hercem. A nadto je obdařen komediálním potenciálem, který mu umožňuje dívat se na svého “hrdinu” s nadsázkou, nadhledem a patřičným šarmem. Až se mi někdy zdálo, že vidím Mackie Messera. Vojtěch Štěpánek a Kostas Zerdaloglu, představující dvojici estébáků, se spolu se Sabinou Muchovou a Jakubem Chrobákem, kteří se zhostili více rolí, zdařile podíleli na vykreslení absurdních situací, ve kterých se výbušně smějeme, a přitom nás mrazí.

    Byl to flashback totalitarismu, který  vystrčil ten večer rohy, praštil nás přímo do očí, zašajnil… a ukázal se v pravé podstatě.

    Bacha na něj. Už vystrkuje růžky! Přichází plíživě a mohl by se usadit i v našich duších!

    ///

    Více na i-DN:

    …Next Wave 25… (No. 8)


    Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 27)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,