Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)
31. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni ve středu skončil, a tak zahajujeme každoroční anketu Up & Down toho „nej“ z letošního ročníku pohledem našich i zahraničních návštěvníků/návštěvnic festivalu.
Letos víc než jindy se ukázala dvojlomnost festivalu, který je vlastně dvěma festivaly (či dokonce třemi – počítáme-li závěrečný Epilog, a možná čtyřmi – započteme-li samostatnou linii Moving Station, či dokonce pěti – domácí inscenace) v jednom – českou showcase a večerní přehlídkou zahraničních divadel, tentokrát dvou slovenských, dvou polských (ovšem představení gdańského Teatru Wybrzeze se vinou dramatických událostí v šatnách hereček nedohrálo – viz zde) a jednoho litevského. Pouliční akce jsou myslím opominutelné, dějí se na úplném okraji zájmu pořadatelské péče, festivalových hostů/hostek i plzeňských diváků/divaček. Plzeňští ostatně nevzali festival za „svůj“ po celou dobu jeho historie, což je téma na speciální rozpravu.
Zahraniční program
A tak nejprve k zahraniční účasti. Dramaturgové/dramaturgyně jsou omezeni krátkostí festivalu a jistě i financemi. Zvou tradičně aspoň jedno slovenské divadlo a pak soubory z bývalého socialistického tábora, jen výjimečně odjinud. Kdysi měl být festival setkáním Východu a Západu, což mělo logiku. Ale tyto představy a trendy už dávno vzaly za své. Navíc pět festivalových dnů = pět souborů je pro pestřejší setkávání a poznání děsivě málo… Současně se tříští úhel výběru – má jít o současné avantgardní divadelní formy a postupy (Teatr Wybrzeze Gdańsk, DJGT Zvolen, KDT Klaipéda), anebo je třeba brát v úvahu divácké hledisko (Teatr Łaźnia Nowa Krakov/Nowy Teatr Varšava, SND Bratislava)?
Zahraniční Up
Opominu-li úvodní nedohranou inscenaci Jana Klaty, tak co zbývá?
Je fajn, že jsme se seznámili s nejnovější – vysoce estetizovanou – prací Dmitrije Krymova. Byť mi jeho Fragment svou opulentností a na odiv dávanou vykonstruovaností nesedl, buďme za tyto dovozy do Česka vždy vděční. Rozšiřují nám hranice divadla jako takového.
Zato se – z mého pohledu – povedla slovenská festivalová dramaturgie. Inscenace Děti v režii Michala Vajdičky byla svým způsobem dokonalým retro. Vlastně ale neměla ani ke Krymovovi daleko. I ona počítala s výtvarným hyperrealismem, který vystavovala jako vycizelovaný jevištní obraz. Navrch ale do hloubky mapovala téma generačních rodinných tragédií, byla vysoce humanistická a především ji zdobily herecké výkony všech aktérů/aktérek. Takové jsou u nás již půl století nedosažitelné.
A zvolenské dokudrama Jsme krajina, to bylo setkání se současnými trendy divadla. Divadla nekompromisního, angažovaného, aktuálního. Pro mne radost a asi největší pozitivní festivalový zážitek. Vůbec ne (jen) lokální téma a už vůbec ne nudně zpracované. Porovnatelné s Wellfare na letošním Avignonu či s Dechovkou Vosto5. Ovšem zaměřením na přísný civilismus je přesahuje. Opět – jako Krymov, ale odjinud, méně na efekt – zkoumá hranice a možnosti divadla. A také vstřícnost a otevřenost nás, diváků. Teď jen, ať Tejnorová s Ljubkovou dostanou obdobné příležitosti takto pracovat i u nás, a to nejen v pražském ND, kde se přece jen tolik experimentovat asi nedá, ale i jinde. Kostlivců ve skříních je všude jistě dost.
Zahraniční Down
Opominu-li vykradené šatny polských hereček v úvodním představení Jana Klaty, pak asi není o čem psát. Snad jen konstatovat, že je-li na festivalu tak málo zahraničních představení, Návrat do Remeše je zbytečné vozit. Nic riskantního ani objevného tvůrci neukázali. Úplně stejný přístup – navíc textově, režijně i herecky utaženější – představilo pražské Divadlo Letí v Moving Station v inscenaci Džípy.
Český Up
Jednoznačným vrcholem bylo Vykouření (naší kauzy, vaší kauzy) brněnského Divadla Husa na provázku. Angažované aktuální divadlo, současný divadelní jazyk a forma, podstatné, kontroverzní téma zpracované s hlubokou znalostí, s vhledem i nadhledem, s humorem i zcela vážně, s vysokým, přitom všem srozumitelným intelektem.
České Down
Budu-li artově přísný, zbytek českého programu (snad ještě vyjma Adámkova Máje a domácího Putování Hanse Böhma, což je ale titul z roku 2020, který v roce 2021 získal Cenu Erik) na festivalu být nemusel. I z ČS Ústí bylo z tohoto úhlu ambicióznější – a vhodnější – dovézt Hábova Peer Gynta než – sice skvostný, ale především zábavný – Jídelní vůz. Také liberecká Marie Antoinetta byla myslím vhodnější, „artovější“ než „old fashion“ Audience/Příjem. Anebo z Dlouhé místo Sodomy komory Fričovo Už není třeba dělat vůbec nic…
Letos tak šlo o nejslabší program za mnoho let. A nemyslím, že by se v Česku tak málo dělo. Cokoli z Divadla X10 by zde zářilo. A také z Venuše ve Švehlovce, MeetFactory, Rubínu, Pomezí, z Paláce Akropolis, Vzletu… A pokud bychom se rozhlédli mimo Prahu, tak v Brně je vedle DHnP také Terén, HaDivadlo, Feste, Radost, v Ústí Kult, v Olomouci Na cucky a Tramtárie. O Čermákových Šepotech a výkřicích HD Jihlava jsem se zde již přel /zde/.
Pokud bychom ovšem přehlídku vnímali jako komerční showcase pro dramaturgy různých festivalů a hostovaček, pak tam jistě Jídelní vůz, stejně jako Džípy, Vzkříšení, Proces, Audience/Příjem, Celý život nestačí, Fifty… patří. Ukazují lepší, divácky přístupný průměr českého a moravského činoherního divadla. Ale bohužel i jeho konzervativní dramaturgické a formální přemýšlení a přístupy. Anebo že by to bylo přemýšlení a přístupy dramaturgické rady festivalu?!
Její proměna by jistě byla ku prospěchu. Nic osobního proti jejím členům/členkám nemám, naopak jsou to vesměs blízcí kolegové/kolegyně, ale po čase se každý/každá vyčerpá a do existujícího mechanismu již není schopen/schopna nic osvěžujícího přinést a svou práci končí rutinními výběry. Bez nápadu, bez pevnějšího, neřkuli riskantnějšího dramaturgického uchopení.
Navíc organizátoři/organizátorky již léta – přesněji dvacet pět let – téměř zcela přehlížejí programovou linii Johan uvádí. Mnémosyné se odehrála den před festivalem, na následující Frau mit Automat středeční festivalový autobus z Prahy vypraven nebyl, přijíždělo se až na Trójanky. Následný program Johan uvádí… se křížil se zahraničními představeními a další tři tituly – Osm krátkých kompozic, Přicházejí a Kytice – se odehrály po hlavní části festivalu v týdnu 18.-20. září, kdy hosté již odjeli…
Tedy černý puntík – ode mne – mají dramaturgové/dramaturgyně a organizátoři/organizátorky české části festivalu za rutinní přístup k divadlu a jeho divákům/divačkám. Lehce si jej zesvětlují setkáními a diskusemi s tvůrci/tvůrkyněmi po představeních. Ty snad jako jediné dokládají výjimečnost akce. Nicméně velké veřejné debaty, jakými festival proslul v začátcích a kterých se účastnili významní čeští a zahraniční dramatici a dramaturgové, jsou asi nenávratně pryč.
Oborové setkání na téma mediální prostor pro divadlo, pořádané v pátek dopoledne naší redakcí, je jistě nenahradil. Byť jsme se snažili. 🙂
///
Více o letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni na iDN:
…
Komentáře k článku: 31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Vladimíre,
Když už chceš psát genderově neutrálně, musíš být důsledný: „kterých se účastnili významní čeští a zahraniční dramatici/dramatičky a dramaturgové/dramaturgyně“.
Označit panelovou diskuzi DN za „oborové setkání na téma mediální prostor pro divadlo“ je přece nesmysl, byť chybějící prostor pro psaní o divadle jedním z dílčích témat diskuze bylo. A samozřejmě jsme diskuzí nechtěli a ani nemohli nahrazovat debaty, které postrádáš, jsou to přece zcela rozdílné věci.
23.09.2023 (23.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Josefe,
ode mne je to psáno záměrně a doufám správně. Oněch diskusí v minulosti se neúčastnily žádné dramatičky ani dramaturgyně. Anebo o nějaké/nějakých víš? 🙂
A co se týká charakteristiky diskuse, snad mi bylo rozuměno. 🙂
24.09.2023 (0.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Tak to je jiná…
24.09.2023 (0.12), , Trvalý odkaz komentáře,