Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Proklatá Plzeň (No. 3)

    Můj festivalový pátek proběhl v ryze domácí režii. Dopoledne patřilo panelové diskusi Divadelních novin věnované grantové politice českého ministerstva kultury, divadelním periodikům a projektu KritikLab. Následovaly dvě inscenace českého dramatu: ta první v režii Břetislava Rychlíka, uváděná Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, propojila Havlovu Audienci a Dienstbierův Příjem s verši Ivana Martina Jirouse, ve druhé se režisér Jan Frič s dramatikem Reném Levínským a souborem královéhradeckého Klicperova divadla vyřádili na překvapivých aspektech podkrkonošského koloritu, jako jsou spiritismus, vášeň pro ochotnické divadlo a netradiční cukrářské výrobky.

    Páteční dopoledne patřilo panelové diskusi Divadelních novin věnované grantové politice českého ministerstva kultury, divadelním periodikům a projektu KritikLab. Foto Lenka Šaldová

    Krácený záznam panelové diskuse se Divadelní noviny chystají otisknout v některém z příštích čísel. Tedy jen krátce: v prvním panelu, jehož diskutéry byli Marie Reslová, Eva Kejkrtová Měřičková a Milan Němeček se Zuzanou Zahradníčkovou z MKČR a moderátorem šéfredaktor DN Josef Herman, se z mého pohledu podařilo poukázat na problematické aspekty grantového řízení MKČR, jako jsou – vytkneme-li nedostatek alokovaných financí před závorku – nedostatečná transparentnost (včetně – zřejmě neřešitelných – střetů zájmů lidí v komisi), malá výpovědní hodnota bodového systému a neudržitelný (a neustále se zvětšující) počet žadatelů. A možná i příliš vágní představa o tom, co a proč je potřeba podpořit. Užitečná byla zejména komparace s promyšlenějším systémem kulturních grantů pražského magistrátu. Úvaha Marie Reslové o tom, že v situaci, kdy nefunguje zpětná evaluace oceněných projektů, jsou jedinými evaluátory právě kritici, pak poskytla silný argument pro podporu divadelních periodik. Právě ta jsou totiž v současnosti, kdy v médiích místa pro kulturu neustále ubývá, hlavními platformami pro kritickou reflexi (tedy onu evaluaci) a koneckonců i zdrojem autorských honorářů.

    Druhý panel na téma českých divadelních periodik s diskutéry Jakubem Škorpilem (šéfredaktor časopisu Svět a divadlo), Lucií Kocourkovou (redaktorka a vedoucí taneční sekce internetového magazínu Opera Plus) a Radmilou Hrdinovou (redaktorka deníku Právo), opět moderovaný Josefem Hermanem, se točil zejména kolem vztahu tisku a onlinu. Závěrečný panel věnovaný KritikLabu pak vyzněl zdaleka nejpozitivněji, neboť dorazivší zástupci zúčastněných divadel (ředitel Horáckého divadla v Jihlavě Ondrej Remiáš a dramaturgyně z Východočeského divadla v Pardubicích Jana Uherová), vedoucí Katedry teorie a kritiky DAMU Jan Jiřík, lektoři Radmila Hrdinová, Vladimír Hulec a Petra Zachatá i šéfredaktor Divadelních novin se shodli, že šlo o projekt užitečný – jak ve směru rozvoje kompetencí mladých kritiků a kritiček, tak i ve směru posílení reflexe tvorby médii zanedbávaných regionálních divadel. Škoda, že nedorazila žádná studentka či student, aby mohla být chvála stvrzena i aktérkami a aktéry nejdůležitějšími. A ještě mnohem větší škoda je, že mladé kritiky a kritičky, do jejichž vzdělávání investujeme tolik sil a kteří na sobě svědomitě pracují, pak i vzhledem ke grantovému systému nemůžeme pořádně zaplatit, takže se dříve nebo později budou pravděpodobně muset začít živit jinde a jinak. Jako mnoho mých bývalých spolužáků či kolegů. (Koneckonců část redakce si kvůli chybějící obsluze sjednaného kávovaru ve Foyer J. K. Tyla během debaty mohla vyzkoušet práci servírky a barmanky, za což děkujeme – možná se nám to bude brzy hodit…) Že jsou divadelní kritika a divadelní periodika na chvostu zájmu (většinové) kulturní veřejnosti, potvrdil i fakt, že festival proti panelové diskusi nasadil workshop sponzoringu pro scénická umění.

    Z pivovaru do kriminálu

    Účastnice liberecké „divize“ KritikLabu Natálie Bulvasová a Eliška Hankovcová pod vedením tutorky Radmily Hrdinové referovaly třeba i o Rychlíkově liberecké inscenaci Audience a Příjem (tady a tu), která se odpoledne představila na Malé scéně  Divadla J. K. Tyla. A obě se kriticky pozastavovaly nad tříhodinovou délkou, pro mne též neúnosnou, i režisérovým rozhodnutím vklínit mezi dvě aktovky, propojené postavami Vaňka a Sládka, vlastní intermezzo zprostředkující příběh pašování Magorových labutích písní z kriminálu až do samizdatového vydání. Svou brechtovskou formou však tato pasáž nepřípadně kontrastuje s výsostně dramatickým dialogem obou aktovek, takže spíše než most mezi nimi představuje překážku k plnohodnotnému diváckému zážitku.

    Martin Polách (Sládek, vlevo) a Tomáš Váhala (Vaněk) v Audienci. Foto Luisa Prokopová

    Intermezzo nicméně Rychlíkovi umožňuje začlenit do jevištního tvaru postavu Ivana Martina Jirouse coby melancholický protipól zmíněných ústředních postav obou aktovek. Václav Helšus v roli „Magora“ po zbytek inscenace pravidelně vstupuje na scénu, přerušuje tok děje Příjmu a neokázale, věcně recituje Jirousovy verše. Zprostředkuje tak tragičnost údělu politických vězňů, zatímco Příjem ukazuje spíše jeho groteskní tvář. Jenže marná sláva, Dienstbier Havlova dramatického mistrovství nedosáhl, takže v porovnání s úvodní Audiencí postrádá i třetí část potřebný absurdně-komický drive, mezi Sládkem (Martin Polách) a Vaňkem (Tomáš Váhala) to tentokrát jiskří mnohem méně a mnohem zatěžkaněji působí také scéna Svatopluka Sládečka, která oproti první části pracující s kupením pivařských propriet pozbyla nadsázky a stala se nudně realistickou. Zážitek si tak odnáším především z úvodní Audience. Je za ní znát opravdu důsledná práce na interpretaci postav, kdy každé gesto ruky, každé zvednutí víčka z podlahy zcela konkrétně rozvíjí jejich charakter, a to spíše směrem k psychologické hloubce než groteskně-absurdní typovosti. Jak Polách, tak Váhala vytváří komplexní a překvapivě současnou lidskou bytost se smutným jádrem, které se může dále rozvinout právě v třetí melancholičtější části.

    Talent ve službách taškařice

    O druhé a poslední inscenaci dne, černé crazy komedii Celý život nestačí z Klicperova divadla, se mi píše těžko. Nemůžu se totiž smířit s dojmem, že dva tak talentovaní tvůrci jako režisér Frič a dramatik Levínský zkonstruovali takto nesmyslnou taškařici.

    Frič s Levínským se vyřádili na překvapivých aspektech podkrkonošského koloritu, jako jsou spiritismus, vášeň pro ochotnické divadlo a netradiční cukrářské výrobky. Foto Kateřina Bébrová

    Ne že by nedával smysl vlastní děj Levínského hry vcelku nápaditě kombinující žánr frašky, detektivky a krvavého duchařského hororu s parodií ochotnického divadla a se spoustou intertextuálních odkazů od Čapka přes Erbena po Lynche, a ne že bych se nedokázala smát koťátkům absurdně rozmašírovaným v mixéru či proměně policejního kapitána Mareše ve svého jmenovce, slepého houslistu z Fidlovačky. Tarantinovsky nadsazenou brutalitu a humor pracující se schválností a trapností mám vlastně docela v oblibě. Když se ale pídím po jakémkoliv přesahu Fričova a Levínského na české poměry řemeslně bezpochyby nadstandardního snažení, po jakémkoli alespoň trochu podnětném sdělení, nenacházím zhola nic. V kontextu Klicperova divadla nasazení tohoto titulu pochopit dokážu – je to taková odpočinková inscenace pro intelektuály pod padesát let. Ale proč se inscenace objevila zrovna na Mezinárodním festivalu DIVADLO, který se snaží prezentovat to nejlepší, co v uplynulé sezoně vzniklo, to už mi moc jasné není. Je to myslím titul vhodný spíše pro GRAND Festival smíchu v Pardubicích.

    ///

    Více o letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni na iDN:

    Proklatá Plzeň (No. 1)

    Proklatá Plzeň (No. 2)

     


    Komentáře k článku: Proklatá Plzeň (No. 3)

    1. Břetislav Rychlík

      Avatar

      Děkuju za kritické postřehy.
      Jen k “tříhodinové” délce představení: první půle trvala 1:11, druhá 1:18. Celkem 2:29. V Liberci to bývá ještě méně. Pauza 20 minut. Přiznávejme, prosím, tři hodiny s pauzou.
      Děkuju.

      17.09.2023 (11.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimir Just

        Vladimir Just

        Ještě ke sporu Petry Zachaté a režiséra Rychlíka.
        Sporu kolem času a jeho relativity (kterou právě divadlo dokazuje jako žádné jiné umění), konkrétně v představení Audience a Příjem na letošní Plzni. V tomto případě chápu obě strany sporu, redaktorka vyjádřila svými 3 hodinami pocitový čas představení (troufám si tvrdit, že tím i pocitový čas valné části stále víc ospalého publika) a režisér zase exaktní, měřitelný čas představení, který byl ve skutečnosti o víc než půlhodinu kratší (sporu o započítanou nebo nezapočítanou pauzu jsou irelevantní, rozhodně netrvala 33 minut).
        Marně filosof Josef Šafařík nepřestával zdůrazňovat (a já ho nepřestanu stejně marně citovat), že jediné na divadle trvale živé je publikum: namísto fyziky jeviště metafyzika hlediště. Metafyzika inženýrsky nenaplánovaná, vzdorující mechanickým receptům na vypočítaný sukces. A tato mechanika zafungovala v Plzni úplně opačně než na mé běžné repríze před čtyřmi měsíci v Liberci. Náhle to, co dávalo (díky metafyzice hlediště, které si z představení, jako každé živé publikum, dolovalo své vlastní významy) ještě v Liberci hluboký smysl, totiž perfektně do sebe zapadající a vzájemně se ozvláštňující spojení tří poetik – Havla, Magora a Dienstbierovy aktovky, to vše náhle skřípalo.
        Mimochodem, Dienstbier nenapsal nějaký epigonský odvar, jak jsem zaslechl v kuloárech v Plzni, ale Audienci otočením závěru v mnohém naopak domyslel, vůči výchozí vaňkiádě polemicky – a přitom paradoxně jeho závěr vychází z Havlovy teze, že pravda není jenom to co si myslíme, ale i to, proč, kdy, komu a za jakých okolností to říkáme. Právě tohle všechno v Plzni zaskřípalo.
        Snad to bylo nesmyslným vedrem v sále i v jinak parném dni (což jsem už kritizoval na předchozím diskusním panelu v souvislosti s nesmyslnými desítkami a desítkami, ne-li stovkami svítidel, které do nás, stále ospalejších, zpocenějších a tupěji myslících, zcela absurdně praly, ač do oken zároveň pražilo slunc), nevím. Snad to bylo i mylným mechanickým přenosem (FYZIKA JEVIŠTĚ!!!!) světelného parku likvidujícího ty báječné ostré střihy tma-světlo-tma, a tím i celý temprytmus libereckého představení, nevím. Budu o tom ještě uvažovat doufám hlouběji v printu DN nebo v Týdeníku Fórum. Výsledkem byl každopádně onen rozvařený ospalý temporytmus celku. Jeho ospale reagující mechanika se přenesla i do tuposti reakcí publika a přes ně i k hercům (někteří, jak jsem dodatečně slyšel, v nenadálé tmě bloudili ještě pár vteřin před jindy ostrým vstupem na scénu). Takže to vypadalo, že nejen oni, ale v důsledku koloběhu okolností ani publikum „nebylo ve formě“ – „metafyzika hlediště“ se prostě tentokrát nekonala. Stejně vykolejená a z formy jako – dost možná i na jiné prostorové uspořádání (ne)reagující – technika a zpětně zmíněným koloběhem i herci.
        Uf…

        17.09.2023 (17.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Jan Šotkovský

        Avatar

        Jen poznamenám,
        že liberecké divadlo na webu uvádí jako stopáž představení čas 3:10.
        https://www.saldovo-divadlo.cz/program/detail-predstaveni/r/audience-a-prijem

        18.09.2023 (22.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Inscenaci Břéti Rychlíka
      – aspoň jak se prezentovala na festivalu – chybí podle mne běsnost. naléhavost, razance, které mohl zprostředkovat Václav Helšus v roli Magora. On jej však recituje jako dávné Nedělní chvilky poezie, tedy unyle, bez šťávy a originality, bez zřetelného osobního nasazení, vlastního ručení, jež teprve z Jirousových básní (snad vyjma Labutích písní a pár dalších, které jsou zcela samonosné) dělá živou poezii. Ne nadarmo právě (a téměř jen) v Jirousově podání jeho verše vynikly a silně rezonovaly. V Plzni právě tyto okamžiky nejvíc skřípaly. Nejkrutěji pak když se Helšus jak Hamletův duch či postavy na Staroměstském orloji zjevoval v technickém provazišti a na balkonu. Tam hercem nasazená věcnost a střídmost byla neúnosně formalistní. Mrzelo mě to, neb propojení Havla s Magorem mi přijde nosné. Zde však působí samoúčelně, bez zřetelné vazby na jejich tvorbu a osobnosti. Spojuje je jen kriminál, což mi přijde málo. (Možná mohl Rychlík – či někdo – připsat třetí vaňkovku, kde by se Havel s Magorem a Sládkem potkali na Turn-Off festu, kam oba – Havel a Jirous – jezdili. Pak by se téma teprv sklenulo.)
      Bez somnambulního Magora a při trochu ostřejším, grotesknějším podání Dienstbierovy hry (možná se do ní mohlo/mělo víc vstupit) to mohla být parádní dvojinscenace s mnoha vazbami a propojeními. Takto je to spíš povinná literatura o dobách normalizačních a disentu. Pro střední školy…
      Co se týká inscenace hry René Levínského, souhlasím s autorkou. Je to titul (byť na festivalu dopadl mnohem lépe než na premiéře v KD HK, jako by několikerým uvedením dozrál) vhodný spíše pro GRAND Festival smíchu v Pardubicích, nikoli na prestižní artový festival. Obdobné to bylo/je i s Fifty Dejvického divadla. Zdá se, že dramaturgové/dramaturgyně české části festivalu o ní uvažují jako o showcase českého činoherního (a zčásti loutkového, byť letos velmi málo) divadla. Tím ji ale degradují na pouhou přehlídku české divadelní průměrnosti, nevýbojnosti, konzervatismu. Kde byly X10, Venuše, Pomezí, Rubín, Kult, Terén…?

      20.09.2023 (16.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,