Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Přijmete nabídku k hodině dějepisu?

    Rozhodnutí. Donášet či nedonášet? Jít s režimem či proti němu? Ukázat životy disidentů na základě jejich tvorby či skrze dokumentární pásmo o jejich životě? V inscenaci Audience a Příjem režiséra Břetislava Rychlíka v Divadle F. X. Šaldy dostanete všechno. Ale zaplatíte za to délkou tří hodin.

    1 Martin Polách (Sládek) a Tomáš Váhala (Ferdinand Vaněk) jsou protagonisty liberecké inscenace Audience a Příjem. Foto Roman Dobeš

    Už z názvu vyplývá, že v rámci Rychlíkovy inscenace divák zhlédne nejen aktovku Václava Havla Audience (1975), ale i její mladší, méně známou a na jevišti dosud neinscenovanou sestru Příjem Jiřího Dienstbiera z roku 1984. V obou se setkávají stejné postavy, disident Vaněk, který se pro své protirežimní aktivity dostal k práci „přikulovače“ v pivovaru, a Sládek, jenž by strašně rád vyzrál na režim, ale nedaří se mu to. Divák ale z názvu nevytuší, že se mu zároveň dostane i dlouhého intermezza o životě československých disidentů, nejen autorů her, ale i básníka Ivana Martina Jirouse zvaného Magor. Vzhledem k faktu, že Dienstbierův Příjem přímo zrcadlí situace z Audience, je velká škoda, že tato vsuvka znemožní jejich bezprostřední posouzení. Možná by to i Dienstbierovu formálně ne tak dokonalému textu pomohlo; dramaturg Jiří Janků se ale v rámci pietní světové premiéry hry pouští jen do minima škrtů.

    Sládek Martina Polácha je kontrastem k tichému a zdvořilému Vaňkovi Tomáše Váhaly. Foto Roman Dobeš

    Havlova Audience je ovšem sama o sobě výborná. Kromě hereckých výkonů Martina Polácha v roli Sládka a Tomáše Váhaly coby Vaňka zaujme i scénografie Svatopluka Sládečka tvořená basami a sudy od piva. Tu bohužel v druhé aktovce nahradí zelenobílá cela, přestože už samo slovo basa evokuje vězení. Absurdnost Havlova textu z inscenace první aktovky příjemně probublává. Sládek otevírá láhve zuby, Vaněk po něm víčka úslužně sbírá ze země a vhazuje do kýble, kam nenápadně vylévá nedopitý alkohol. Polách hraje Sládkovu stupňující se opilost s klidem, nepotřebuje k ní křik, motání, ani přeřeky. A to i přesto, že si nakonec „situace stojí“ tak, že se při vyřčení této repliky zapotácí a musí se chytit řetízku s otvírákem. Sládkovy neustálé odchody a příchody mohou herci působit problémy, Martinu Poláchovi však nikoliv. Jeho Sládek může odejít plný emocí, aby se za pár vteřin vrátil zcela bez jakýchkoli jejich známek.

    Váhalův jemný, tichý a zdvořilý Vaněk sedí na rozdíl od žoviálního Sládka celou dobu mírně natočený k divákům – jako by chtěl dostát i zvykům divadelního hlediště. Neustále rukávem utírá stůl nebo má ruce v klíně, sem tam si těkavě sáhne do obličeje a na nos. Disident a jeho nadřízený Sládek jsou ve všem navzájem opační: Polách hraje velkými gesty, rozhazuje rukama a naklání se přes stůl, Váhala naopak svou úsporností a postojem od Sládka utíká. A přestože Sládek má nad Vaňkem fakticky moc, Poláchův Sládek uvnitř morálně poplakává: žádné politické čachry, prosím, jen pivo, a když ne s živou, tak alespoň s vyfotografovanou „Bohdalkou“.

    V Dienstbierově Příjmu se Sládek (Martin Polách) a Ferdinand Vaněk (Tomáš Váhala) potkávají už oba ve vězení. Foto Roman Dobeš

    Herecká vyváženost funguje i v grotesknějším Příjmu. Sládek s Vaňkem se setkávají ve vězení, neboť to patří dle Vaňkových slov „k základním existenciálním situacím člověka dvacátého století.“  Opět řeší problematiku donášení, jež by vězňům mohlo pomoci k „půlce“, tzn. podmínečnému propuštění po odpykání poloviny trestu. Hlavní dvojici doplňují herci ztvárňující menší figurky – policejního náčelníka (Zdeněk Kupka), dozorce v typické polaritě zlý a hodný (Stavros Pozidis, Tomáš Impseil) anebo se situací smířeného vězně (Martin Stránský).

    Václav Helšus je citlivým interpretem veršů i osudu Ivana Martina Jirouse. Foto Roman Dobeš

    Příjem ale bohužel přichází až po vloženém dokumentárním intermezzu, které od absurdní Havlovy aktovky odvádí inscenaci zcela jiným směrem. Po Vaňkově a Sládkově pekelné smyčce tvůrci vrhnou diváky mezi fakta, jež je v kontextu posledního viděného – dotaženo ad absurdum – možno interpretovat také jako fikci. Mimo osudy Havla a Dienstbiera v doku-mezihře vystupuje do popředí ještě básník Ivan Jirous a jeho životní příběh doplněný fotografiemi a videozáznamy z jeho osobního archivu. Diváci se dozvědí, jak Jiří Gruntorád vynesl z věznice ve Valdicích Magorovy básně ve válečku, a to, mimo jiné, za pomoci francouzského polibku s rovněž uvězněnou Danou Němcovou. Přes všechnu úctu k zpodobněným disidentům Jirous s aktovkami prostě nijak nesouvisí. Mezihra využívá poměrně zdařile metaforických obrazů, herci ve vězeňských mundůrech pantomimicky klikají do psacího stroje, jako by zapisovali své vzpomínky nebo evidovali nové vězně v zářivě modrém světle.

    Václav Helšus je citlivým interpretem veršů i osudu Ivana Martina Jirouse. Foto Roman Dobeš

    Podobné, na vizualitě založené scény, jsou využity také v Příjmu, čímž druhá aktovka získává jistou propustnost. Akce se občas zastaví do štronza, aby mohl Václav Helšus přednést Magorovy básně, což činí s přiměřeným citem a hloubkou. Přináší tak do inscenace další motivy – především otázky po vztahu Boha a duchovna v umrtvujícím světě věznice. Herec mluví blízko u obnažené cihlové stěny na straně jeviště (zkrátka v koutku, jen tam, kde mu to je dovoleno) nebo na horní lávce v doprovodu vězeňských dozorců (jen pod dohledem). Zvolené básně poeticky dokreslují situaci v Sládkově kamrlíku, čímž Dienstbierovu aktovku pozvedávají a dodávají jí na transcendentálnosti. To by samo o sobě bylo naprosto v pořádku. Inscenaci a pozornost ale tříští intermezzo vložené mezi oběma aktovkami. Z žánru absurdní vaňkovky procházíme do reality, kde se nám dostane faktů, a potom k posmutnělé groteskní hříčce. A já si říkám: K čemu jsou divadelní programy? Kam zmizela snaha diváka podnítit, aby si na některé věci přišel sám? Proč mi není dovoleno nechat na sebe básně, texty a herecké akce působit bez zbytečného doříkávání a návodu, jak mám zhlédnuté vnímat?  Vlastně jako mírně okořeněnou hodinu dějepisu. Ale stalo se, a inscenace do mě ve výsledku jen vtloukla co nejvíc učební látky.

    ///

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Václav Havel: Audience / Jiří Dienstbier: Příjem. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Jiří Janků, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková. Premiéra 17. února 2023 v Malém divadle (psáno z reprízy 7. 3. 2023)


    Komentáře k článku: Přijmete nabídku k hodině dějepisu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,