Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Rituální Regiony (No. 3)

    Na jeden den střídám naše redaktory v denním zpravodajství z festivalu Regiony, na jeden jediný den a noc na něj přijíždím. Samozřejmě  nemohu v sobě nevyvolat vzpomínky na léta strávená na tomto festivalu od devadesátých let do dob ještě před deseti dvanácti lety, na Ladislava Zemana, jeho zakladatele a léta charismatického ředitele. Mnohokrát jsem byl členem zpravodaje Hadrián, ať už mu šéfoval Zdeněk A. Tichý či má žena Lucie, tehdy dramaturgyně Klicperova divadla, a všude poletoval Vladimír Morávek, tehdy umělecký šéf divadla. Ta léta se nedají zapomenout. Doba se však posunula, KD má novou ředitelku a uměleckého šéfa, i v Draku se osazenstvo proměnilo a festival změnil jméno (z Festivalu evropských regionů na Regiony), zpravodaj vedou mladší kolegové a kolegyně, a tak se tu po dlouhé době objevuju především jako divák s jednodenním vedlejším úvazkem zpravodajce i-DN.

    A hned úvod byl náročný – maďarská Katynka z Heilbronnu Heinricha von Kleista. Přivezlo ji budapeštské Stúdió K Színház a režírovala představitelka první postkomunistické (u nás bychom řekli listopadové – narodila se 18. října 1989) maďarské generace Máté Hegymegi. U nás se vzhledem k silnému náboženskému motivu (Kleist drama napsal v letech 1807-1808, premiéru mělo v roce 1810 ve Vídni) po druhé světové válce nehrála, až po listopadu 1989. Nejúspěšnější bylo hned první uvedení v roce 1991 v brněnském Divadle Husa na provázku v režii Evy Tálské s Ditou Kaplanovou v titulní roli s famózním Vladimírem Javorským v roli Bedřicha Vetera, hraběte z Hvězdy /zde/. Tálská z náboženské rytírny vytvořila magickou pohádku pro dospělé, jakési divadlo na divadle, a to v době, kdy se u nás napravovaly vztahy s katolickou církví a křesťanské tradice a mýty se dostávaly znovu do kolektivního povědomí. Vynikající inscenace, dobrý počin. Tyto důvody však dnes vymizely a byl jsem zvědav, co si z – trochu schizoidního dramatu – Maďaři vyberou. A… ani den po zhlédnutí, kdy toto píšu, si moc jistý důvody uvedení nejsem. A už vůbec ne důvody festivalovými, byť je jeho letošním mottem rituál. Těžko může taková inscenace s českým divákem komunikovat.

    Postavy chodí po běžících pásech, dialogy téměř nevznikají. Foto Gordon Eszter

    Z rytírny zbyla jen slova, z pohádky příběh a z náboženských motivů snad jen inkviziční soud. Vše se odehrává téměř ve tmě jako jakási temná mše. Postavy chodí po běžících pásech, dialogy téměř nevznikají. Většina proslovů je pronášena sošně z pásů směrem do diváků či zpět směrem k onomu inkvizičnímu soudu, jenž se zjevuje v pozadí. Snad se hraje o nekonečném běhu za iluzí, možná o utlačovaném ženství, spíš však o životní falši a opuštěnosti všech jedinců. Anebo se jedná (jak mě upozornil režisér Jakub Maksymov) o vzdálenou, možná dokonce nevědomou aluzi na film Toma Tykwera Lola běží o život, čemuž by odpovídala i devadesátková estetika s digitálními dotáčkami jak z raných počítačů.

    Tím se dostávám k tomu, co vlastně inscenace především je – stylistickým cvičením. Není z ní patrný výrazný umělecký názor, nemluvě o společenském či dokonce politickém. Zkrátka režisérka si s kvalitními budapěšťskými herci vyzkoušela, jak by se dal tento zapeklitý text dnes inscenovat s pomocí původních deklamativních dialogů a soudobých scénických (včetně krácení textu) postupů.

    Snad se hraje o nekonečném běhu za iluzí… Nagypál Gábor v roli Bedřicha Vetera, rytíře z Hory. Foto Gordon Eszter

    Beznázorové divadlo nazval takové přístupy v jedné diskusi o jiném díle režisér Michal Hába. Tehdy jsem s ním nesouhlasil – šlo o Havelkovo Vykouření v DHnP – použito však zde, shodneme se. Proč vozit takové inscenace založené na slově a – pokud vůbec – na místním, tedy maďarském náboženském a politickém (silná katolická církev, zkorumpovaná politika) kontextu? Dramaturgický omyl festivalu.

    Naivistická prča o česko-slovenské vzájemnosti nahlížená humorem ochotníků a formou vesnického/sousedského loutkového divadla. Foto Juraj Starovecký

    Po krátkém čaji s kolegyní Kateřinou Kykalovou a režisérem Jakubem Maksymovem v Café na kole jsme se s Kateřinou vydali do Draku na společný projekt místního Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla nazvaný Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník. Naivistická prča o česko-slovenské vzájemnosti nahlížená humorem ochotníků a formou vesnického/sousedského loutkového divadla.

    Na jevišti se setkávají český Kašpárek a slovenský Jánošík. Foto Juraj Starovecký

    Na jevišti – nejprve ve slovenských Tatrách, kde vládnou slovenští zbojníci, a pak v idylickém ladovském českém lese – se setkávají český Kašpárek a slovenský Jánošík a – skrz různé peripetie odkazující na české a slovenské mýty a pohádky – nacházejí rozdílné, a přece tak společné osudy. Slováci vášniví bojovníci a patetičtí romantici, Češi ironici, humoristi, věčně se problémům vyhýbající, z boje utíkající. A tak se vlastně obě postavy (ergo národy) doplňující a schopné zvládat všelijaké životní peripetie. I tak se společně nalezená vzájemnost rozpadá, postavy se rozhádají, a tak je třeba po klausovsko-mečiarovsku (i klausovský akcent se objeví) Česko-Slovensko rozdělit v poměru 2:1… .

    A tak se společně nalezená vzájemnost opět rozpadá a Česko-Slovensko je třeba rozdělit v poměru 2:1… Foto Juraj Starovecký

    Kdysi – těsně po rozpadu Československa – by to asi bylo aktuální a vtipné, ovšem dnes už jde (jako v případě Katynky) víceméně o stylistické cvičení na dané téma. Loutkářsky i herecky vtipné, spíše pro dospělé, dokonce možná hlavně pamětníky Československa (mnoho odkazů na historii, na společnou hymnu a na řadu společných i rozdílných charakterových, jazykových i pohádkových motivů), herecky strhující. Takové novodobé Radošinské naivní střižené postupy lidových loutkářů s přímými odkazy na královéhradecký Drak (např. na projekt Mor ny ty vaše rody!).

    A jsme u hlavního večerního programu v Klicperově divadle – Bergmanových Šepotů a výkřiků v úpravě a režii Jakuba Čermáka a v provedení Horáckého divadla Jihlava. Naprostá bomba! Pevně uchopená divadelní forma, razantní současný divadelní jazyk, skvělé herecké výkony všech dam (pánové trochu statovali…). Čermák v Jihlavě do té doby režíroval dvakrát, ovšem vždy v malém studiovém prostoru. Tentokrát vstoupil na velké jeviště, a to velkolepě. Bergmanovu variaci na Čechova s typicky bergmanovskými bolestnými vhledy do nitra žen a manželských vztahů posunul do ještě temnějších vrstev lidských (ženských, rodinných) zoufalství, kdy se rozpadají nejen manželství a sesterské vztahy, ale i hodnoty lidství na padrť. Starý svět se rozložil a zbyly z něj jen střepy a rozházené oděvy.

    Čermák Bergmanovu variaci na Čechova s typicky bergmanovskými bolestnými vhledy do nitra žen a manželských vztahů posunul do ještě temnějších vrstev lidských (ženských, rodinných) zoufalství. Foto HD Jihlava

    Čermák s obrovskou suverenitou pracuje se stylizovaným, a přitom vysoce civilním, věcným herectvím, využívá celý prostor scény, již postupně rozkládá, rozmontovává. Starý měšťanský pokoj mění na stavební buňku a i ta časem mizí. Využívá filmových dotáček, vypjatých výtvarných i hereckých stylizací, jež strhávají mnohou scénu do apokalyptických obrazů. Pracuje s civilním náznakem i brutálním naturalismem, s výraznou symbolikou (černý kámen jako znamení smrti, nahota jako maximální opuštění, provazy jako poslední naděje), důraz klade na syrové, drsné obrazy, jež logicky vyrůstají z daných situací. Režisér je domýšlí, emotivně – jak herecky, tak scénicky – podtrhává.

    Naprosto famózní je Šárka Býčková v roli Agnes (vzadu Lenka Schreiberová jako služebná Anna, před ní Šárka Býčková v roli Agnes). Foto HD Jihalava

    Naprosto famózní je Šárka Býčková v roli Agnes. Dokáže být bolestně útrpná, dětsky rozdychtivělá či věcná a racionální. Scény jejího zoufalství a utrpení svým nasvětelním a expresivními gesty a výrazy postav působí jak obrazy od Franciska Goyi. Ovšem i ostatní dámy – Barbora Bezáková v roli nejstarší sestry Karin (zdrcující je scéna ponižující soulože s jejím manželem v podání Mariána Chalányho), Stanislava Hejduková jako nejmladší Marie a Lenka Schreiberová jako věcná, důstojná služebná – jsou zářnými příklady soustředěného, režisérem přesně vedeného, kreativního herectví. Jsou dokladem toho, že dostane-li herec/herečka šanci hrát podstatnou postavu s velkým hereckým gestem, dokáže se jí zmocnit pevně až oko zírá a divadelník se tetelí.

    Mrzuté je, že hradecké uvedení bylo s velkou pravděpodobností labutí písní této inscenace (vlevo Stanislava Hejduková v roli Marie, vpravo Barbora Bezáková jako Karin). Foto HD Jihlava

    Mrzuté je, že hradecké uvedení bylo s velkou pravděpodobností labutí písní této inscenace. Šlo prý o derniéru, neb v Jihlavě tento divadlení skvost svého diváka nenašel (premiéra byla 10. prosince 2022). Pokud by to bylo možné, velmi se přimlouvám za její udržení – aspoň pro výjimečná uvedení či pro zájezdy. Takovou inscenaci české činoherní divadlo léta nemělo a do Jihlavy by se na ni měly pořádat zájezdy z celé Evropy. A že údajně nebude na festivalu Divadlo v Plzni je ostudou jeho dramaturgů/dramaturgyň.

    Večer jsme pak s Kateřinou šli do stanu před Divadlem Drak tančit na koncert legendární kapely Už jsme doma. A ve vášnivých diskusích a za přátelských setkání s řadou přítomných divadelníků pokračovali u andělských zřídel až dlouho do popůlnočních hodin.

    Stúdió K Színház, Budapešť (Maďarsko) – Heinrich von Kleist: Heilbronni Katica (Katynka z Heilbronnu). Režie Máté Hegymegi, dramaturgie Kata Gyarmati, scéna Anna Fekete, kostýmy Eszter Kálmán, hudba Bernadett Tarr, video Máté Bredán, Jankó Mátyás, light design Berta Ninett. Hrají: Mellita Pallagi, Gábor Nagypál, Katalin Hommonai, Dániel Lovas, Lajos Spilák, Júlia Nyakó, Adrian Samudovszky. Premiéra 20. října 2021. Psáno z reprízy na festivalu Regiony 25. června 2023 v Divadle Beseda v Hradci Králové.

    Divadlo Drak, Hradec Králové / Bratislavské bábkové divadlo, Bratislava (Slovensko) – Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník (Koprodukční inscenace k příležitosti 30. výročí rozpadu Československa). Scénář Peter Galdík, Tomáš Jarkovský, režie Šimon Spišák, Jakub Vašíček, scéna Karel Czech, kostýmy Tereza Vašíčková, hudba Daniel Čámský, dramaturgie Peter Galdík, Tomáš Jarkovský. Produkce Barbora Kalinová, výkonná produkce Martina Štětinová. Světová premiéra: 13. ledna 2023 v Bratislavskom bábkovom divadle, premiéra v Divadle Drak 13. května 2023. Psáno z reprízy na festivalu Regiony 25. června 2023 v Divadle Drak v Hradci Králové.

    Horácké divadlo, Jihlava – Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Jaroslav Čermák, výprava Martina Zwyrtek, Pavlína Chroňáková, hudba Petra Horváthová, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský. Premiéra 10. prosince 2022. Psáno z reprízy na festivalu Regiony 25. června 2023 v Klicperově divadle v Hradci Králové.

    ///

    Více o festivalu Regiony 2023 na i-DN:

    Festival REGIONY ve znamení Rituálu

    Rituální Regiony (No. 1)

    Rituální Regiony (No. 2)

    Více o inscenaci Šepoty a výkřiky na i-DN:

    Po zármutku přijde štěstí?

    Samota je v každom z nás


    Komentáře k článku: Rituální Regiony (No. 3)

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      K ostudě dramaturgů
      plzeňského festivalu bych jen rád podotkl, že jsem Šepoty a výkřiky v Jihlavě viděl už v prosinci — a zkrátka na mne neudělala zdaleka tak dobrý dojem jako na Tebe. Mrzelo mě to, Jihlavě i Čermákovi fandím.
      To jenom jako poznámku pod čarou: inscenace nám neutekla, zkrátka jsme ji nevybrali.

      27.06.2023 (20.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Samozřejmě,
      každý festival má právo na svůj dramaturgický výběr a nevím, jak a zda se inscenace nevyvinula, neposunula, nesedla si do potřebných rámců až dalším uváděním. Stává se tak. Přesto si myslím, že když se v regionu něco takového povede (a to podle mne muselo být patrné už na premiéře), měl by plzeňský festival toto vnímat a nezvat jen své oblíbené hosty ze stále stejných divadel. Kolikrát bylo Horácké divadlo na festivalu v Plzni?! Možná ani jednou. Hradecká repríza na mne působila famózně, srovnatelně s nejlepšími inscenacemi současného evropského – tedy nejen českého – divadla a zasloužila by – podle mě – projít evropskou (nebo aspoň celorepublikovou) konfrontací.
      Nicméně – a to je zpráva i pro ostatní zájemce (především dramaturgy) – jsem se z Jihlavy dozvěděl, že se rozhodli udržet inscenaci na repertoáru, a to právě z důvodů jejího potenciálního výjezdu na festivaly či hostování, a že ji na podzim ještě v Jihlavě uvedou.
      Všem divadelním fajnšmekrům doporučuju na jihlavské představení zajet. Jihlavští na ně možná uspořádají z Prahy zájezd.
      🙂

      28.06.2023 (11.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimir Just

      Vladimir Just

      Stoprocentní souhlas s Vladimírem, díky!
      Inscenace patřila na festivalu mezi dvě vůbec nejlepší (a to počítám i ty zahraniční) – a paradoxně obě na Regionech derniérované. Což jsem s velkým smutkem okomentoval už v hradeckém regionálním rádiu. Naprosto nesouhlasím s výtkami typu – bohužel se objevily i v Hadriánu – „oproti Bergmannovi příliš dominantní Agnes“ (Býčková) a „naopak příliš upozaděni pánové“, stejně jako jen trochu méně tupá výtka, že oproti filmu zmizela základní Bergmannova a Nykvistova bílo, bílo, bílo červeno, červeno červená obrazová kompozice. Proboha! Netvrdím, že k napsání glosy k inscenaci je nutné si znovu zopakovat celý legendární opus, bude mi stačit, když někteří pánové a dámy, nejen z Hadriánu, alespoň nebudou dávat tak ostentativně veřejně najevo, že Bergmanna neznají, film buď neviděli, nebo viděli z vysokorychlostního rychlíku, a když nebudou tepat inscenaci filmem – tam, kde Bergmann / Nykvist volí prostředky filmové (kamerové), volí Jakub Čermák prostředky ryze divadelní – to je chyba? A argument porotce Plzně „zkrátka jsme ji nevybrali“ a basta – téhož porotce, který každoročně zve do Plzně pořád jedno a totéž (jedno nebo dvě?) oblíbené divadlo, kde po celou dobu čirou náhodou pracuje jeho kolegyně porotkyně, tento „odborný“ argument je nejen drzý a v podstatě amorální, je už úplně mimo mou rozlišovací schopnost vést smysluplnou diskusi a nehodlám se jím vůbec zabývat.

      18.08.2023 (11.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Jo, Vladimíre, souhlasím!!
        Jen mi to nedá a připomenu, že je to obecnější problém. Že třeba neúspěšní žadatelé o grant se od grantová komise MK ČR dozví: prostě jsme vás nevybrali. Nebude v divadle dobře, pokud nebudeme obecně schopni a ochotni věcně argumentovat. Pořád se nemohu vzpamatovat z toho, že zrovna mladší generace je ochotna přistoupit na argumentaci pozicí (členové komisí).

        18.08.2023 (12.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,