Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Proklatá Plzeň (No. 4)

    Sobotní program Mezinárodního festivalu Divadlo své účastnice a účastníky ostře vmanévroval do pozice dramaturgů. Hned několik představení se totiž termínově překrývalo, a tak před početným publikem rázem povstala řada náročných voleb. Divadlo Minor dvakrát uvedlo komediantsky svěží, rozvernou a decentně proto- feministicky laděnou reimaginaci pohádky O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, jež vyniká zejména synergickou kooperací přirozeně hravé Antonie Formanové a vizuálně kreativního režiséra a výtvarníka inscenace Roberta Smolíka. V čase dopoledním industriální prostory Depa2015 ožily Kafkovým Procesem ostravského Divadla Petra Bezruče v autorské dramatizaci a emocionálně odtažité režii Jana Holce, jež vizuálně poutá zejména sterilně-patologickou scénografií Jána Tereby. S blížícím se večerem nabušený set víkendového střetu prudce akceleroval. Je na čase se podívat blíže na dva z jeho vrcholů.

    Dramatik i režisér David Šiktanc zde totiž do konzistentního tvaru šikovně splétá řadu dílčích inspirací, a formálně se zhlíží nejen v hrabalovském pábitelství… Foto archiv festivalu

    Ostře sledovaný vlak

    Inscenace Jídelní vůz ústeckého Činoherního studia se při prvním ohledání tváří jako nenáročná železniční jednohubka, skutečnost je však o poznání komplikovanější. Dramatik i režisér David Šiktanc zde totiž do konzistentního tvaru šikovně splétá řadu dílčích inspirací, a formálně se zhlíží nejen v hrabalovském pábitelství, ale i lynchovském surrealismu či písňových vlakových mystériích nejrůznějších folkových tuláků a svérázně tak navazuje na neonoirovou komiksovou trilogii Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka Alois Nebel, jež se před lety právě v Ústí dočkala své první divadelní adaptace. Cesta z Prahy do severočeské metropole je epizodickým magicko-realistickým tripem, jehož dějištěm se stává scénografií Nikoly Tempíra a Zuzany Štěpančíkové výborně citovaný titulní objekt. Kostýmy Simony Pekařové jemně ironicky mísí pracovní uniformy i všední oděvy s vtipnou charakterizační zkratkou. Výsledkem je vizuálně opulentní vtahující zážitek, jenž podtrhují účelně užité videoprojekce. Suverénní hrací pole je sugestivně zalidněno pestrým panoptikem hereckých skic, v nichž se naplno projeví síla ústeckého kolektivu. Dramatická předloha byla mnohem přívětivější k mužským postavám, jimž charismaticky vládne Vrchní Jana Plouhara, jenž je zde neodolatelnou kombinací unaveného Mefistofela, a donchuána za zenitem s uměleckými ambicemi, ztraceného mezi výhybkami. Jeho přesně dávkovaná restaurační teatrálnost se dobře doplňuje s Hercem Lukáše Černocha, jehož civilně pokorná interpretace se zdaleka vyhýbá obvyklým klišé, i křupanskou obhroublostí Technika Adama Ernesta, pod níž prosakuje animální agresivita i mindrák z vědomého nedostatku intelektuálních schopností. Trio ženských postav představuje oživlé stereotypy osudových či naopak ohrožených dam, kdy Andrea Berecková coby Stewardka disponuje především pokročilým uměním komického timingu, Annette Nesvadbová si jako Průvodčí zdatně pohrává s mystifikačními aspekty i suchým humorem a Klára Suchá se v roli Kolemjdoucí s lyrickou grácií vtěluje do figur, jakoby sestoupivších s pláten černobílých filmů. Ty všechny coby hlas z hlubin ampliónu pochopitelně jistí (ne)přítomný demiurg; Nejvyšší železničář Václava Knopa. Zkrátka tvůrčí supergrupa, s níž by člověk za jistých okolností rád strávil i více než hodinu deset. Škoda jen, že scénář, který jinak během jednotlivých epizod dynamicky střídá nejen perspektivy, ale i formy vyprávění, a nebojí se např. schimmelpfennigovské fugy nebo duchařského příběhu, se v poslední čtvrtině značně tematicky vyčerpá, stane se splaveným otrokem vlastní, dopředu určené stopáže a do cílové stanice dojede samospádem, výrazné pointy bohužel prost. Kola se točí dál, motor už práci vzdal… To už je ale docela jiná písnička. Jinak však díky, vážené Ústí!

    Vajdička se vyžívá v excesivním aranžmá postav, a tak jevišti vévodí bohatá paleta předkusů, přehazovaček, vlasových květáků a dalších rádoby humorných vizuálních obezliček. Foto archiv festivalu

    A co Děti? Mají si kde hrát?

    Sobotní finále patřilo činohře Slovenského Národního divadla. V inscenaci s lakonickým názvem Děti její režisér Michal Vajdička spolu se svým dvorním dramaturgem a autorem dramatizace Danielem Majlingem již potřetí hledají inspiraci v literární tvorbě Boženy Slančíkové Timravy, jejíž povídky vynikají zejména nekompromisní vivisekční analýzou nejrůznějších rodinných konstelací. Nejčerstvější projekt sehraného dua zvolenou formou okamžitě evokuje tematickou i vizuální příbuznost s Koncem rudého člověka v Divadle v Dlouhé, za nímž (s výjimkou dramaturgie), stojí identický realizační tým. Vajdička pomocí moderních propriet (smartphone, plochá televize, lávová lampa) Timravu lehce aktualizuje, v zásadě však nahlížíme na nadčasově platné a navždy divadelně atraktivní okolnosti soužití skupiny několika charakterově různorodých, primitivními vztahovými vazbami pevně spojených postav. Děj hry je koncentrován do značně vykloubených rodinných oslav. Tvůrci ale bohužel neusilují o vztahové inferno bergmanovské či sartrovské ražby, jejich cílem je buranská groteska plná explicitních degenerátů, kteří by sice chtěli soutěžit s McDonaghovými či Singovými odpadlíky, mnohem víc však připomínají osazenstvo legendárních exploatačních snímků Texaský masakr motorovou pilou (The Texas Chain Saw Massacre, režie: Tobe Hooper, USA 1974) či Hory mají oči (The Hills Have Eyes, režie: Wes Craven, USA 1977) s o něco pestřejší slovní zásobou. Vajdička se vyžívá v excesivním aranžmá postav, a tak jevišti vévodí bohatá paleta předkusů, přehazovaček, vlasových květáků a dalších rádoby humorných vizuálních obezliček, pod nimiž však zdatně bují pokročilá herecká drobnokresba jako základní vývozní artikl slovenského divadelnictví. Soubor tvořený početnou ekipou uměleckých legend (jež je výtečně doplněna mladými nadějemi) totiž režisérovu vizi přijal beze zbytku za svou, a ve vyšinutých charakterech našel dostatek živné půdy pro vlastní kreativitu. Do údernosti Homolkovských eskapád, jejichž divadelní potenciál je ovšem sporný, jak ukázal nedávný marný pokus ze Švandova divadla, má sice slovenská inscenace daleko. Její přímočarost otrocky se podřizující diváckému úspěchu je v mnoha ohledech iritující, přesto však především u starších generací vyvolává bouřlivý ohlas a vyprodává sály. Vzpomínka na slovenské televizní pondělky totiž neustále žije. Festivalová Plzeň sice hlásá další komerční triumf, leč progresi a scénickou odvahu jest nutno hledat v jiných hvozdech. Ve východních či severních Čechách například.

    ///

    Více o letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni na iDN:

    Proklatá Plzeň (No. 1)

    Proklatá Plzeň (No. 2)

    Proklatá Plzeň (No. 3)


    Komentáře k článku: Proklatá Plzeň (No. 4)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Inscenaci Jídelní vůz
      jsem v Plzni neviděl, znám ji z premiéry v domácím ČS Ústí a debatovali jsme o ní i na stránkách iDN v rámci KritikLabu (lze dohledat). Nemyslím, že jí ke konci dochází dech, dokonce spíše naopak. Po groteskních scénkách, minipříbězích a situacích ke konci zvážní a zabývá se vlastně existenciálními problémy lidí jedoucích odnikud nikam a z bezcílného vlaku nikdy nevystoupících. Podle mne tím překračuje ráz pouhé zábavnosti a scénického nápadu k vážnějším tónům a tématům.
      Obdobně si nemyslím, že tvůrci slovenské inscenace Děti vytvořili „buranskou grotesku plnou explicitních degenerátů“, ale že se jim podařilo – právě jak uvádíš, KlariNe – „vytvořit vztahové inferno bergmanovské či sartrovské ražby“ se silným vnitřním napětím a především skvělými hereckými výkony, které na českých jeviští léta – snad od konce éry herců ND šedesátých a sedmdesátých let typu Zdeňka Štěpánka, Ladislava Peška či Dany Medřické – nevidno. Díky nim si režisér mohl dovolit hyperrealistickou formu, hyperpsychologickou drobnokresu a přesun do současnosti téměř bez herecké či jiné nadsázky (všudypřítomný nadhled ovšem inscenaci nechybí), což v kontextu současného divadla působí jak z dob dávno minulých. Ale ono to nevadí, ono to funguje.

      20.09.2023 (14.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,