Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

    Z výčtu slavných titulů inscenovaných amatéry a postoupivších až na Jiráskův Hronov je třeba uvést ještě Krále Ubu Alfreda Jarryho a Maryšu Aloise a Viléma Mrštíkových.

    Hrací pole je dno dětské postýlky. FOTO archiv ZUŠ Jaroměř

    Maryšu jsme viděli dvakrát, pokaždé v provedení souboru, jehož herci byli středoškoláci.

    Soubor JAKKdo Základní umělecké školy z Jaroměře se ve stoprocentně dívčím provedení zabýval nezrušitelností drah, po nichž děj hry běží: vyjádřili to za použití loutek – dřevěných lidových hraček na hůlce, voděných zespodu ve vymezených, vyříznutých drahách. Celá inscenace nazvaná Musí to bét pak byla sama jako nějaká mechanická hračka – dlužno dodat, že hrací pole je dno dětské postýlky a dějový rámec je připsaný soud nad Maryšou a domyšlení toho, co se stalo s Vávrovými dětmi (šly na vychování ke starým Lízalům).

    Inscenace byla jako nějaká mechanická hračka. FOTO archiv ZUŠ Jaroměř

    Byl to příklad inscenace, která si prostřednictvím kanonického díla řeší něco svého a hledá ve známé látce odpovědi na problémy a otázky svých herců. To je u souborů ze ZUŠ součást pedagogického procesu. Mrštíkovská Maryša ale otázku dětí neřeší. Ani v případě Maryši fakt, že je obětí rodičovských rozhodnutí, není celé téma dramatu. Jde přece i o dobové konvence a zejména nestvůrnou lakotu, nadřazující majetek nad člověka. Tázání po osudu dětí by se lépe dařilo na jiné látce. Tento hračkový stroječek k Maryše nic nedodává a na jiné téma nestačí.

    Kalendář herců Slovanského tyátru. Repro archiv ST

    Druhá Maryša přijela z Olomouce (Slovanský tyátr Slovanského gymnázia), a byla to inscenace činoherní, hraná ve všech postavách studenty. I zde byla Maryša něžná a útlá oběť a ani tady se nepodařilo uskutečnit celou vztahovou a motivační strukturu hry. Jenže vypuštěním vývoje otce Lízala až ke krutým výčitkám svědomí a pití a odsouzení celou vesnicí je z Maryši jen sentimentální kalendářová historka o nešťastně provdané děvčici a vražedkyni.

    Byla to inscenace činoherní, hraná ve všech postavách studenty. FOTO archiv JH

    Chápu, že se studenti na gymnáziích potřebují s Maryšou seznámit, a těší mě, že se jich silně dotkne, ale pak už mě štve, že se jich na ní dotkne jen to, co se jim hodí. Bylo by mi milejší, kdyby tyhle mladé soubory inscenovaly předlohy, které lépe odpovídají jejich – vlivem malé životní zkušenosti omezené – schopnosti nahlédnout velké a složité téma nějak zajímavě. Takhle vidíme na jevišti více či méně šikovné děti. …a co s tím?

    Kdybych to nemusela vidět do konce, odešla bych znechucená. FOTO archiv

    Král Ubu Divadelního souboru Symposion z Třebechovic pod Orebem (hraný pod názvem Vono to pude aneb Král Ubu) ve mně vyvolal přesně to, co vyvolalo první uvedení této hry v Paříži: kdybych to nemusela vidět do konce, protože jsem tu od toho, odešla bych znechucená. Nikoli už hrou, ta mezitím vplula do kánonu klasiky, ale hospodsky uřvaným a sprostým provedením. Hrálo se s v Jiráskově divadle, v portále ozdobeném nahoře heslem U nás vyvedeným v národních barvách. V divadle, které je svatostánkem českého ochotnictví, jež je, jak víme, státotvorným fenoménem Čechů.

    Všichni příliš křičeli, špatně artikulovali a jejich slovům nebylo rozumět. FOTO archiv

    Základní (bezděčná, ale krutě aktuální) scénografie byla tedy víc než dokonalá, postavy patřičně v kostýmech zahovněné, děje bizarně kruté. Proč mě to tedy štvalo…? Asi proto, že pro mě to bylo bez nadhledu. Všichni příliš křičeli, špatně artikulovali a jejich slovům nebylo rozumět. Představitel Krále Ubu jen tak štěkal texty do publika. Jeho zalíbení a místy údiv nad tím, že „vono to pude“ a že už to jde, byly jen v jedné poloze. A u ostatních herců to platí také. Inscenace mi řekla jen tolik, že Král Ubu je hovado, Matka Ubu taky (i když ta byla o něco nuancovanější) a tyhle stvůry s pomocí patolízalů a vystrašenců hýbou světem. Což o to, ale divadelně nebylo předvedeno nic víc než anotace. Inscenace byla nepřesná a budila dojem humpolácké exhibice. Ti, kteří ji znají odjinud, říkají, že ne vždy tomu tak je. Ale v Hronově to bylo k nesnesení.

    ///

    Více o letošním 87. JH na i-DN:

    Tip: 87. Jiráskův Hronov

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,