Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

    Britská civilizační zkušenost je hlubokým zdrojem kultury, která nejrůznějšími formami vystihuje fungování, přednosti i nebezpečí uspořádání, jemuž říkáme „západní demokracie“. Ze všech evropských zemí má právě Británie nejvíc zkušeností se světovládou, pocitem nadřazenosti, s vlastní nelítostností, jež pramení ve velkém rozmachu mořeplavecké civilizace. Má sebevědomí, které stojí v základě fair play, má tradici demokratických institucí – i vědomí jejich bezmoci v kritických chvílích.

    Román Pán much zfilmoval v roce 1963 režisér Peter Brook. FOTO archiv

    Román-mýtus Williama Goldinga Pán much v modelovém příběhu skupiny dětí na neobydleném ostrově podrobuje zkoumání všechny tyhle vlastnosti – a ještě mnohé jiné. Ale k inscenaci Teatru Vaštar z Plzně Svině, která z románu vychází.

    Oceňuji na ní především schopnost přehledně vyprávět děj, přičemž ono vyprávění je ozvláštněno mnoha divadelními prostředky včetně technologických fíglů, takže neskouzne do epičnosti víc, než je při adaptaci prozaického díla nutné. (Ostrov a jeho zvuky například vytvoří pomocí zvukové smyčky). Základní časoprostorové vymezení – kruh, do nějž  jsou lidé vypuštěni jako dravá zvěř do manéže a jenž má uprostřed červený krotitelský postament, na němž vládne ten, který tam zrovna stojí, který je ale snadné zvrátit, až nakonec není vůbec k ničemu. Mušle – mikrofon je už v předloze, moc má ten, koho je slyšet (kdybychom chtěli aktualizovat, ten, kdo má média).

    Oceňuji neochvějné soustředění herců v dialozích. FOTO archiv

    Herci se ani na chvíli nepřestanou chovat jako děti. Dokonce i ten, který i zjevem působí dospěle a také hraje roli nejrozumnějšího (Ralpha), se neubrání  uličnickým  momentům ve svém chování. A právě v dětinském chování vyniknou způsoby myšlení nejen jednotlivců, ale – přesáhneme-li z metafory do podobenství – i celých skupin .

    Cením si přesného výběru replik z románu. Schopnosti souboru vyjádřit minimem slov potřebné postoje: v tomto smyslu je text adaptace souboru Vaštar navýsost dramatický. Nepůsobil by tak ovšem, kdyby herci neměli přesné vědomí o tom, co a proč říkají a hrají. Kdyby podlehli nervozitě spolu s publikum a zkrátili pauzy či některé činnosti, nesnesitelné svou umanutou pitomostí (házení míčku, když se má vážně jednat, blbnutí s tyčemi místo sbírání dříví… atd.).

    Cením si pečlivé rozvahy nad prostorovými řešeními scén, kdy je třeba změnit místo děje: herci někdy běhají v kruhu, jindy situace přijde prostě za nimi (působivá scéna, kdy se Jack ujímá jako samozvaný  „náčelník“ vedení). Spoustu toho odehrají na zemi a na mírně vyvýšené obrubě kruhu, který – osvětlen revuálními světýlky – evokuje i výhled na moře či třeba soumrak nebo požár.

    Oceňuji neochvějné soustředění herců v dialozích, které nechávají dojít k mysli diváka bez aktualizačního  pomrkávání.

    Čuňas v podání jedenáctiletého Hugha Edwardse ve filmu Petera Brooka Pán much / Lord of the Flies (1963). FOTO archiv

    Oceňuji, že tam, kde je třeba se posunout v ději a nejde to udělat s počtem herců a aparátem, který je k dispozici, se inscenátoři  klidně uchýlí k vyprávění, které je vždy adekvátně přiděleno postavě, které v tu chvíli z vnitřní logiky věci náleží.

    Ale zejména oceňuji hluboké porozumění předloze, jejíž jasnozřivá až prorocká analýza rozpadu civilizace puštěné z řetězu a zbavené dospělého dozoru nám v publiku naléhavě připomene situaci našich současných demokratických struktur. Uvědomění, obzvlášť trýznivé, člověku přivodí postava Čuňase (a výkon jeho představitele), toho slabého, který vyžaduje vždy menší nároky, protože má astma a brýle a je sirotek a má nadváhu. Toho, který je zoufale zvyklý se nestarat o nic jiného než o sebe, kdo nechce velet, ale ani poslouchat. Toho, který má mnohdy i pravdu, ale není schopen pro její prosazení udělat nic jiného, než se dožadovat činů jiných. Toho, jehož tón mluvy je nesnesitelný, protože pouze ukřivděný a vyčítavý.

    Spoustu toho odehrají na zemi a na mírně vyvýšené obrubě kruhu. FOTO archiv

    William Golding psal svůj román v reakci na selhání  bristkých demokratických mechanismů, které Hitlerovi usnadnilo nástup k moci a v důsledku stálo i Británii mnoho životů a hmotných statků. Golding sám v té válce bojoval v prvních pozicích.

    Michal Ston, režisér inscenace a pedagog souboru ZUŠ v Plzni, přečetl se svými herci román optikou toho, co se dnes děje v Evropě. Vystoupila jim z toho postava Čuňase, jehož chování, jednání a smrt se mě dotýkala jako metafora chování České republiky v situaci evropské krize.

    Ale najdeme v inscenaci i jiná připomenutí.

    ///

    Více o letošním 87. JH na i-DN:

    Tip: 87. Jiráskův Hronov

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,