Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

    Jiráskův Hronov jako výsledná přehlídka toho, co se přinesla amatérská divadlení kreativita v minulé sezóně, je jedinečnou šancí zamyslet se nad zdroji dramaturgické i technologické inspirace, nad pedagogickými postupy uměleckých škol  a překvapivými dovednostmi ne-profesionálů. Doufám, že se nenaplní obava, která se zejména vloni vznášela nad Hronovem, zda by nebylo lepší nechat v Jiráskově rodišti výsledky tradičního velkoformátového ochotnického divadla a ty menší, méně tradiční, ba často nejen alternativní, ale i všelijak provokativní kousky z jiných přehlídek uvádět jinde. A přesunout tam i semináře a dílny.

    Ve dvou víkendových inscenacích, o nichž tu chci napsat, sehrála důležitou roli nová média, přesně řečeno projekce. Vzpomínám si ještě dobře, jak jsme jako porotci říkali amatérům: Nezatěžujte si inscenaci technikou, odvádí to pozornost, pořádně to nefunguje, neumíte s tím zacházet, spolehněte se raději na živé vyjádření hereckou akcí, slovem. Nic z toho na Hronově už neplatí. A jak by také mohlo v době, kdy předškolní děti učí své  rodiče fíglům s chytrými telefony a internetem létají dokonale natočené a zpracované anonymní filmy.

    Latrina Magika. FOTO LM

    Valérie a týden divů sekce Latrina Magika kladenského divadla V.A.D. je nejen vtipně předvedenou Nezvalovou surrealistickou horrorově-erotickou hříčkou, ale také poctou mnohem většímu surrealistovi, než byl Nezval, Janu Švankmajerovi. Scénografie je v podstatě loutkářská (nelze nevzpomenout na inscenace hradeckého Draku vypravené nedávno zesnulým Petrem Matáskem), bezvadně fungující a řemeslně perfektně vyrobená. Tvoří ji dřevěná latrína se srdíčkem, jež se rozevře do ohraničeného prostoru dvorku s tajemnými zásuvkami a okénky. Na bílé dřevo se dobře promítá. Hned máme kurník i tajemného škůdce, město se promítne na bílý velký slunečník, pomocí projekce se svlékne Valérie až na dno pánve… a tak dál.

    Hned máme kurník i tajemného škůdce. FOTO archiv

    To by ovšem k úspěchu inscenace nestačilo. Projekční technika je jedna věc, ale my tu máme ještě živý fenomén, který k divadlu patří od počátku: hudbu. Všichni herci hrají temně kabaretní rock skupiny Dresden Dolls a samozřejmě zpívají. Ovšem ne písničky složené do hry, ale songy zmíněné skupiny.

    Inscenace má jak nadhled a humor, což jsou znaky produkce tohoto souboru, ať hraje cokoliv, současně ale také výborné audiovizuální zázemí, které funguje výtvarně i technicky a rozšiřuje interpretaci Nezvalova iniciačního románku o další dimenzi surrealistické tvorby rozvíjenou již zmíněným Janem Švankmajerem. A co víc – nepociťujeme to vůbec jako experiment (však to také do Hronova přišlo z přehlídky ve Volyni), ale jako  rozvedení v Česku ustálené interpretační tradice. Je to činohra? Nebo divadlo poezie? Nebo kabaret? A… není to jedno?

    Slovenská inscenace Pojednávanie o veci Genesis souboru Uložiť ako z Bratislavy pracuje rovněž s projekcí. FOTO archiv

    Slovenská inscenace Pojednávanie o veci Genesis souboru Uložiť ako z Bratislavy pracuje rovněž s projekcí. Tentokrát však nikoli předem zpracovanou, ale průběžnou.

    Probíhá soud, v němž mladá soudkyně předvolává postavy starozákonních patriarchů – Judu, Jákoba, Abrahama. Sedíc za hradbou knih má všechno dobře promyšlené, připravené do posledního právnického detailu, ale ti tři chlapíci ji svojí kluzkou výmluvností, odbíháním od tématu a upozorňováním na další okolnosti a házením viny na jiné vždy přimějí sáhnout hlouběji do případu, přelistovat o krok zpátky v Knize Genesis. Toto dodatečné zkoumání případu provádí herečka tancem na scéně. V roli soudkyně ji vidíme projektovanou na zadní horizont, přičemž jednotliví obžalovaní stojí v reálu před námi. Lámala jsem si hlavu s tím, jaký má ta projekce význam, když herečka živě hraje, jen zády kpubliku a neviděna. Její hra je nám jen promítána. Profesoru Císařovi se to nelíbilo a odsoudil to v recenzi jako neodstatek vůle vytvořit divadelní scénický tvar. Do recenze ve Zpravodaji napsal, že zůstalo jen u vyjádření pocitu relativity všech věky sdílených hodnot, jež rezignovalo na naplnění divadla jako média.

    Probíhá soud, v němž mladá soudkyně předvolává postavy starozákonních patriarchů. FOTO archiv

    Na mě ta inscenace zapůsobila mnohem silněji a tuto výhradu k ní nemám. Vnímala jsem ji  jako obžalobu patriarchálního uspořádání naší civilizace, zalité do vrstev knih a zvyklostí a vždy znovu vyvišující muže jako nositele kultury a pokroku a vždy nakonec pokořující ženu. I zde je soudkyně nakonec pokořena, pánové dohodí svá obvinění až na pramáti Evu. No jistě, to jsme mohli čekat. A soudkyni nezbývá, než ve zmatku a v rozpacích, proti suverénní rétorice tří patriarchů, trochu bezradně zatančit Evu živě a v roli soudkyně sklapnout akta. Ostatně na otázku To chcete obžalovat samotného Boha? přijde chlap a celé to rozpustí, vyklidí soudní síň.

    To chcete obžalovat samotného Boha? FOTO archiv

    Režisérka Martina Schlegelová na mou otázku, proč je herečka jako soudkyně promítána, usoudila, že je to bezpochyby i režijní fígl, způsob, možnost, jak vytvořit “bezešvou“ inscenaci, kdy se jeden obraz vyděluje z druhého bez příchodů a odchodů a s tím spojenými nutnými inscenačními můstky. Pokud jde o význam té projekce, pak mně napadá, že nám umožňuje vidět detail tváře, mimiku, sebemenší citové hnutí jinak korektní a perfektně vystupující představitelky vysoké civilizační instance.

    Je to ale úplně jiné divadlo, než jsme bývali ještě nedávno zvyklí vídat. A profesor Císař se ptá, jestli divadlo je vůbec podmínkou takového sdílení otázek a myšlenek. Čili – zda je to vlastně v pravém slova smyslu divadlo. Za sebe můžu říct, že jsem vděčná za to sdílení myšlenek a že by se mu těžko dařilo jinde než právě v divadle.

    Je to úplně jiné divadlo, než jsme bývali ještě nedávno zvyklí vídat. FOTO archiv

    Mám tu čest už po několik let být součástí lektorského sboru Problémového klubu, který je k mému uspokojení i poučení složen genderově i generačně různorodě, takže je schopen reagovat na nejrůznější otázky divadlení historie, teorie i praxe, reflektovat v diskusi vlastní zkušenosti (Michal Zahálka, Martina Schlegelová, Aleš Bergman, Vladimír Fekar a já). Kdyby takhle vypadaly i jiné, důležitější rozhodovací sbory (ostatně – my o ničem nerozhodujeme, jen se snažíme pojmenovávat a zařazovat do kontextů), vypadala by i celá společnost lépe.

    ///

    Více o letošním 87. JH na i-DN:

    Tip: 87. Jiráskův Hronov

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,