Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

Jiráskův Hronov jako výsledná přehlídka toho, co se přinesla amatérská divadlení kreativita v minulé sezóně, je jedinečnou šancí zamyslet se nad zdroji dramaturgické i technologické inspirace, nad pedagogickými postupy uměleckých škol a překvapivými dovednostmi ne-profesionálů. Doufám, že se nenaplní obava, která se zejména vloni vznášela nad Hronovem, zda by nebylo lepší nechat v Jiráskově rodišti výsledky tradičního velkoformátového ochotnického divadla a ty menší, méně tradiční, ba často nejen alternativní, ale i všelijak provokativní kousky z jiných přehlídek uvádět jinde. A přesunout tam i semináře a dílny.

Ve dvou víkendových inscenacích, o nichž tu chci napsat, sehrála důležitou roli nová média, přesně řečeno projekce. Vzpomínám si ještě dobře, jak jsme jako porotci říkali amatérům: Nezatěžujte si inscenaci technikou, odvádí to pozornost, pořádně to nefunguje, neumíte s tím zacházet, spolehněte se raději na živé vyjádření hereckou akcí, slovem. Nic z toho na Hronově už neplatí. A jak by také mohlo v době, kdy předškolní děti učí své rodiče fíglům s chytrými telefony a internetem létají dokonale natočené a zpracované anonymní filmy.

Latrina Magika. FOTO LM

Valérie a týden divů sekce Latrina Magika kladenského divadla V.A.D. je nejen vtipně předvedenou Nezvalovou surrealistickou horrorově-erotickou hříčkou, ale také poctou mnohem většímu surrealistovi, než byl Nezval, Janu Švankmajerovi. Scénografie je v podstatě loutkářská (nelze nevzpomenout na inscenace hradeckého Draku vypravené nedávno zesnulým Petrem Matáskem), bezvadně fungující a řemeslně perfektně vyrobená. Tvoří ji dřevěná latrína se srdíčkem, jež se rozevře do ohraničeného prostoru dvorku s tajemnými zásuvkami a okénky. Na bílé dřevo se dobře promítá. Hned máme kurník i tajemného škůdce, město se promítne na bílý velký slunečník, pomocí projekce se svlékne Valérie až na dno pánve… a tak dál.

Hned máme kurník i tajemného škůdce. FOTO archiv

To by ovšem k úspěchu inscenace nestačilo. Projekční technika je jedna věc, ale my tu máme ještě živý fenomén, který k divadlu patří od počátku: hudbu. Všichni herci hrají temně kabaretní rock skupiny Dresden Dolls a samozřejmě zpívají. Ovšem ne písničky složené do hry, ale songy zmíněné skupiny.

Inscenace má jak nadhled a humor, což jsou znaky produkce tohoto souboru, ať hraje cokoliv, současně ale také výborné audiovizuální zázemí, které funguje výtvarně i technicky a rozšiřuje interpretaci Nezvalova iniciačního románku o další dimenzi surrealistické tvorby rozvíjenou již zmíněným Janem Švankmajerem. A co víc – nepociťujeme to vůbec jako experiment (však to také do Hronova přišlo z přehlídky ve Volyni), ale jako rozvedení v Česku ustálené interpretační tradice. Je to činohra? Nebo divadlo poezie? Nebo kabaret? A… není to jedno?

Slovenská inscenace Pojednávanie o veci Genesis souboru Uložiť ako z Bratislavy pracuje rovněž s projekcí. FOTO archiv

Slovenská inscenace Pojednávanie o veci Genesis souboru Uložiť ako z Bratislavy pracuje rovněž s projekcí. Tentokrát však nikoli předem zpracovanou, ale průběžnou.

Probíhá soud, v němž mladá soudkyně předvolává postavy starozákonních patriarchů – Judu, Jákoba, Abrahama. Sedíc za hradbou knih má všechno dobře promyšlené, připravené do posledního právnického detailu, ale ti tři chlapíci ji svojí kluzkou výmluvností, odbíháním od tématu a upozorňováním na další okolnosti a házením viny na jiné vždy přimějí sáhnout hlouběji do případu, přelistovat o krok zpátky v Knize Genesis. Toto dodatečné zkoumání případu provádí herečka tancem na scéně. V roli soudkyně ji vidíme projektovanou na zadní horizont, přičemž jednotliví obžalovaní stojí v reálu před námi. Lámala jsem si hlavu s tím, jaký má ta projekce význam, když herečka živě hraje, jen zády kpubliku a neviděna. Její hra je nám jen promítána. Profesoru Císařovi se to nelíbilo a odsoudil to v recenzi jako neodstatek vůle vytvořit divadelní scénický tvar. Do recenze ve Zpravodaji napsal, že zůstalo jen u vyjádření pocitu relativity všech věky sdílených hodnot, jež rezignovalo na naplnění divadla jako média.

Probíhá soud, v němž mladá soudkyně předvolává postavy starozákonních patriarchů. FOTO archiv

Na mě ta inscenace zapůsobila mnohem silněji a tuto výhradu k ní nemám. Vnímala jsem ji jako obžalobu patriarchálního uspořádání naší civilizace, zalité do vrstev knih a zvyklostí a vždy znovu vyvišující muže jako nositele kultury a pokroku a vždy nakonec pokořující ženu. I zde je soudkyně nakonec pokořena, pánové dohodí svá obvinění až na pramáti Evu. No jistě, to jsme mohli čekat. A soudkyni nezbývá, než ve zmatku a v rozpacích, proti suverénní rétorice tří patriarchů, trochu bezradně zatančit Evu živě a v roli soudkyně sklapnout akta. Ostatně na otázku To chcete obžalovat samotného Boha? přijde chlap a celé to rozpustí, vyklidí soudní síň.

To chcete obžalovat samotného Boha? FOTO archiv

Režisérka Martina Schlegelová na mou otázku, proč je herečka jako soudkyně promítána, usoudila, že je to bezpochyby i režijní fígl, způsob, možnost, jak vytvořit “bezešvou“ inscenaci, kdy se jeden obraz vyděluje z druhého bez příchodů a odchodů a s tím spojenými nutnými inscenačními můstky. Pokud jde o význam té projekce, pak mně napadá, že nám umožňuje vidět detail tváře, mimiku, sebemenší citové hnutí jinak korektní a perfektně vystupující představitelky vysoké civilizační instance.

Je to ale úplně jiné divadlo, než jsme bývali ještě nedávno zvyklí vídat. A profesor Císař se ptá, jestli divadlo je vůbec podmínkou takového sdílení otázek a myšlenek. Čili – zda je to vlastně v pravém slova smyslu divadlo. Za sebe můžu říct, že jsem vděčná za to sdílení myšlenek a že by se mu těžko dařilo jinde než právě v divadle.

Je to úplně jiné divadlo, než jsme bývali ještě nedávno zvyklí vídat. FOTO archiv

Mám tu čest už po několik let být součástí lektorského sboru Problémového klubu, který je k mému uspokojení i poučení složen genderově i generačně různorodě, takže je schopen reagovat na nejrůznější otázky divadlení historie, teorie i praxe, reflektovat v diskusi vlastní zkušenosti (Michal Zahálka, Martina Schlegelová, Aleš Bergman, Vladimír Fekar a já). Kdyby takhle vypadaly i jiné, důležitější rozhodovací sbory (ostatně – my o ničem nerozhodujeme, jen se snažíme pojmenovávat a zařazovat do kontextů), vypadala by i celá společnost lépe.

///

Více o letošním 87. JH na i-DN:

Tip: 87. Jiráskův Hronov

…

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

…

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)