Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

    Středě na Jiráskově Hronově dominovaly inscenace profesionálů. Oba soubory, brněnský BuranTeatr  i Divadlo Dagmar z Karlových Varů, vedou nezávislý divadelní život, v obou se setkávají na jevišti renomovaní profesionálové s herecky diletujícími kolegy jiných divadelních profesí a také s amatéry. BuranTeatr má blíž k běžnému provozu, Divadlo Dagmar je svými důvody, proč hrát, i podmínkami blíže amatérům.

    Univerzální sci-fi je besídkou, při níž se ukazuje, jak béčkový, či spíše a lépe céčkový realizační tým točí pro nějakou hodně špatnou televizi sci-fi seriál. Repro archiv

    Univerzální sci-fi BuranTeatru je besídkou, při níž se ukazuje, jak béčkový, či spíše a lépe céčkový realizační tým točí pro nějakou hodně špatnou televizi sci-fi seriál. Každá inscenační složka je především špatně placená a podle toho vypadá její výběr a výkon. Scenárista je packal, od kterého ostatně chtějí jen hrubý náčrt, s detaily se nepářou a k realizaci ho nepouštějí. On to píše podle počítačového programu, na který s překvapením přijde v průběhu práce, oni klidně natočí stejnou scénu v různých dílech. Režisér se nechce párat s herci a digitální efekty neumí, takže nic nerežíruje. Herci jsou smečka zakomplexovaných lidí všelijak si pro sebe okecávajících důvody svého neúspěchu. Zakomplexovaný šmírák je i ten, kterého se maličko dotkla popularita a on si klade podmínky jak Jack Nicholson. Výprava je žalostná, galaktické nadsvěty se dělají s pomocí prostředků školního divadla. Nakonec jde hlavně o to, aby v konvici bylo stále uvařené kafe…

    Upřímně řečeno, pro mě je tento typ produkcí úplně zbytečné divadlo. FOTO archiv

    Upřímně řečeno, pro mě je tento typ produkcí úplně zbytečné divadlo. Nešikovná parodie žánru, který nekonzumuji, nemožně natažená na dvě hodiny, zatížená soustou špatných fórů, mezi nimiž zaniknou i ty možná dobré. Stereotypní herectví na jediné struně (jinak vyhlášeně proměnlivý a tvárný Michal Isteník) i ta forma trapné besídky, bez rytmu a kompozice na sebe navazujících jednotlivých čísel (režie Šimon Caban) – pro mě k nepřečkání. A jako inspirace nicotné.

    Výběr textů Anny Barkovové (1901-1976) u nás vyšel v roce 2015 v nakladatelství Prostor pod názvem Osm hlav šílenství. Repro archiv

    Pozdně večerní Anna Divadla Dagmar je inscenace mnohem prostší vnějškovými prostředky, o to však vnitřně koncentrovanější obsahem i provedením. Magdaléna Hniličková a Hana Franková hrají hodinu o osudu a osobnosti Anny Barkovové (1901-1976), ruské básnířky, jejíž verše a próza Osm hlav šílenství u nás vyšly v roce 2015 v nakladatelství Prostor v překladech a výběru Radky Rubiliny Bzonkové a Jakuba Šedivého.

    Barkovové osud se podobá osudu řady ruských intelektuálů. Literární dráhu začala jako nadějná oficiální spisovatelka časů avantgardy, pak byla zatčena,většinu života prožila ve vyhnanství a v lágrech, a když se s podlomeným zdravím vrátila do Moskvy a dočkala se dokonce rehabilitace, její existence už neměla kde zakotvit. Zůstala sama, bez bytu, odkázaná na milost jiných. Zemřela v sedmdesáti pěti letech.

    Barkovové osud se podobá osudu řady ruských intelektuálů. FOTO archiv Radky Rubiliny Bzonkové

    Strhující je její osobnost: Anna Barkovová byla obtížná, ne moc sympatická osoba, už v mládí. Byla v obecném smyslu nepřizpůsobivá. Nejen sovětskému režimu, ale společenským konvencím vůbec. Nechtěla se vdát, protivila si zvířata, bála se dětí… A bez konvencí a ohledů na to, co se sluší, to popsala ve svých textech.

    Základní rekvizitou inscenace je plechový kýbl. FOTO archiv JH

    Základní rekvizitou inscenace je plechový kýbl se všemi funkcemi a asociacemi, které tato nádoba vzbuzuje. Vrcholem je pak situace, kdy Hana Franková přednáší Barkovové pozdní báseň o tom, co si myslí o dizertacích, které se dnes o ní píšou. Je drsná, pohrdavá, sarkastická, plná hořkosti, ale i černého humoru nad vlastním osudem, který jako by byl cenný jen svým utrpením. Herečka ji hraje na hraně (únosného) dryjáčnictví, bez špetky sentimentu i bez ohledů k tomu, jak v tu chvíli vypadá. Rozehrává sžíravou tirádu na ohnutých  zádech mladší spoluhráčky Magdalény Hniličkové, mladé Anny, v inscenaci ještě žensky i intelektuálně trpící, toužící, doufající. Stará Anna už nedoufá v nic. A rozhodně netouží po tom, aby se o ní psaly literárněvědné studie.

    Inscenace drsná, nesentimentální. Vypovídá o silné, totálně nepřizpůsobivé  a nepochopené ženě velkého nadání, jejíž život byl zničen bez nápravy.

    Je drsná, pohrdavá, sarkastická, plná hořkosti, ale i černého humoru… Hana Franková v roli Anny. FOTO archiv JH

    Jako režisér je pod inscenací podepsán Jan Hnilička, ale její interpretace a duch je zřetelně především dílem Hany Frankové, karlovarské osobnosti vzdálené všemu lesku kolonád a filmových festivalů, stálice, k níž jsou už po generace přitahováni místní mladí lidé hledající skutečný život v umění. A mnoho jich, vystudovavších a zprofesionalizovaných, dnes působí v nejrůznějších českých divadlech.

    ///

    Více o letošním 87. JH na i-DN:

    Tip: 87. Jiráskův Hronov

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,