Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Tanec na křižovatkách (No. 7)

    Ve středu přijel do Divadla Hybernia nejslavnější fotbalista planety, Argentinec Lionel Messi

    No, dělám si trochu srandu, ale ne až tak. Jednalo se o světovou premiéru inscenace režiséra Petra Boháče a jeho týmu nazvanou Vivat Messi, jež je Messimu a – nejen jeho – umění s fotbalovým míčem věnovaná. Vstupní hala a později sál byly plné dětí ve věku 10+, neb na ně je tato show cílená. A slovo cílená bych zdůraznil. Nejedná se totiž v pravém slova smyslu o divadelní produkci, ale o reklamní show pro děti milující Messiho a fotbalové žonglování s míčem, tzv. freestyle fotbal. Show se vším, co to obnáší – s moderátorskou agresivitou vyzývající k mexickým vlnám, s neustále znějící dusající, neodbytnou hudbou řízenou na straně jeviště stojícím DJ-em, uměle vyvolávanou a udržovanou náladou „výjimečné“ události se závěrečným pozváním natěšených dětí na jeviště a společným focením. A děti se ve velké míře manipulovat nechávají a na jeviště dychtivě vtrhávají.

    Vše je uvozováno již při příchodu diváků před produkcí ve vstupní hale Hybernie, kdy jsou diváci také atakováni vyvolávanou fotbalovou horečkou. Asi jako když jdete do obchodního domu a tam na vás promlouvá člověk převlečený za klauna či jiné obludné zvíře a vnucuje vám hru s míči. Děti se honí za barevnými fotbalovými sny a jsou nadšené.

    Pro divadelníka je velmi těžké vstoupit do takového mumraje. Připomíná situace z dětství či rodičovství, kdy jste chodili do PKO Julia Fučíka či nyní Výstaviště na Matějskou pouť. Nebo jako byste se ocitli ve znělce TV-seriálu Step by Step. Ok, říkáte si, je to pouťový začátek. Jsem zvědav, jak si s tím performeři a Petr Boháč poradí, co je v tom jarmarečním chaosu za – taneční, performerský – háček.

    Ale ten se po celé zhruba hodinové představení do zvídavého, na originální taneční či aspoň pohybové dění natěšeného diváka nezasekne. Ne že by občas nebylo na co koukat, ale jsou to převážně jen opakující se míčové exhibice v různém nasvětlení a s různými míči. A člověk si říká, stačí to?

    Daniel Pražák na náměstí u Masarykova nádraží v Praze. Foto Vojtěch Brtnický

    Po vstupním entrée, o němž byla řeč, se divák vydá do sálu, kde jsou na jevišti freestyloví fotbalisté žonglující s míči. Současně z reproduktorů slyšíme manipulativní slova režiséra Petra Boháče sedícího za diváky u zvukového pultu. Vyvolává – snad záměrně trapně – zdání Události. Jako bychom se ocitli v pokleslé reklamní TV-show. Chce, aby děti tleskaly, nadšeně křičely, bučely, zapojovaly se do mexických vln. Freestyloví performeři si přitom s míči porůznu pohrávají. Žonglují s nimi na jedné noze, prohazují je mezi nohama, z jedné nohy na druhou, hlavičkují je, nechávají poskakovat po celém těle, v leže, ve stoje, v sedě. Chytají míč na zádech a podobně.

    Náhle se zhasne a technici (kdovíproč) sestavují v pozadí do té doby otevřené scény bílou promítací plochu (fotbalové hřiště?), na niž se v průběhu další části představení budou promítat reklamní nahrávky s fotbalistou Messim, digitálně upravené míče a fotbalisté a v závěru dokumentární záběry z příprav tohoto projektu v Africe. Jeviště se rozsvěcí a divák sleduje vstupy hlavního protagonisty, který žonglování s míčem na noze a za hlavou skvěle ovládá. Ale to je tak asi vše. Jak se záhy dozvíme, je to mistr světa ve freestyle fotbalu v disciplíně “sick three”, jež spojuje tři nejtěžší triky s míčem udělané za sebou, z roku 2021 Daniel Pražák. Občas mu sekundují další freestyloví fotbalisté, z nichž někteří přiletěli z Keni. Ostatně celý koncept je inspirován životním příběhem keňského freestylisty Martina Kibery Gakondea, který vyrůstal v keňské Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

    Aby se vymanil ze zločineckého gangsta světa, začal se učit freestyle fotbal a zúčastnil se několika světových šampionátů. Své dovednosti a zkušenosti nyní předává malým dětem v keňských slumech, kde v květnu 2022 založil nestátní školu NGO Gatina Empowerment. Snaží se překonat sociální determinaci a dodat dětem odvahu „jít si za svým snem“. To se dozvídáme v závěrečné části představení z dokumentárních záznamů, na nichž vidíme, jak děti – zhruba ve věku 6-10 let – vyučuje. Je to jistě i společensky a pedagogicky důležité, ale s divadlem ani tancem to nemá pranic společného.

    Stejně jako tato produkce. Jde o nepříliš invenční náborovou reklamní akci na freestyle fotbal. Propadák letošního festivalu a velké zklamání. Asi nejproblematičtější kus, co kdy Petr Boháč s Miřenkou Čechovou pod hlavičkou Spitfire Company udělali. Ale i mistr tesař se někdy utne…

    A vzpomněl jsem si na obdobně cílenou, ale divadelně invenční a společensky dotaženou inscenaci Hit, Tell the Difference souboru La Putyka s dětmi ze slumů ve Rwandě, která se účastnila Letné Letné 2017 a vznikl o ní dokument Cirkus Rwanda.

    To bylo jiné kafe. Divadelní i taneční kvalitou, angažovaností, sdělením a snad i stopou, již v dané oblasti zanechalo.

    Spitfire Company, Praha – Petr Boháč a spol.: Vivat MessiKoncept a scénografie Petr Boháč, scénář, choreografie, režie Miřenka Čechová, Petr Boháč, dramaturgická spolupráce Iva Moberg, světelný design Filip Horn, hudba badfocus (Prokop Korb), zvukový design Martin Hůla, animace a komiks Tom Zahrádka, kostýmy Petra Vlachynská. Účinkují: Daniel Pražák, Taro Troupe, badfocus (Prokop Korb). Producent Bezhlaví z.s., koproducent Tanec Praha, Divadlo Hybernia, Praha. Premiéra 19. června 2024, Divadlo Hybernia, Praha v rámci festivalu Tanec Praha 2024.

    ///

    Více o letošním festivalu Tanec Praha:

    Tanec na křižovatkách (No. 1)

    Tanec na křižovatkách (No. 2)

    Tanec na křižovatkách (No. 3)

    Tanec na křižovatkách (No. 4)

    Tanec na křižovatkách (No. 5)

    Tanec na křižovatkách (No. 6)


    Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 7)

    1. Oskar Hulec

      Avatar

      Reakce Petra Boháče
      a následná debata na FB zde: https://www.facebook.com/share/p/o6RY5C25yGPtAeXm/

      25.06.2024 (23.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Uff,
      jde o reakci režiséra na tento text. Nevím, zda se to dělá, nicméně zkopíruju Boháčovu repliku i sem, aby se případně dalo diskutovat i na místě, kde se výchozí text objevil:

      „Přišel divadelní kritik s „plesajícím levicovým srdcem“ (edit: je to citace z textu dotyčného kritika) na představení pro děti 10+ propojující freestyle fotbal, tanec a komiks… Takto by mohl začít nějaký vtip po vzoru přišel kůň do baru…
      Někteří kritici by neměli chodit na některé události. Potom by nemuseli psát texty jako: „Je to jistě i společensky a pedagogicky důležité, ale s divadlem ani tancem to nemá pranic společného. Stejně jako tato produkce.“ Jako každý umělec jsem schytal několik kritických výpadů, ale ještě nikdy se mi nestalo, že naše divadelní práce byla odstrčena mimo sféru umění. Mám obavu, že podobné prohlášení odhalují autora textu více, než by si přál. Píšu o tom také proto, že je to asi něco obecného, vystrnadit svého „soupeře“ mimo předmět zájmu. Vzpomněl jsem si na posty Nejhodnější Medvídci, Alice Koubová, když věcně a analyticky popisují, proč by nemohli podepsat petici vyžadující mimo jiné odstoupení rektory AVU. Oba si všímají jazyku petice. Oba si všímají dehonestujících tendencí autorů petice upírající samotný statut uměleckosti jedné umělkyni. Co znamená výkřik „s divadlem a tancem to nemá nic společného“? Znamená to, že kritik ví, co je divadlo a tanec a dokáže jej v půlstrankové glose přesně určit? Znamená to, že kritik nejen ví, co je divadlo a tanec, ale dokáže také určit, kde jsou jeho hranice? Možná to jen znamená, že kritik si myslí, že ví, protože jen nedokáže nahlédnout za svou pevně usazenou hranici představivosti.
      Vzpomněl jsem si ještě na jeden post od Martin Glaser, kdy se ptá: „Přemýšlím, co nás vede k sebedestruktivní „přísnosti“ v hodnocení českého divadla.“ Vzpomněl jsem si na něj, protože stejný kritik vykazující divadelní představení mimo sféru divadla mi řekl, když jsme se bavili o představení Konec člověka, že to není naše nejlepší dílo, ale že i tak nás nepřestane sledovat. Rok se sešel s rokem a stejné dílo jen s anglickým názvem The Last of the Soviets získalo cenu The First Fringe Awards a psalo se o něm v The Guardian, The Telegraph, The List nebo The Scotsman.
      Umění by se nemělo škatulkovat. Umění by se nemělo upírat statut umění. Umění by se nemělo řadit na škále od propadáku k události. Nás tvůrce podobné řady nezajímají. A myslím si, že to nezajímá ani diváky. Obě strany touží po dialogu. Touží po kritickém nahlédnutí do zákoutí tvorby. Touží, aby se dílo díky interpretaci posunulo za hranici svého vzniku a konečného výsledku.“

      A vlastně moc nevím, na co a jak reagovat. Asi především na slova Petra Boháče vyčítající mi, že jsem tuto show vyřadil z hranic divadla.
      Nejprve je asi třeba přesně ocitovat, jaká slova jsem jako charakteristiku díla použil: „Nejedná se v pravém slova smyslu o divadelní produkci, ale o reklamní show pro děti milující Messiho a fotbalové žonglování s míčem, tzv. freestyle fotbal. Show se vším, co to obnáší…“ Pak se snažím popisem dění osvětlit, proč si to o produkci myslím a kam je vhodné ji řadit. Je to psáno především pro případné diváky, aby věděli, na co jdou. Až ke konci jsem napsal onu Petrem citovanou větu: „Je to jistě i společensky a pedagogicky důležité, ale s divadlem ani tancem to nemá pranic společného.“ Zde ovšem nepíšu o dané produkci, ale o dokumentu, který je v ní ke konci použit. Až o větu dál píšu tato shrnující slova: „Stejně jako tato produkce. Jde o nepříliš invenční náborovou reklamní akci na freestyle fotbal…“ Možná jde o příliš zjednodušující zkratku, ale snad je jasné, že se snažím poukázat na neinvenční práci scenáristů, dramaturgů, režiséra i samotných aktérů s vybraným tématem freestyle fotbalu a jeho přenosem do divadelního prostředí. A to jak ve formě produkce, tak i místem, kde se odehrává.
      Samozřejmě dnes může být tancem i divadlem cokoli, co jimi označíme, tedy i tato produkce jistě tancem i divadlem – pokud ji tak tvůrci chtějí charakterizovat – je. A mohou jimi být třeba i současné zápasy ME ve fotbale, pokud je tak nazveme. I ony divadelnost v sobě mají. A ne ledasjakou. I tak je podle mne vhodnější nazvat je sportem či sportovními zápasy, a nikoli divadlem či tancem, byť i tyto prvky v sobě mají. A to je to, co jsem svou – upozorňuju, že v rámci denního zpravodajství, které je psané v rychlosti, tedy nutně v charakteristikách zjednodušeně a mělo by podle mne být vždy psané s jasným názorem – reflexí chtěl říct: že to podle mne je jen využití divadelnosti (cirkusovosti) freestyle fotbalu na divadelním jevišti. A že je to umělecký propadák. Na tom si zatím stojím. A můžeme – zde – o tom debatovat.
      Ač jsem napsal možná příliš ostrou a třeba i nespravedlivou kritiku, neznamená to, Petře, že Tvou práci nepřestanu kriticky sledovat a že Ti nepřeju, abys s touto produkcí obdobně jako s mnoha svými předchozími v českém i mezinárodním kontextu uspěl a diváci, (mezinárodní) kritika i Ty byli spokojeni. Ostatně, dnes vyšly Dn 13/2024, kde je velký přílohový rozhovor s Rosťou Novákem ml., ve kterém zmiňuje obdobnou reakci (nikoli mou, ale Jany Machalické) na premiéru La Putyky, inscenaci, která se později stala základem jeho souboru Cirk La Putyka a vystřelila jej až do (divadelních) nebes.
      Samozřejmě nejen tvůrce, ale i kritik se utne. Rozsoudí nás jen budoucnost. Ale vycházet spolu bychom měli i tak. Všem nám jde o kvalitu a rozlet. Bez bázně a levicové či pravicové hany.
      🙂

      26.06.2024 (0.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,