Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Tanec na křižovatkách (No. 1)

    V neděli začal 36. ročník mezinárodního festivalu Tanec Praha. Nejen festival, jeho dramaturgie a organizační struktura, ale i samotný tanec je zdá se na křižovatce. Do svého hájemství absorboval snad až přílišné množství forem, žánrů, směrů, aktivit. Stal se nepřehledným. Je to jeho síla a klad, ale i slabina vyvolávající zmatení a rozpaky. To se nedá popsat, to se musí zažít, tak bychom mohli charakterizovat současný tanec a tak zní i motto letošního ročníku…

    Na podobných křižovatkách se ale nachází i další druhy umění a možná i celá společnost, ne-li lidská civilizace. Ale to už jsem ve svém úvodním vstupu došel snad až příliš daleko. Pojďme vhlédnout do letošního ročníku Tance Praha in medias res – vstupme na jeviště plné barevných šátků, látek, dek a koberců, které přivezla a na podlaze Nové scény rozprostřela brazilská skupina Lia Rodrigues Companhia de Danças.

    Lia Rodrigues. Foto Sammi Landweer

    Lia Rodrigues (1956, São Paulo) je brazilská tanečnice, choreografka, zakladatelka a umělecká ředitelka skupiny Lia Rodrigues Companhia de Danças. Po vystudování klasického tance v São Paulo založila v roce 1977 taneční skupinu Andança dance group. Po návratu do Brazílie přesídlila do Rio de Janeiro, kde v roce 1990 založila již zmíněnou Lia Rodrigues Companhia de Danças. Od roku 2003 skupina působí ve Favela de la Maré, jednom z největších slamů města, kde rozvíjí nejen své umělecké, ale také vzdělávací a komunitní aktivity. Jejich tvorba se nachází na pomezí výtvarného umění, performance a tance. Skrze tělo opouštějí komfortní sféry tvorby a vydávají se objevovat vše, co se jeví jako neznámé a vzdálené.

    Tolik charakteristika, kterou se můžete dočíst v mnoha portrétech Rodrigues a její skupiny. Chystám s ní rozhovor, uvidíme, co všechno o sobě a své tvorbě vyjeví. Do Prahy – konkrétně na Novou scénu – přivezla magickou hodinovou výtvarně-pohybovou show nazvanou Encantado.

    Z programu k inscenaci se dozvídáme: Slovo „encantado“ je odvozené z latiny a označuje něco, co bylo očarováno. V Brazílii toto slovo odkazuje k tajemným bytostem spojeným s přírodou, které cestují časem a mohou uzdravovat magickou silou. Jsou to magické, očarované entity pohybující se mezi nebem a zemí, v džungli, ve vodě nebo v rostlinách. Fenomén tzv. encantados inspiroval Liu Rodrigues a její Companhia de Danças k vytvoření inscenace, která vznikla v reakci na pandemii a s ní spojenou zdravotní krizi. Encantado je živelnou oslavou afroamerické kultury, tradice a života.

    Přesně tak tomu bylo. Vlastně bych ani nemusel k dané charakteristice nic přidávat. Snad jen, že deset performerů a performerek (šest mužů, čtyři ženy) bylo plných energie a vitality, vyzařovala z nich vnitřní i vnější síla, hrdost, živočišnost, důstojnost a krása.

    Foto Sammi Landweer

    Foto FB souboru /zde/

    Začíná se pomalu, v naprostém tichu. Vzadu přes celou šíři jeviště stočený koberec složený z mnoha různých, barevných látek, dek, šítků a koberců nerozpoznatelné postavy – budoucí tanečníci a tanečnice této produkce – pomalu v temném sále rozbalují směrem k divákům. Na původně černé podlaze jeviště tak postupně rozkvétá oslnivě barevná kobercová paleta různě velkých čtverců a obdélníků. Tanečníci jeviště opouštějí. Na prázdné jeviště postupně – po jednom – vstupují nahé tanečnice a tanečníci. Lehají či sedají si na barevnou plochu, vsunují svá těla pod barevné látky, které si obepínají kolem svých beder, dělají si z nich turbany, sukně, šaty. A někteří v nich začínají tančit. Vizuálně i pohybem se proměňují ve zvířata, květiny či pouhé květy, v démony. Postupně se z ticha rozeznívá hypnotická hudba, jež v různé intenzitě bude doprovázet produkci až do úplného konce. Jde o rytmický lidový tanec doprovázený dupáním nohou, zpěvem či výkřiky, vše za zvuků rytmických a strunných nástrojů připomínajících etnické terénní nahrávky.

    Foto Sammi Landweer

    Jako bychom se ocitli na tržišti či uprostřed lidové slavnosti, karnevalu či možná dokonce extatického rituálu. Hudba je téměř neměnná, strhující, omamná. Mnozí z diváků si podupují v jejím rytmu, některé řady se otřásají. Být to v otevřeném prostoru, bezpochyby by mnozí z nich začali tančit. A tanečníci a tanečnice skotačí, hrají si, předvádějí se, tančí ve složitých, nicméně svobodných, zčásti nahodilých choreografických a pohybových strukturách a výtvarných kompozicích. Sólově, v kruhu, v duetech. Proměňují své kostýmy vždy sestavené z látek, jež si – zdánlivě nahodile, ale jistě ne vždy – na sebe oblékají a tančí v nich či s nimi. Mnohé vznikající situace a obrazy jsou strukturované, propracované, přesně podávané. Jiné zcela svobodné, divoké, extatické. Jednou jde o tanec zvířat či setkávání démonů, podruhé o setkání žen při praní prádla či společný zaříkavací tanec, jindy o mužské, dívčí, ženské, chlapácké erotické exhibice, provokace. Mezi sebou, vůči sobě i směrem k divákům. Tanečníci a tanečnice působí spontánně, radostně, osvobodivě. Často nechávají poletovat prostorem jen samotné látky, jež vyhazují do výše, předávají si, náhodně je vytahují ze změti barev na zemi. Vyvolávají tak oslnivé vizuální kompozice.

    Foto Sammi Landweer

    A tak tomu bylo až do konce zhruba hodinové produkce. Tak strhující radostnost, projevy důvěrnosti, komunitnosti se na jevišti vidí jen málokdy. Vzpomínám přitom na vlastní zkušenosti s takovými produkcemi. Na svůj vlastní soubor Propast a naše Performance, na Living Theatre a svobodu a provokativní erotičnost jejich Paradise Now, na nedávné Sankai Juku na Nové scéně a jejich obřadnost a propojenost. Na starořecké bakchanálie, středověké karnevaly, na africké tance na udusanýchm nádvořích či kolem ohňů, na rituály dávných národů, o kterých jsem kdy četl. Performance možná vychází z brazilských kořenů, ale překračuje je  v globální projevy radosti, sounáležitosti a svobody.

    Umělecká tvorba je svým způsobem také kouzelnickou disciplínou. Na jejím začátku musí existovat zaklínadlo, které způsobí setkání různých živých bytostí a zformuje je do kompozice, píše se v programu k této inscenaci. Text končí otázkami, které si soubor při vzniku inscenace kladl: Jak odčarovat obavy a přiblížit se zpátky k sobě? Jak okouzlit myšlenky a tělo, proměnit je v posvátné obrazy a krajiny?

    Takto! Přesně toho jsme v první večer letošního festivalu byli účastni. Jen škoda, že jsme se nemohli připojit.

    Lia Rodrigues Companhia de Danças, Rio de Janeiro, Brazílie – Lia Rodrigues: Encantado. Tanec a spolupráce: Leonardo Nunes, Valentina Fittipaldi, Andrey da Silva, David Abreu, Raquel Alexandre. Dále tančí: Alice Alves, Daline Ribeiro, Sanguessuga, Cayo Almeida, Vitor de Abreu. Dále vytvořili: Carolina Repetto, Joana Castro, Matheus Macena, Ricardo Xavier, Tiago Oliveira a Larissa Lima. Asistentka choreografie: Amalia Lima, dramaturgie: Silvia Soter, umělecká spolupráce, vizuály: Sammi Landweer, light design: Nicolas Boudier, jevištní technici: Magali Foubert, Baptistine Méral, hudba: úryvky z písní lidu GUARANI MBYA, mix: Alexandre Seabra. Koprodukce: Chaillot – Théâtre National de la Danse – Paříž, Le CENTQUATRE – Paříž / Festival d’Automne à Paris / Scène nationale Carré-Colonnes, Bordeaux Métropole / Le TAP – Théâtre Auditorium de Poitiers / Scène nationale du Sud-Aquitain / La Coursive, Scène nationale La Rochelle / L’Empreinte, Scène nationale Brive – Tulle / Théâtre d’Angoulême Scène Nationale / Le Moulin du Roc, Scène nationale v Niortu / La Scène Nationale d’Aubusson, l’OARA – Office Artistique de la Région Nouvelle-Aquitaine / Le Kunstenfestivaldesarts – Brusel, Theaterfestival – Basel, HAU Hebbel am Ufer – Berlín, Festival Oriente Occidente – Roveretto, Theater Freiburg, Julidans – Amsterdam, Teatro Municipal do Porto / Festival DDD – dias de dança a Lia Rodrigues Companhia de Danças, Association Lia Rodrigues-France s podporou Redes da Maré a Centro de Artes da Maré a partnerů FONDOC (Occitanie) / Nadace Fondation d’entreprise Hermès je patronem Portrétu Lia Rodrigues na Festivalu d’Automne v Paříži. S podporou Mezinárodního záchranného fondu pro kulturní a vzdělávací organizace 2021 Německého spolkového ministerstva zahraničních věcí, Goethe-Institutu a dalších partnerů. Lia Rodrigues je partnerským umělcem Chaillot – Théâtre national de la Danse a CENTQUATRE ve Francii. Dílo věnováno Oliverovi. Premiéra 1. prosince 2021, Paříž, Francie. Psáno z uvedení na festivalu Tanec Praha 2024 na Nové scéně Národního divadla v Praze 2. června 2024.


    Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,