Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Tanec na křižovatkách (No. 4)

    Lovísa Ósk Gunnarsdóttir (1978) je islandská tanečnice a choreografka. Po šestnásti letech úspěšné kariéry v Iceland Dance Company utrpěla zranění, které ji donutilo přehodnotit svůj vztah k tanci, tělu a umělecké praxi. Vznikl projekt When the Bleeding Stops, který včera, v pondělí 10. června, představila v Divadle Ponec v rámci festivalu Tanec Praha.

    Šli byste na představení o menopauze? Přiznám se, že mě to příliš nelákalo. Ostatně tyto problémy už mám pár let za sebou a nevím, proč se k nim vracet. Nicméně, dnešní módou je hodně se zabývat vlastní sexualitou, vlastní vagínou, vlastním nedokonalým tělem a prezentovat to na veřejnosti co možná nejpočetnější. Někdejší ojedinělá – a velmi populární – shows na texty Eve Enslerové Monology vagíny a (V)hodné tělo jsou zapomenuty. Dnešní mladé autorky a performerky znovu objevují, co už objeveno bylo. A s velkou razancí pitvají ona výše zmíněná tabuizovaná témata.

    Nakonec ale pondělní představení When the Bleeding Stops (Když přestanete krvácet) špatné nebylo. Sympatická Lovisa stojící uprostřed prakticky holé scény (v pozadí je promítací plátno) živě komunikuje s diváky, hlavně s divačkami. Vypráví svůj příběh od dětství příliš živého dítěte. Jako malá objevuje možnosti tančit amatérsky a poté profesionálně, což vyrcholí šestnáctiletou hektickou kariérou v Iceland Dance Company. Ve svých čtyřiceti byla kvůli zranění zad v delší neschopnosti, přestala profesionálně tančit a začala uvažovat, co dál. V té době poprvé narazila na téma menopauzy, neboť její zranění vykazovalo některé podobné příznaky. Doktor se jí vyptával na rodinnou anamnézu, pokud jde o genetické dispozice k ukončení ženského cyklu. Lovisa zjistila, jak málo o tématu ví a chtě nechtě se začala nad stárnutím ženského těla zamýšlet. Vytvořila na internetu komunitní skupinu a začala zpovídat ženy, které se do ní přihlásily. To ji přivedlo k magisterskému studiu v oboru Performance Practice na Islandské univerzitě umění, kde prováděla výzkum, který se točil kolem stárnutí, propojení s tělesnými znalostmi, historií a velkým tabu – menopauzou. Z tohoto výzkumu se zrodil jevištní projekt When the Bleeding Stops.

    Lovísa Ósk Gunnarsdóttir během své úvodní stand-upové přednášky. Foto archiv souboru /zde/

    Vyrovnávání se se stárnutím a ztrátou pozornosti druhého pohlaví je pro mnohé ženy bolestnou záležitostí, potřebují o tom hovořit a vlastně se tak trochu politovat, že se stávají – jak o tom mluvily účastnice akce po představení – „neviditelnými“. Syndrom neviditelnosti pro ženy zvyklé na pozornost a výrazně prožívající proměny svého těla a celkového vzhledu se pro mnohé stává psychickým traumatem. V tom ovšem – alespoň podle mne – hraje menopauza pouze dílčí, byť důležitou roli. Kromě rozmanitých nepříjemných aspektů tohoto období, kterému u nás vhodně říkáme „přechod“, což znamená postupný proces, náznak cesty odněkud někam, to provází i některé nezvratné proměny. Ať už je to tloustnutí, vrásky, omezení hybnosti, ztráta energie a chuti na různé příjemnosti života.

    V úvodu taneční části produkce tančí jednotlivé aktérky na pozadí sólových videí zaslaných ženami z komunity Menopauza. Foto archiv souboru

    A těmito aspekty se zabývá Lovisa ve své performanci. Její aktivita, která vyslala výzvu do různých stran a mobilizovala stárnoucí ženy k soukromému tanci a zasílání videí, se setkala s odezvou. Ženy začaly posílat svá – mnohdy neumělá – videa, stejně jako ukázky vlastního sólového tance ve svých domácnostech. Jednou z prvních oslovených byla choreografka a bývalá tanečnice Ólöf Ingólfsdóttir. A postupně se scházela další a další videa tančících žen ve věku 45-65 let.

    Na konci tančí všichni i s diváky. Foto archiv souboru

    Ve scénické podobě tohoto projektu se po zmiňované stand-upové přednášce Lovisy o jejím životě až do okamžiku práce nad tímto tématem promítají postupně na stěny sálu videa, která ji účastnice od roku 2019 po letošní jaro poslaly, až vzniká jakási video-mozaika současně promítaných různorodých ženských solo-tanců v jejich bytech. Dění posléze doprovodí živé tanečnice – účastnice výzvy, z nichž většina není profesionálními tanečnicemi. Vstupují na uprázdněné jeviště (v době přednášky tam byl bílý koberec, čtyři velké květináče a promítací plátno) přímo z hlediště, kde od začátku – nevšimnuty diváky – seděly.

    Účastnice některého z předchozích uvedení projektu. Uprostřed v květovaných šatech Ólöf Ingólfsdóttir, vpravo v černých šatech Kristjana Stefánsdóttir. Foto FB projektu /zde/

    Dílo mělo premiéru na tanečním festivalu v Městském divadle v Reykjavíku v roce 2021 a od té doby (s přestávkami) je na evropském turné. Po domácích štacích, Norsku, Německu, Velké Británii a Česku bude v srpnu hostovat na Slovensku (Liptovský Mikuláš) a v Polsku (Krakov), v říjnu a listopadu pak ve Švédsku a Dánsku a přístí rok v dubnu v Belgii (Gent). Získává velmi dobré recenze a místní ženy, účastnící se projektu, tuto zkušenost popisují jako posilující a dokonce i život měnící /zde/. Projekt byl nominován jako nejinovativnější inscenace roku na Islandských divadelních cenách a Lovísa byla vybrána jako jeden z umělců 20/23 Aerowaves jako Crowd artist 2023.  Při turné Lovisa vždy využívá dobrovolných účastnic a domnívám se, že i následná diskuse zabývající se pocity žen ve věku této transformace má – tak jako v Ponci – velmi dobrý a živý ohlas. Mezi českými participantky projektu jsem rozpoznala i tanečnici Moniku Rebcovou.

    Bezprostřední zážitek z Ponce, když se na scénu s tančícími ženami promítanými na stěnách sálu „vrhly“ ženy z předních řad, performerky z Islandu, Německa i Čech, byl nevtíravě příjemný. Obdobné to bylo, když představení končilo výzvou pro ženy přítomné v publiku, aby se do společného tance rovněž zapojily. I když na podobné výzvy většinou nereaguju, tentokrát jsem neodolala. Nešlo totiž o žádnou exhibici, povinné šaškování, ale o uvolnění, o příjemný pocit z pohybu, který nemusel být dokonalý. V tu chvíli zafungovala zvláštní energie souznění, kdy ženy různého věku, postav i zkušeností si „jen tak“ tančily pro radost. Zakrátko nás bylo plné jeviště. Skotačila jsem poblíž bílé hřívy herečky Terezy Hofové…

    V rámci tohoto projektu nemá smysl posuzovat umělecké kvality a provedení, ale užít si setkání, příjemný sociální experiment, po němž si bezpochyby mnohé z nás, byť netanečnice, doma v soukromí pustí svou oblíbenou písničku nebo jen muziku a budou si samy prožívat svou meditaci tancem. Po včerejšku musím konstatovat, že v kolektivu je to ještě lepší.

    Lovísa Ósk Gunnarsdóttir, Reykjavík, Island – When the Bleeding Stops. Koncept, choreografie, režie Lovísa Ósk Gunnarsdóttir, světelný a zvukový design Brett Smith, video Lovísa Ósk Gunnarsdóttir, Brett Smith. Účinkovaly: Lovísa Ósk Gunnarsdóttir, Kristjana Stefánsdóttir, Ólöf Ingólfsdóttir + pět dobrovolnic (jedna z Postupimi, čtyři z Prahy). Vzniklo za podpory Performing Arts Center Iceland. Premiéra 17. listopadu 2021, Reykjavík, Island. Psáno z uvedení na festivalu Tanec Praha 10. června 2024 v Divadle Ponec, Praha.

    ///

    Více o letošním festivalu Tanec Praha:

    Tanec na křižovatkách (No. 1)

    Tanec na křižovatkách (No. 2)

    Tanec na křižovatkách (No. 3)


    Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,