Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Tanec na křižovatkách (No. 2)

    V úterý byla na programu festivalu Tanec Praha česká premiéra společenství tvůrců a tvůrkyň nazývajících se od roku 2018 Pocketart a působících na poli současného tance a fyzického divadla pod vedením choreografek Johany Pockové a Sabiny Bočkové. Asi hodinová produkce se jmenuje Fairy Tales a údajně (jak prozradily obě vedoucí po představení) vznikala dva roky. Účinkuje v ní osm tanečnic/performerek – Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Eva Mora González, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Monika Szpunar – za živého doprovodu hráče na kytary a všemožné elektronické počítačové nástroje Lukáše Palána a zpěvu Sáry Vondráškové (Never Sol).

    Ambiciózní projekt, jímž – jak také obě oznámily po představení – se kolektiv Pocketart loučí se svou více než desetiletou spoluprací s Divadlem Ponec, je typickým festivalovým dílem. Nejenže je vytvořil mezinárodní tým a nejenže má módní téma „ženství a hodnot, které ženská podstata vnáší do našeho světa“, jak se dočteme v jeho charakteristice, nejenže je výtvarně, pohybově i hudebně do detailu propracované a dotažené, ale především spoléhá na moderním tancem a fyzickým/pohybovým divadlem poučeného diváka. S tím méně znalým či zcela nahodilým příliš nepočítá. A to i když název v překladu znamená Pohádky a čerpá z obrazů a motivických odkazů známých pohádkových příběhů. Ovšem ty jsou v díle tak zakódované, že je sotva rozluští i sám znalec. Performerky totiž používají gestiku a symboliku nejasnou, kamsi do abstraktna děním i asociacemi posouvanou.

    Jako poslední přichází osmá dívka s baseballovou palicí v ruce. Foto Vojtěch Brtnický

    V úvodu na prázdnou scénu s bílou podlahou a obklopenou bílými poloprůhlednými závěsy postupně vchází sedm dívek v bílých kostýmech. Každá nese v ruce pár výrazně barevných, exklusivních střevíců, které si – sedě na zemi – obouvá. A každá zůstává v jakémsi „zamrzlém“ gestu. Jako poslední přichází osmá dívka s rudými střevíci na nohou a s jablkem a baseballovou palicí v ruce. Do jablka se zakousne, odhodí je a začne s palicí – jež jí ovšem dost překáží – tančit. Aha…, říkám si, Sněhurka a sedm trpaslíků (v našem případě – genderově – trpaslic). Jablko odkopává mimo scénu a přidává se k oné sedmičce, splývá s ní. Je hrdá, suverénní, okolí ovládající a snad mu i svou sílu předávající. Aha… že by tedy ono jablko bylo spíše biblickým jablkem poznání…?! Výzvou ke vzpouře vůči mužům, světu, podřízenosti…? Kdoví…

    Co chtějí performerky či potažmo choreografky sdělovat? Foto Vojtěch Brtnický

    Zní eletronická hudba a temný zpěv Never Sol, představení/tanec se rozžívá. Vznikají pohádkami či jinými (biblickými, archetypálními) odkazy těžko klíčovatelné situace vytvářené sóly, dvojicemi či skupinovými choreografiemi. Pohádkové – či jakékoli jiné – téma se neobjevuje. Sledujeme do detailů propracované taneční/pohybové hemžení osmi žen, choreograficky řízené, usměrňované, pohybově bohaté, kreativní. Evokovalo mi to místy až díla Pavla Šmoka. Ovšem k dokonalosti tanečních/baletních mistryň mají performerky přece jen daleko… A jistě jim o ni ani nejde. Spíše se snaží svým pohybem samy sebe či situace charakterizovat, být v kontaktu, předávat pulsující energii. Ale proč, co chtějí performerky či potažmo choreografky sdělovat? Snad schopnost svobodného bytí na scéně, umění vyjadřovat se a komunikovat estetickou (často hrají i stíny, jež tanečnice – někdy i skryté za scénou – otiskují na bílé pruhy látek) a pohybovou suverenitou a přirozeností, zaplňovat prostor. Tu sólem, tu duetem, jindy triem či v celé skupině. A sem tam zaujmout i výrazným obrazem, rekvizitou či dramatickou situací…

    Sem tam zaujmou obrazem či dramatickou situací… Foto Vojtěch Brtnický

    Jako například zrcadly, jež některé tanečnice přinášejí a jiné se v nich zhlížejí. Anebo bílými dekami, na něž jak do peřinek uléhají. Že by opět trpaslíci/trpaslice?! Anebo děti, jimž se vyprávějí pohádky… Anebo jiný mýtus? Zazní hudební citace Čajkovského Šípkové Růženky. Aha, takže přece jen pohádka… Vše je utopeno v obdobných situačních nejasnostech, logických kolapsech (v jednu chvíli má zčistajasna jedna tanečnice ještě třetí – umělou – nohu a pohybuje s ní spíše jako s nějakým artefaktem…) a obrazových obecnostech, ve výtvarné a pohybové přeestetizovanosti bez nabídky výrazné tanečnosti, jež by vše zastřešovala.

    Na konci dívky celý prostor uklidí. Seberou střevíčky, které po celou dobu, co si je po úvodu sundaly, ležely v řadě před diváky, odnesou je i s onou baseballovou palicí na okraj jeviště a ve stoje ustrnou. Ocitli jsme se v ledovém království… Či je to výzva, že je vše na nás, divácích, abychom sami v sobě uklidili, prázdný prostor zaplnili? Těžko říct. Představení končí.

    Náročná práce všech zúčastněných nenalezla zatím dostatečně srozumitelnou formu a tvar. Foto Vojtěch Brtnický

    Náročná práce všech zúčastněných nenalezla zatím dostatečně srozumitelnou formu a tvar. Utopila se v obecnostech a nesrozumitelnosti, co vyjma programových proklamací chtějí tvůrkyně touto produkcí sdělit. Jimi zmiňované ženství a hodnoty, které ženská podstata vnáší do našeho světa se v průběhu představení proměnily v bílou, dění rozostřující mhu, z níž chvílemi vyvstával jen hlas temné velvetovské Nico českého rocku, zpěvačky Never Sol. To byly nejmagičtější okamžiky produkce. Možná kdyby to byl její koncert…

    Ocitli jsme se v ledovém království… Foto Vojtěch Brtnický

    Věřím, že není vše ztraceno. Na konceptu se dá zapracovat a dotáhnout jej do ostřejších kontur, vymanit jej z festivalové exkluzivity a divákům více zpřístupnit. Zaděláno je. Chce to jen pevnější režijní a dramaturgickou ruku a odvahu vytvářet z pohybu a dění na jevišti čitelné situace a obrazy.

    Pocketart, Praha – Sabina Bočková a Johana Pocková: Fairy Tales. Koncept, choreografie a režie Sabina Bočková a Johana Pocková, tvorba a interpretace Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Eva Mora González, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Monika Szpunar, dramaturgie Viktor Černický, choreografický kouč Peter Šavel, hudba Lukáš Palán, Sára Vondrášková (Never Sol), světelný design Eliška Kociánová, výprava Vendula Tomšů, technická podpora Jan Tomšů. Produkce David Ostružár / Nela Frauenbergová, grafický design Pavel Holomek. Světová premiéra 26. dubna 2024 na festivalu Sísmograf, Olot, Španělsko /zde/, česká premiéra 4. června 2024 na festivalu Tanec Praha v Divadle Ponec, Praha.

    ///

    Více o letošním festivalu Tanec Praha:

    Tanec na křižovatkách (No. 1)


    Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,