Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prase v divadle (No. 13)

    Divadlo D´EPOG se představilo v Malé dvoraně Veletržního paláce s inscenací ∞ tematizující „extrémní rodičovství“, kterou již dříve uvedlo v nedivadelním galerijním prostoru Richard Adam Gallery v Brně. A není to jen prostory, v nichž soubor své nejnovější dílo „vystavuje“, aby bylo patrné, že má inscenace mnohem blíže k výtvarnému umění než k divadlu, jak je dnes chápeme.

    FOTO Karolina Chasáková

    ∞ je pohybovým experimentem na hranici sitcomu, grotesky a komiksu. FOTO Karolina Chasáková

    V rozlehlém prostoru Malé dvorany vytvořilo Divadlo D´EPOG jasně orientovanou scénu, výrazně barevný mikrosvět domácnosti situovaný proti bílé zdi. V něm se posléze několikrát protočil koloběh výchovy dítěte (Radima Brychty), jeho vývoje a vztahu s rodiči, již jsou zkomprimováni v jediné postavě matko-otce (Zdeněk Polák), svalnatého chlapíka s obrovskými prsy a dlouhými ženskými vlasy. A ještě je tu „sestra“ a zároveň v symbolické rovině škodolibý výsměch v nepříjemných životních okolnostech (Janet Prokešová). Téma je jasné: V rukou rodiče je dítě hračkou, prostředkem k realizování jeho představ o tom, jaké má být. Dítě je třeba udržovat v aktivitě, zní refrén a také jedna z mála replik inscenace. Jinak je ∞ spíše pohybovým experimentem na hranici sitcomu, grotesky a komiksu. Dítě roste, rodič stárne, role se obracejí, není jasné kdo je čí rodič, kde je začátek zmiňovaného vztahu, kdo má na ležaté osmičce zrovna navrch. Dítě oplácí své křivdy rodiči, ale postupně je oplácí svému vlastnímu dítěti, které vychová k obrazu svému, a už je na druhé straně osmičky. Mnohem více než obsah, který se nakonec v až hystericky zrychleném opakování trochu ztratí, je však zajímavá jeho forma.

    Hlediště je od scény situováno skutečně velmi daleko. Tak ji může divák vnímat jako stabilní kompozici bez šance být do ní vtažen a být její součástí. Scénu tvoří promyšleně uspořádaný výrazně barevný nábytek a další domácí nezbytnosti, které fungují mezi sebou spíše v estetickém než významovém vztahu. Domácnost jak z katalogu na retro nábytek doplňují hybridní designově působící kousky jako např. pro herce uzpůsobená dětská postýlka či z dálky jen těžko identifikovatelné domácí spotřebiče. Celkový dojem je pak více umělý než domácí. Nápadná vzdálenost, kterou si scéna ve dvoraně od diváků udržuje, umožňuje nahlížet na obraz cele, vnímat všechny herce naráz v jednom pohledu, což je umocňováno rytmem představení. Ať už ho vytváří kompozice scény nebo pohyb herců mezi nábytkem, který nemá daleko k taneční choreografii. Ve svém opakování, rytmu, jeho zrychlování a cyklení se pak představení stává výjevem z rodinného života. Obrazem, na němž negraduje lineární děj, ale obrazem, který se snaží celý námět obsáhnout v rámci jednoho plátna.

    Kompozice ∞ připomíná tradiční žánrové obrazy rodiny, jež známe napříč celými dějinami výtvarnoho umění. Pečlivě promyšlená a záměrně seskládána do nepřirozeného, ale esteticky vyváženého výjevu. Ideální obraz rodiny jako mikrosvěta odrážejícího společenské vtahy se s různými společenskými i výtvarnými krizemi (zvláště s příchodem avantgard) začíná postupně rozpadat. V ∞ rotuje také spíše vyhrocený vztah rodiče a dítěte. Proto svým vzezřením připomíná koláže popartových umělců, kteří obraz rodiny/společnosti v podobě jejího mediálního obrazu (reklamních fotografií, obalů moderního spotřebního zboží…) stříhají a slepují do nefunkčních, o to ale možná realističtějších patologických vztahů. Scéna v Malé dvoraně však byla obohacena i o prvky, které svým umělým a pro nás nepřirozeným vzezřením působily jako z budoucnosti. A to především užitým neonovým světlem, které tak odebralo jevišti domácí atmosféru a přidalo jí něco z atmosféry laboratoře. Esteticky vyhrocená podoba tak možná aktualizovala ono nadčasové téma nekonečně posílaných genů na rodinné osmičce pro dnešní svět.

    Možná ne úplně záměrně se festivalové představení odehrálo během otevírací doby Národní galerie. Vmísilo se tak do jejího běžného provozu, jejích výstav, zaměstnanců i návštěvníků. Kustodka ze čtvrtého patra vytrvale mapovala pohledem novou akvizici, jiný pracovník galerie vymalovávající stěnu v přímém pohledu nad scénou rytmem svého válečku téměř zapadl do rytmu představení, návštěvníci ostatních expozic si skrz sklo prohlíželi tu, na kterou nemají lístek, a diváci představení jako by odpočívali na dlouhé cestě výstavou zrovna před tímto dílem. Tak se ∞ souboru D’EPOG ještě více přiblížila výtvarnému dílu, na něž by však pouze adekvátně velká bílá stěna umístěná kdekoli nestačila. Obraz už nebyl pouze vytvořen, ale byl také vystaven, podobně jako obraz vytvořený v malířově ateliéru nabývá své podstaty při svém vystavení v kontextu galerijní instituce a v kontextu jiných, i když s ním nesouvisejících, uměleckých děl.

    ///

    Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:

    Prase v divadle (No. 0/1)

    Prase v divadle (No. 0/2)

    Prase v divadle (No. 0/3)

    Prase v divadle (No. 0/4)

    Prase v divadle (No. 1)

    Prase v divadle (No. 2)

    Prase v divadle (No. 3)

    Prase v divadle (No. 4)

    Prase v divadle (No. 5)

    Prase v divadle (No. 6)

    Prase v divadle (No. 7)

    Prase v divadle (No. 8)

    Prase v divadle (No. 9)

    Prase v divadle (No. 10)

    Prase v divadle (No. 11)

    Prase v divadle (No. 12)


    Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 13)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,