Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prase v divadle (No. 2)

    Pocty za alternativní umění nalezly po loňském výletu do Studia Hrdinů ztracenou cestu do Divadla Na zábradlí. Alternativní umění se uctívalo už před začátkem slavnostního předávání, před divadlem a za divadlem.

    FOTO

    Animálie Toníka Brindy, Heidi Hornáčkové a spol. FOTO Karolina Chasáková

    Po šesté hodině prezentoval Toník Brinda, student divadelní tvorby v netradičních prostorech, projekt vytvořený speciálně pro festival. Využil dvou „prasečích“ konotací a mezi ironicky blahobytnými párky a peprnými papričkami se proměňoval ve slizkého zvrhlíka. Částečně přitom zablokoval vchod do Stříbrné uličky, a tak se v duchu pouličních produkcí stala většina diváků diváky (ti, kteří se odvážili projít, vlastně i aktéry) nechtěně. Anenským náměstím přitom zněla písnička Kdyby prase mělo křídla, čímž byla v Den Poct nenápadně uctěna také památka nedávno zesnulého Petra Skoumala.

    Než se přítomné diváctvo alternativnímu divadlu poklonilo, mohlo na něj i něco přispět. Veřejnou sbírku ve foyer Divadla Na zábradlí připravil Martin Falář. Jako jízlivý a uštěpačný vyvolávač zesměšňoval principy divadla, jež jsme zvyklí nazývat alternativním, i ty, kteří se na něj chodí dívat.

    Zprvu to vypadalo, že představy „když je něco alternativní, vyžaduje to interakci s divákem za každou cenu“ se bude držet i Michal Hába, v jehož režii se letošní předávání Poct odehrávalo. Jestliže se mělo jednat o dekadentní večírek s podtitulem, že v každém člověku dřímá prase, jeden by snad něco takového i očekával. Na začátku nechali členové Lachende Bestien, potažmo Kartelu vybraného diváka, aby si s nimi kopnul – míčem se strefil se do nahé zadnice některého z účinkujících. Výzvu jiného diváka, který si chtěl také kopnout, ovšem bez míče, Hába bohužel nepřijal a s argumentem, že stejně všichni přítomní chtějí vidět klasickou činohru, a mají ji tedy mít, nechal sál ponořit do tmy. Následující desítky minut to ale spíš vypadalo, že činohru si chtěl užít hlavně sám, protože na jeviště Divadla Na zábradlí se jen tak znovu nepostaví…

    Pocty2014

    Udělování Poct 2014 bylo ve znamení „prasečinek“ FOTO Karolina Chasáková

    Jak avizovala dramaturgie festivalu, Hábovi bylo udílení Poct svěřeno v souvislosti s konceptem návratů, ztrát a nálezů. Jeho tým vzal výzvu evidentně vážně – když už návrat tak se vším všudy, tedy s jedinou výraznou inscenací kterou tady kdy vytvořili. Pokud mělo původních 120 dnů svobody nějaký přesah, Hábův večírek v Den Poct zůstal jen etudou na téma prasečinek a jediné nastavované zrcadlo bylo to „festivalové poctové“ z dílny Petra Nikla. Proč ne, když je prase letošním symbolem festivalu? Jenže ony prasárničky jaksi neměly kýžený efekt. Pokud bylo záměrem zaujmout jakkoli, opravdu „připravit bujarý večírek, na který se nezapomíná“, vyprovokovat, znechutit, naštvat nebo probudit v člověku prase, zdánlivě nekonečná exhibice, obnažené penisy, nahé řitě, úmorné napodobování kopulačních pohybů, spousta hnědého pudinku matlaného všude a domněle šokující přisprostlé repliky vážně nestačily. V reflexi čtvrtečního představení, bytového divadla ME, psal Dominik Melichar o touze unuděných diváků odcházet před koncem. Během pátečního večera si mnozí servítky nebrali a klidně odcházeli. Jestliže chtěl Hába přítomné skutečně otrávit a unudit, popřít tak divadelní principy a zesměšnit předávání cen jako takové, dvouhodinová jevištní onanie (v původním i přeneseném slova smyslu), byla správnou volbou.

    Pár dobrých nápadů – narážek na festivalový tým, kritickou obec nebo konkrétní osoby v publiku se rychle vyčerpalo a všichni záhy pochopili, že více už dekadentní večírek samotnému udílení Poct podřízen nebude. Naštěstí většina oceněných reagovala na Hábovu poetiku po svém (s nadhledem, který jemu samému evidentně schází) a dokázala, že kytice a zrcadla putovaly do správných rukou. Radoslava Schmelzová, oceněná společně s Tomášem Žižkou za publikační čin roku, glosovala, že naprosto chápe, proč se Žižka uklidil až do Budapešti. Osobnost roku Jan Malík poprosil účinkující o jedno jejich „lejníčko“ (tedy kelímek pudinku) a Petr Sedláček z týmu ostravské Staré Arény, vyznamenané za producentský počin, chtěl zase do jevištních orgií zapojit svého psa, který měl naštěstí rozumu dost a s díky odmítnul. Vybraný projekt roku patřičně korespondoval s letošním festivalovým leitmotivem – zahozením divadelních sálů. Oceněn v této kategorii byl totiž tvůrčí tým letní site-specific inscenace Autoatlas Ukrajiny, odehrávající se na pražské náplavce, lodi, hospodě i galerii.

    Živoucím pokladem se stal Hubert Krejčí FOTO Karolina Chasáková

    Živoucím pokladem se stal Hubert Krejčí FOTO Karolina Chasáková

    Do pomyslné festivalové dvorany slávy byl uveden dramatik, režisér a herec Hubert Krejčí. Zprvu to vypadalo, že nonkonformní Živoucí poklad rádoby dekadentní večírek nevydržel a prostě se na to vy… (Kupodivu Michal Hába neměl koule to otevřeně pojmenovat, ačkoli svoje koule vystavoval na jevišti téměř nepřetržitě, a pouze eufemisticky poznamenal, že oceněný odešel na záchod, což dekadentní drive opravdu postrádalo.) Huberta Krejčího však nakonec na scénu doprovodil Vladimír Hulec spolu s Martinem C. Putnou. Druhý jmenovaný vyzdvihnul svou řečí Krejčího umělecký přínos, zatímco oceněný dramatik rozdělil svou kytici dámám v publiku. Pozvání Martina C. Putny na jeviště bylo tou nejlepší tečkou za pátečním večerem. V disciplíně exhibice se totiž čerstvému profesorovi Hába jednoznačně nemůže rovnat, přestože Putna obvykle zůstává oblečen.

    Vyjádření poroty k Poctám 2014

    Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčáková a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008), Petru Minaříkovi a Pavlu Řehoříkovi (2009), Vojtěchu Varyšovi (2010), Bořivoji Srbovi (2011), Petru Vášovi (2012) a Janu Dvořákovi (2013) v kategorii

    Publikační čin roku
    Tomáši Žižkovi a Radoslavě Schmelzové

    za dlouhodobou sérii dokumentárních a esejistických knih na různá témata divadla site-specific, především za publikace Umění místa, Art of Place a letošní KNOWtilus reflektující bohatou šíři umělecké praxe tohoto oboru alternativního divadla u nás, jež funkčně podporují studijní program Divadelní tvorba v netradičních prostorech na KALD DAMU.

    Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavlu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009), Jindřišce Křivánkové (2010), Divadlu D´EPOG (2011), Janě Kozubkové (2012) a Iamme Candlewickové (2013) v kategorii

    Objev roku
    Pavlu Serišovi

    renesančnímu muži a všestrannému tvůrci, který plynule a poutavě střídá obory, žánry i druhy (nejen) umění. Ve svých projektech uplatňuje principy stand-up komedie, fyzického divadla, absurdního humoru, pantomimy a tance. Věnuje se také kreslenému humoru a krátkým filmům.

    Po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009) Davidu Mírkovi (2010), doc. PhDr. Stanislavu Bohadlovi (2011) a Jiřímu Sulženkovi s Davidem Kašparem (2012) a Ewanu McLarenovi a občanskému sdružení Mezery (2013) v kategorii

    Producentský počin roku
    Týmu Staré Arény (tedy Petru Sedláčkovi a spol.)

    nezávislému prostoru, lépe řečeno ostravské Mekce pro mladé, alternativní a nezávislé umělce a diváky. V polních a důlních podmínkách tým provozuje kavárnu, která je zároveň také babiččiným obývákem, pracovnou, čítárnou i koncertním sálem, a sál, jenž slouží divadlu, hudbě i filmům. Stará Aréna funguje především na dobrovolnické bázi a je důkazem, že kultura je nezničitelná. I v Ostravě!!!

    Po Tereze Goergievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009), Petru Boháčovi (2010), Adamu Halašovi (2011), Miloši Orsonu Štědroňovi (2012) a Petru Macháčkovi (2013) v kategorii

    Osobnost roku
    Janu Malíkovi

    tanečníkovi, pedagogovi, choreografovi, producentovi projektů současného tance, vedoucímu a spoluzakladateli souboru NANOHACH. Svými aktivitami přesahuje obvyklé řízení jednoho souboru i samotný obor tance. Vedle již desetiletého vedení souboru NANOHACH, který je dnes jedním z nejlepších a nejprogresivnějších seskupení v oblasti nezávislého tance u nás, si velmi ceníme jeho otevřené spolupráce s pražským pochodem hrdosti homosexuálů Prague Pride a vyvolání letošní série veřejných debat o současném tanečním umění Mluvme o tanci!

    Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005), Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové (2007), Petru Lantovi (2008), souboru Depresivní děti touží po penězích (2009), Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a tvůrčímu týmu FKK (2010), Jiřím Sozanském (2011), Vilému a Lence Faltýnkovým (2012) a Skupině Spitfire Company (2013) v kategorii

    Projekt roku
    Tvůrčímu týmu Autoatlas Ukrajiny (Ewě Zembok, Janě Hauskrechtové, Dominice Andraškové, Viktorii Čermákové, Matěji Samcovi)

    Letní site-specific inscenace Autoatlas Ukrajiny, která se odehrávala na náplavce, lodičkách, v hospodě i galerii, byla (nejen) příjemným zpestřením letní Prahy. Putovní projekt neodhalil pouze genia loci pravého a levého břehu Vltavy, ale především představil povídkovou tvorbu současných ukrajinských spisovatelů a „ukrajinskou duši“. Režisérka, scénografka, dramatizátoři i herci zdařile propojili estetickou, osvětovou i zábavnou rovinu. Proto náleží tato Pocta všem.

    A zejména

    po Ivanu Vyskočilovi (2003), Bořivoji Srbovi (2004), Janě Pilátové (2005), Evě Kröschlové (2006), Václavu Martincovi (2007), Evě Tálské (2008), Janu Schmidovi (2009), Ctiboru Turbovi (2010), Arnoštu Goldflamovi (2011), Bohdanu Holomíčkovi (2012) a Andreji Krobovi (2013) v kategorii

    Živoucí poklad
    oceňujeme dílo a důsledně po celý život a za všech režimů nezávislý postoj dramatika, režiséra a herce Huberta Krejčího.

    Patří ke generaci zakladatelů brněnské Husy na provázku, s nimiž studoval na brněnské JAMU. Jeho celoživotní skepse vůči všemu lidskému konání, jízlivost v osobním kontaktu a nekompromisní životní i umělecké postoje a v neposlední řadě i obdiv k asijskému umění jej však vedly k životu uměleckého solitéra. Dlouhou dobu žil a působil v rodných Pardubicích, kde vyučoval asijským pohybovým technikám, vedl soubor Yorickova pantomima a psal své komorní hry a hříčky, jež shrnul v několika souborech. Nejznámější z nich jsou Hry ze smetiště, z nichž dodnes čerpá řada amatérských i profesionálních souborů včetně Husy na provázku. Právě s tímto divadlem a především jeho Studiem Dům spolupracoval dlouhodobě a díky své výuce pohybových technik na JAMU ovlivnil několik generací herců. Jeho autorskou a režijní stopu však najdeme i v brněnském HaDivadle, vídeňském Theater Brett, hradeckém Klicperově divadle, pražském Dejvickém divadle, Divadle v Dlouhé, a dokonce i v pražském Národním divadle. V posledních letech několikrát spolupracoval s režisérem J. A. Pitínským, především v Divadle v Dlouhé a v plzeňském Divadle Alfa. Jeho texty lze číst v časopisech Svět a divadlo a Divadelní noviny.

    ///

    Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:

    Prase v divadle (No. 0/1)

    Prase v divadle (No. 0/2)

    Prase v divadle (No. 0/3)

    Prase v divadle (No. 0/4)

    Prase v divadle (No. 1)


    Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,