Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 157/1)

    Festival je latentní slavnost, poučoval mě před lety režisér Peter Scherhaufer. Měl pravdu a má ji stále. I když Peter už dávno není… Ve dnech 12. – 16. dubna se v Brně konal 26. ročník mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER. Nemohl jsem chybět.

    Tucek-headerbg

    Festivalový den první, úterý 12. dubna

    Dopoledne jsem se vydal na cestu k sídlu Divadelní fakulty na Mozartovu ulici. Houf komediantů táhnul městem. Šašek s megafonem se vezl na káře a vykřikoval bujné výzvy. Hejna holubů se lekala a tleskala křídly. Brňané křídla nevlastní, jen se otáčeli a divili se, proč ti holubi tak poplašeně poletují…

    FOTO archiv festivalu

    Šašek s megafonem se vezl na káře a vykřikoval bujné výzvy. FOTO archiv festivalu

    Divadlo na Orlí otevřelo náruč vlídnou náruč adeptům divadelního kumštu i jejich pedagogům. Dívenky s úsměvy a ceduličkami na šňůrkách kontrolovaly vstupenky a v několika jazycích pomáhaly cizincům v orientaci. V mžiku byl sál plný. Radostné očekávání bzučelo nad hlavami… Mládí, pane, mládí, to je ale krása, viďte, řekl jsem věhlasnému recenzentu Janu Kerbrovi. A on se mnou souhlasil…

    Mládí, pane, mládí, to je ale krása, viďte, řekl jsem věhlasnému recenzentu Janu Kerbrovi. FOTO archiv festivalu

    Mládí, pane, mládí, to je ale krása... FOTO archiv festivalu

    Mládí, pane, mládí, to je ale krása… FOTO archiv festivalu

    Na jevišti stály půlkruhem odpadkové kontejnery, před nimi hlídkovali urostlí jonáci v zelených vestičkách a s černými brýlemi na nosech. Z kontejnerů tahali černé igelitové pytle. Z pytlů, kontejnerů a ze všech jevištních škvír vylézal bláznivě zmalovaný, křiklavě oděný a výstředně tančící divadelní potěr. Dirigent, strakatý šašek a ještě strakatější klaun vítali a představovali dvojjazyčně významné osoby festivalu a festivalové poroty – studentskou a odbornou.

    Slovo dostala studentská koordinátorka festivalu Adéla Svídová... FOTO archiv festivalu

    Slovo dostala studentská koordinátorka festivalu Adéla Svídová… FOTO archiv festivalu

    ...a děkan Divadelní fakulty, docent Zbyněk Srba. FOTO archiv festivalu

    …a děkan Divadelní fakulty, docent Zbyněk Srba. FOTO archiv festivalu

    Ředitel festivalu, profesor Petr Oslzlý dojemnou řečí o divadle v pohybu mávaje svými zdravotními berlami, mezinárodní festival zahájil. FOTO archiv festivalu

    Ředitel festivalu, profesor Petr Oslzlý dojemnou řečí o divadle v pohybu, mávaje svými zdravotními berlami, mezinárodní festival zahájil. FOTO archiv festivalu

    Slovo dostala studentská koordinátorka festivalu Adéla Svídová a děkan Divadelní fakulty, docent Zbyněk Srba. Ředitel festivalu, profesor Petr Oslzlý dojemnou řečí o divadle v pohybu – divadlo je pohyb a pohyb je divadlo, mávaje svými zdravotními berlami, mezinárodní festival zahájil. Pak všichni aktéři i ředitel s berlami zmizeli v čoudícím propadle divadla….

    Tleskal jsem a prohodil: Na Bělehrad! Je to jako ze Švejka… Vedle sedící recenzent se zeptal: Švejk? Kde, pane, kde…?

    V informačním centru festivalu na Mozartově ulici vládli studenti. Mladé divadelní naděje brebentily mnoha jazyky světa. Nejvíce byla slyšet slůvka anglická. Zachmuřené tváře se měnily v usměvavé. Ze všech zářila radost a štěstí…

    Opájel jsem se melodií slov a myslel na Hamleta. V originále. FOTO archiv festivalu

    Opájel jsem se melodií slov a myslel na Hamleta. V originále. FOTO archiv festivalu

    Vklouzl jsem do bzučícího Studia Marta a usedl v oblíbené první řadě. Na tmavou plochu před bílé promítací plátno nakřepčila skupina studentů Skotské královské konzervatoře z Glasgowa s inscenací To zkurvené slovo na F. Nádhernou angličtinou diskutovala o problému „feminizace“. Opájel jsem se melodií slov a myslel na Hamleta. V originále.

    Na plátně se zjevovaly tanečnice a já čekal, kdy skvostně mluvící, elasticky se vlnící, pohybově zdatní adepti herectví začnou i zpívat. Dočkal jsem se. Začali a capella a tiše. Hlasy se proplétaly do nádherné kantilény.

    ///

    Festivalový den druhý – středa 13. dubna

    Představení studentů věhlasné Akademie múzických umění Baden-Württembergu s biblicky znějícím názvem 5. 6. – 11. 6. (Mrtvý) 15. 6. (Vzkříšení) začalo se značným zpožděním. Kdesi cestou se zatoulala a nedorazila zvuková nahrávka ruchů a scénické hudby, hledalo se náhradní řešení…

    Hrací sál paní Husy byl potažen architektonickým plánem města s černými linkami domů, ulic a náměstím. FOTO archiv

    Hrací sál paní Husy byl potažen architektonickým plánem města s černými linkami domů, ulic a náměstím. FOTO archiv

    Hrací sál paní Husy byl potažen architektonickým plánem města s černými linkami domů, ulic a náměstím. Na dlouhý, stroze vyhlížející plán města vstoupili jeho obyvatelé.

    Našlapovali zprvu nesměle, pak se osmělovali, rozbíhali se, stáli frontu na telefon, skákali na zeď, čmárali po ní. Vyřvávali hořkosti doby a své boly. Dlouhé dvě hodiny vykřikovali výpověď umělce narozeného ve východní části Německa zvané demokratická a emigrujícího do jeho části západní…

    Výpověď zástupců současné německé mladé generace o frustracích pokolení otců, dědů, pradědů byla sugestivní. FOTO archiv

    Výpověď zástupců současné německé mladé generace o frustracích pokolení otců, dědů, pradědů byla sugestivní. FOTO archiv

    Einar Wilhelm Schleef, malíř, režisér se narodil v roce 1944 v Sangerhausenu. Zachytil v denících poznámky o dospívání v nezajímavém městě, válečnými vítězi rozděleného a dozorovaného Německa.

    Výpověď zástupců současné německé mladé generace o frustracích pokolení otců, dědů, pradědů byla sugestivní. Kladl jsem si otázku, jak a kam se napne pozornost a síla této generace v dnešním sjednoceném Německu…

    Z Provázku do Hadů je kousek a z kopečka… Německé představení se protáhlo, nebyl čas na oddech… Šmajdal jsem po hrbolcích dláždění, kousal rohlík a zapíjel troškami tekutiny z „pet“ láhve. Ve sklepním divadle foukal větrák klimatizace vzduch bez kyslíku…

    Tucek-Maria-Stuart-poster

    Černý prostor a černá panská móda gentlemanů dvora královny Alžběty, navozovaly atmosféru temného žaláře. Vězněnou Marii Stuartovnu svlékli do naha. Žalářník dělal soupis její movitosti.

    Dvě dcery královského otce, nevlastní sestry. Anglická vládkyně Alžběta a na milost jí vydaná sokyně v boji o královský trůn – krásná Marie Stuartovna.

    slavné drama Friedricha Schillera Marie Stuartovna poněkud poopravili a vtiskli do podoby neromantické mužské chtivosti moci. FOTO archiv

    Studenti slavné drama Friedricha Schillera Marie Stuartovna poněkud poopravili a vtiskli do podoby neromantické mužské chtivosti moci. FOTO archiv

    Režisér Grzegorz Wišniewski s hereckou družinou z Polské národní školy filmu, televize a divadla slavné drama Friedricha Schillera Marie Stuartovna poněkud poopravili a vtiskli do podoby neromantické mužské chtivosti moci. Geniální intriku definitivní prohry Marie Stuartovny vymyslí, rozehraje a realizuje homosexuální šlechtic, příslušník královnina dvora…

    Inscenaci dominovaly výkony v rolích královen Maria Debska (Stuartovna) a Maja Pankiewicz (Alžběta).

    Drápal jsem se po schodech za kyslíkem. Studenti, pedagogové i stěny a stropy, se měnili v nesouvislé řady modrých skvrn… Dívka mě zachytila: Dědečku, je vám něco…? – Všecko, dívko v modrém, hlesnul jsem.

    Tucek-Opili-poster

    Seděl jsem na lavičce nádvoří domu U kamenné panny a škvírami zateklých víček sledoval zdivo promodralého sídla bývalého městského kata… Když se barevnost stěny ustálila do teplých okrových tónin, zvedl jsem se a vydal se podél kláštera Minoritů dolů do příjemného chladu Divadla na Orlí.

    Studenti Činoherního herectví DAMU z Prahy přivezli na festival inscenaci hry současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva Opilí ukazující čtyři banální situace, v nichž „podroušení“ konají zásadní rozhodnutí.

    Vtipná konverzační komedie o generaci ruských lidí bloudících od nevíry v božství odešlého „ismu“. FOTO archiv DAMU

    Vtipná konverzační komedie o generaci ruských lidí bloudících od nevíry k božství odešlého „ismu“. FOTO archiv DAMU

    Vtipná konverzační komedie o generaci ruských lidí bloudících od nevíry k božství odešlého „ismu“ se stala hořkou výpovědí, hranou s vervou mládí. Některé scény měly závratné tempo, i přesto byly srozumitelné, vtipné a mluvené ryzí češtinou.

    Smích jsem raději přidušoval, abych nebyl mezi většinou odměřenými diváky, za mírně nezdravého.

    Zatímco energií sršící studenti mířili za poznáním do vábných lokalit Brna, ploužil jsem se na tramvaj. Začínala noc. Byl jsem s výkonem těla spokojen. Osm hodin dokázalo v bdělém stavu vnímat a držet krok se studentskými kreacemi. Hlavou mi bleskla myšlenka Arnošta Goldflama: Dokud tě to baví, jsi mlád!!

    Festivalový den třetí – 14. dubna.

    Pravé poledne. Marta přeplněná studenty a pedagogy. Organizátorky září úsměvy. Jedna z nich zašeptá: Těšte se, Francouzky jsou fantastické – na cenu…! Inscenace se jmenovala Uštknutí.

    FOTO archiv festivalu

    Sbor růžových víl se roztančil. FOTO archiv festivalu

    Na bělostné ploše leželo šest do růžové ponořených dívčích těl. Krásná Francouzka v černém žaketu, s grácií z vyšších sfér se uklonila, důstojně kráčela za dirigentský pult, odklepala taktovkou a – sbor růžových víl se roztančil… Vířily, laškovaly, přesýpaly pohyby z nožky na nožku, byly dětmi, švitorkami, svůdnými milenkami, hrdými madonami, revolucionářkami. Zpívaly šansony, něžnily i drsněly francouzskými slabikami a také voněly jemnými parfémy sladké Francie. Jakoby vyskákaly z nejlepších děl francouzských výtvarných škol všech věků.

    Víly také žehraly na zranitelnost. Znaky krve třísnily jejich růžová těla. Násilí drobná, větší i brutální zanechávaly na nich stopy. Dirigentka se svlékla z černého, na sebe vzala růžový šat. Do černého se vsoukala jiná. Odklepala taktovkou takt – a…!

    Za vysokou kulturu pohybu, stylizované zkratky hraných charakterů a morální poslání autorské inscenace Uštknutí, patří velká poklona studentkám Národní konzervatoře dramatických umění z Paříže.

    Dámy, možná vám to vyjde a už zítřek přivane do našich rozbouřených vod nový matriarchát…

    Nohy na ramena, rohlík do ruky a hupky po Kotlářské, na tramvaj…

    Do hlubin HaDivadla se hrnuly davy studentů. Slabá slova, bylo narváno… Student režie Ruského státního institutu múzických umění Petrohrad Andrej Zagorodnikov se těšil dobré pověsti a jeho monodrama Já, Jago bylo očekáváno s velkým napětím…

    Pohledný, hubený chlapec milé tváře, mluvil - k mému překvapení - anglicky. FOTO archiv festivalu

    Slovy, pantomimou a rekvizitami vysvětloval děj i aktéry slavné tragedie. FOTO archiv festivalu

    Pohledný, hubený chlapec milé tváře, mluvil – k mému překvapení – anglicky. Škoda, chtěl jsem porovnat ruskou mluvní školu s ostatními divadelními učilišti. Ale Shakespeare napsal tragedii černého Othella v angličtině, tak budiž…

    Mladík se pohyboval jako kočka. Jeho pohyby připomínaly tanec cirkusového artisty. Slovy, pantomimou a rekvizitami vysvětloval děj i aktéry slavné tragedie. Začerněná polovina tváře představovala Othella, světlá Jaga. Bílá plachetka byla Desdemonou, černý hadřík nenáviděným Maurem.

    Bílá plachetka byla Desdemonou. FOTO archiv festivalu

    Bílá plachetka byla Desdemonou. FOTO archiv festivalu

    Na barové židličce hnětl těstovou figurínu dívky. Vášnivě ji rozplácával na placku. Nad rozpatlávaným těstem vedl dialog Jaga s Othellem o Desdemonině milostné schůzce a ztraceném kapesníčku. Poté si těstovou plackou obalil hlavu a hrál zaslepený Maurův vztek… Mluvil a mluvil, těsto mu v dlouhých pruzích stékalo po těle jako chapadla chobotnice. Herec musel těsto zachycovat, motat kolem krku, znervózněl a ztratil kontakt s diváky. Příběh dohrával nad kulatou vázou černající se vody, ve které se rozpouštěla černá Jagova duše.

    Zdolal jsem schody a dal se volným krokem k Měnínské bráně. U divadla nebylo ani živáčka. Sedl jsem si na židli k jednomu ze stolků, z kapsy jsem vytáhl vstupenku na další představení a zamyslel se. Přišla slečna číšnice s jídelním lístkem. Rozvážně jsem řekl: Sebevražda zloducha Jaga oběšením, byla aktem zbytečným a poněkud navíc… Číšnice zvyklá na ledasco otřela stolek, vzala popelník a usmála se: Nebudu pána rušit, počkám, až si přeříkáte roli. Strčil jsem jí vstupenku pod nos: Slečno, nevidím, co je tam napsáno? Číšnice četla: Dva Rumuni, co umějí Polsky, 15: 45, DHNP. – A kolik je? – Bude půl… Krista pána, Rumuni jsou v Huse…!

    Rychlou chůzí starce jsem zdolával kopec Orlí i následný Zelný rynek. U kašny jsem dokázal ploužení zrychlit. Divadelní znalec Jan Grulich mi naštěstí držel místo. Naklonil se ke mně: Pane, co jste tak zpocený, snad jste si nebyl zaběhat…?

    Měla to být veselá komedie o romských bezdomovcích vydávajících se za umělce... FOTO archiv festivalu

    Měla to být veselá komedie o romských bezdomovcích vydávajících se za umělce… FOTO archiv festivalu

    Inscenace studentů z Nové Bulharské univerzity Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky se táhla jako med. Měla to být veselá komedie o romských bezdomovcích vydávajících se za umělce, aby si zajistili obživu. Buď jsem se příliš unavil, nebo realistické herectví mladých Bulharů nemělo patřičné parametry, či samotná polská hra poněkud vyvanula, nevím. Ale velký zážitek to nebyl… Za vzorek bulharského divadla jsem však byl rád.

    Se znalcem evropského divadla panem Grulichem jsme „chvátali“ z kopce dolů. Chválil polskou Stuartovnu i německé Vzkříšení. O bulharské produkci prohodil: Ona ta hra se stala módou. Na pěti festivalech jsem ji viděl. Polská autorka se tak stala slavnou. No, Poláci mají lepší hry… Na Orlí mě opustil, že si musí koupit něco čínského k jídlu, když máme před sebou ty Taiwance.

    Začetl jsem se do bulletinu: Národní Taiwanská univerzita umění v Taipei byla založena v roce 1955. Má fakulty: múzických umění, designu, komunikační, výtvarného umění a sociální. Klade důraz na humanistické myšlení, kreativní produkci a teoretickou analýzu. Školu vystudoval mimo jiné i držitel Oskara, režisér Ang Leeho.

    Nazýváme se civilizovanými, ale chápeme definici civilizace? FOTO archiv festivalu

    Nazýváme se civilizovanými, ale chápeme definici civilizace? FOTO archiv festivalu

    Tien Tan – Ostrov. Jazyk uvedení mandarínština, angličtina. Představení má sedm částí a pohlíží na zbytek Světa z naší domoviny. Nazýváme se civilizovanými, ale chápeme definici civilizace? Centralizace moci je produktem svobody. Lidská práva přisuzují svobodu lidem, ale pokud není svoboda založena na respektu a rovnosti, kdy jeden zkoumá hranice svobody a realitu svobody projevu, narážíme na předsudky, které nebyly na první pohled zřejmé. Ačkoliv se společnost velmi posunula kupředu, vzdálenost našich srdcí je čím dál tím větší. Nemáme snad víc svobody?

    Z četby mě vyrušil pan G.: S tím si nelamte hlavu, to za hodinu stejně neuhrají…

    Zvláštní škola, tahle taipeiská. Sympatická. Adepti naskakovali na jeviště po jednom. Pohyb skoku zastavovali po dopadu na doskočnou nohu. Pak se na doskočné noze zakláněli, odrazová noha jim přitom zůstávala trčet ve vzduchu jako pařát ptáka, na nepatrnou milisekundu zmrtvěli, aby poté zvrátili pohyb trupu do mírného předklonu a opět se odrazili… Tenhle jednoduše vyhlížející cvik je velmi těžký. Učila mě jej kdysi dávno profesorka Ryšánková. Říkala: Záklon musí probíhat pomalu, plynule, obratel po obratle, elegantně. V kritickém bodu se na“es“ zastavíš a obratel po obratli napřímíš tělo do výponu, odrazíš se, elasticky rozrazíš vzduch a letíš… Těžké, velmi těžké… Děti z Taiwanu šly tímhle krokem, jako by snad ani jinak chodit neuměly… Nebo dlouhé minuty ťapkaly jako rozkošní, tu a tam kvakající tučňáčci. Kvak. Skákající opice se snažila vmísit mezi ně a naučit se být tučňákem… Kvak. Také si hrály na vlnobití. Kdyby se mezi vlnami zjevily bílé labutě, nedivil bych se.

    dostalo se i na komické scény – třeba když taiwanští studenti předváděli ptáky. FOTO archiv festivalu

    Nebo dlouhé minuty ťapkali jako rozkošní, tu a tam kvakající tučňáčci. Kvak. FOTO archiv festivalu

    Jednotlivé etudy pojmenovávaly, ohlašovaly na mikrofon. V mluvním projevu byl znát jemný patos – slavnostnost. V hraných scénkách se dal rozpoznat i vliv tradiční „čínské opery“. Průvod postav s hrůznými maskami na tvářích byl vrcholem jejich hodinového vystoupení. Na závěr studenti po jednom přistupovali k mikrofonu, představovali se a s největší vážností a vnitřním zaujetím vyslovovali svá osobní kréda. Za vyznání dostávali stvol bílé růže.

    Divadelní znalec se zeptal: Tak co na ty Taiwance říkáte…?

    Je to zázrak, pane, že jsou v Brně. Na festivalu.

    Znaveni jsme mířili na tramvaj…

    /Dokončení zítra/

    Brno – Komín, 21. 4. 2016

    ///

    Pokračování zde: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 157/2)

    Více na i-DN:

    Nová znamení na festivalu studentských škol

    Nová znamení studentského divadla (No. 1)

    Nová znamení studentského divadla (No. 2)

    Nová znamení studentského divadla (No. 3)

    Nová znamení studentského divadla (No. 4)

    Nová znamení studentského divadla (No. 5)

    Nová znamení studentského divadla (No. 6)

    Nová znamení studentského divadla (No. 7)

    Nová znamení studentského divadla (No. 8)


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 157/1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,