Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nová znamení studentského divadla (No. 4)

    Emoce jako překladač

    První představení druhého festivalového dne patřilo německým studentům z Ludwigsburku. Inscenaci 5.6.-11.6. (smrt) – 15.6. (vzkříšení) sestavili za pomocí deníků Einara Schleefa. Ale pramenů bylo více. Vypráví o něm, o životě na malém městečku, o jeho matce. O mladých lidech, kteří v provinčním městě zažívají své problémy, mají své touhy a sny – po něčem lepším, po něčem, co je vytrhne z područí daných autorit.

    FOTO PETR CHODUR

    Scéna představuje celé městečko a jeden pokoj. Avšak městečko tvoří lepící páska na linoleu a pokoj je malinkaté jeviště na konci linolea se dvěma židlemi a stolem. FOTO PETR CHODUR

    Příběh se skládá z několika kapitol, které se věnují právě Einarovým vzpomínkám na mládí v Sangerhausenu. Zároveň s určitým odstupem tvůrci zahrnuli i motivy, které Einar „vnímal“ až v dospělosti, po odchodu z městečka. Výrazným motivem je tak šicí stroj, telefonní automat či dopisy. (Poslední dva řečené jako jediné prostředky ke komunikaci.) Telefon navíc jako naprosto ojedinělý způsob upřímného vyslovení, zpovědi, spílání, nadávání.

    Scéna představuje celé městečko a jeden pokoj. Avšak městečko tvoří lepící páska na linoleu a pokoj je malinkaté jeviště na konci linolea se dvěma židlemi a stolem. Na druhé straně od jeviště visí na cihlové zdi zmíněný telefon a křídou je na ni napsaný rodokmen. Kostýmy odpovídají 60. letům, kdy se příběh odehrává.

    Výrazná je i hudba. V inscenaci je využívána jak scénická, tak dobová. Konkrétně se jedná o využití gramofonu a přenosného radia nejen při kapitolách tanečních lekcí. Zvuk praskání vycházející z obou přístrojů je nenahraditelný.

    Představení 5.6.-11.6. (smrt) – 15.6. (vzkříšení) působí velmi emotivně. Pro mě, jako diváka němčinu neovládajícího, nebylo  těžké orientovat se v určitých motivech či linii příběhu. Mnohdy jsem však měla pocit, že mi zásadní věci unikají a možná i kvůli neporozumění mi některé kapitoly přišly dlouhé a rozvleklé. Ačkoliv pro mne byla určitá nonverbální či emocionální sdělení velmi intenzivní, pravděpodobně bych si je nespojila v příběh nebýt programu, jež tvůrci pro tuto příležitost vytvořili a přeložili do angličtiny. Jako setkání s Einarem Schleefem, jeho kamarády a matkou Gertrudou to smysl mělo.

    Akademie múzických umění Baden-Württemberg, Německo – Einar Schleef: 5.6.-11.6. (mrtvý) 15.6. (vzkříšení). Režie Christiane Pohle, dramaturgie Malte Ubenauf, Christiane Pohle. Uvedeno 13. dubna 2016 v rámci festivalu Setkání/Encounter v Brně.

    Panebože, díkybohu

    Opili

    Inscenace Opilí se snaží skrz banalitu pronášet hluboké myšlenky. Bohužel to se jí v žádném z případů nedaří. FOTO MICHAL KREMINA

    Studenti Činoherního herectví DAMU na festival Encounter přijeli s inscenací Opilí. Hra současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva ukazuje čtyři různé situace, v nichž lidé v podroušeném stavu řeší zásadní rozhodnutí i absolutní banality. Tak jak se to už někdy stalo každému. Tato rozhodnutí však mají mít dalekosáhlejší následky a všechny zúčastněné mají dřív nebo později dostihnout. Buď ve chvíli, kdy prohlédnou a jejich víra v boha je zachrání nebo se zachrání sami láskou. Konec tak má být pozitivní.

    Inscenace Opilí se snaží skrz banalitu pronášet hluboké myšlenky. Bohužel to se jí v žádném z případů nedaří. Občas jsou některé příhody humorné, většina by se jich dokonce dala označit za absurdní. Bohužel z celku není patrné, zda autoři myšlenky vložené do replik myslí vážně, nebo si z nich naopak dělají legraci. Většinu času dochází spíše k nepochopení.

    Jednotlivé situace či kapitoly ze života přespříliš opilých lidí jsou často příliš dlouhé a zasloužily by si proškrtat. Délkou naprosto neúnosná je poslední část, kdy ředitel mezinárodního filmového festivalu potká prostitutku a přesvědčuje jí, že se člověk musí zbavit všeho. Dospěl k tomu poté, co onemocněl rakovinou. Avšak jeho pokora či přesvědčení v to, že se musí oprostit od materiálních statků, se později ukazují jako falešné. Ve scéně, které by stačila třetinová doba než jakou ve skutečnosti má, se neustále opakuje totéž a situace nikam negraduje, jediná výjimka nastává ve chvíli, kdy postavy vzpomínají na filmový zážitek.

    Opilost nebo-li přesycení životních možností lze sledovat nejen na herectví, většinou u dívek škobrtajících na vysokých podpatcích. Ale také ve scéně, která je tvořena projekčním plátnem, dataprojektorem a zavěšeným stolem, vanou a lednicí. Projekční plátno je bohužel využito pouze na začátku představení, kdy nám poskytuje záběry božských zjevení.

    Jestli opilce zachrání bůh, nebo láska se dá těžko odhadnout, dokud nevystřízlivý, budou tomu věřit, to my se ovšem už nedozvíme.

    DAMU, Praha – Ivan Vyrypajev: Opilí. Režie Alžběta Burianová, dramaturgie David Košťák. Uvedeno 13. dubna 2016 v rámci festivalu Setkání/Encounter v Brně.

    ///

    Jak se zbavit ženy

    FOTO PETR CHODURA

    Formálnost a odtažitost se v Marii Stuartovně střídá s fyzickými útoky a milostnými násilnostmi. FOTO PETR CHODURA

    Historický souboj anglické královny Alžběty a skotské královny Marie Stuartovny přivezli polští studenti z Lodže. Příběh nevlastních sester, které soupeří o vliv, moc a především anglický trůn zahalili tvůrci do velké večerní.

    Všech šest mužů přítomných a do událostí zasahujících je oděno do různě poskládaných variací obleků. Stejně tak královna Alžběta dodržuje přísný mužský dress code. Jediná Marie Stuartovna zůstala ženou i co se oblečení týče. Jemné večerní šaty lehce připomínající negližé z ní udělaly nejkřehčí bytost v příběhu a ve výsledku také jedinou oběť. Scéna působí obdobně stroze. Dva spojené stoly, kolečkové židle, při promluvách k lidu mikrofony, skleničky, alkohol, šálek anglického čaje. Jednoduše prostředí vysoce postavených gentlemanů. Těch, kteří ve svém čele nesnesou někoho tak křehkého jako je žena s mocí.

    V této inscenaci je výrazná práce se světlem. Kromě obvyklých zdůraznění konkrétních zákoutí „hradu“ se párkrát rozsvítí i hlediště. K tomu dochází ve chvílích, kdy Alžběta promlouvá ke svému lidu a formálně pořádá „tiskovou konferenci“. Za povšimnutí stojí, že postava Marie Stuartovny po celou první část setrvává na scéně. Sedí na židli a vnímá dění kolem sebe. Stejně tak při přestávce zůstává schoulená pod stoly.

    Inscenace studentů z Lodže si zakládá především na replikách, důrazu na herce a intenzivních konfliktech a vazbách mezi jednotlivými postavami. V tomhle ohledu je režie Grzegorze Wiśniewskeho velmi minimalistická. Právě tato zdánlivá jednoduchost a zdůrazňování detailů činí zážitek intenzivní. Formálnost a odtažitost se střídá s fyzickými útoky a milostnými násilnostmi. Po první části, kdy dochází k jakési expozici událostí, se druhá stává jakousi explozí emocí a následků. Navíc polský řečový kvapík je pozoruhodný.

    Ačkoliv představení bylo velmi působivé, především první část by si zasloužila výraznější krácení. Alespoň pro zahraniční uvedení, protože repliky v původní délce byly pro nepolského diváka těžko vnímatelné.

    Polská národní škola filmu, televize a divadla, Polsko – Friedrich Schiller: Marie Stuartovna. Režie Gregorz Wiśniewski. Uvedeno 13. dubna 2016 v rámci festivalu Setkání/Encounter v Brně.


    Komentáře k článku: Nová znamení studentského divadla (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,