Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nová znamení studentského divadla (No. 3)

    Sedm žen formou tance, zpěvu, monologů, instruktáže, porady či vyjmenováním snad stovky ženských oslovení – od těch šeptaných nejmilejších až po vykřičené nadávky nejhrubšího zrna – promlouvá o postavení ženy v současné (nejen) francouzské společnosti.

    Téma ženské emancipace a rovnocennosti se může zdát už vyčerpané, ale to, že si ho nejmladší generace tvůrkyň zvolila pro svou závěrečnou školní práci, svědčí o opaku. Přestože i v této oblasti by západní civilizace ráda mluvila o pokroku, nahrávky a kriminalistické statistiky užité v inscenaci Uštknutí ukazují, že realita se mění mnohem pomaleji než bychom chtěli.

    FOTO MARIÁN MEDLEN

    Ušktnutí nepřináší v myšlenkové rovině vlastně nic nového, ale informace předává v promyšlené, svižné, nápadité a sugestivní formě. FOTO MARIÁN MEDLEN

    Z obsáhlé změti emocí, jež dílo přináší, jako hlavní vystupuje absurdita. Absurdita očekávání společnosti (mužů i žen) od ženskosti, ústřední „vlasnosti“, kterou nikdo neumí definovat, ale všichni ji chtějí (muži i ženy). Nesmyslnost a nesplnitelnost univerzálních požadavků nepříjemně připomínajících koncept Stepfordských paniček vystupuje díky tomu, že situace režisérka Manon Chircen staví s nadhledem – jako výsměchu hodné. A je sympatické, že stejně pracuje i s „konferenci“ o hlavním pachateli násilných aktů na ženách – penisu. Prezentuje nejen složitost analýzy toho, proč muži dělají to, co dělají, ale jemně naznačuje, že ani ženy nechovají k mužům jenom úctu.

    Subtilněji se hlásí o slovo, respektive spíše postává za slovy, jiný a v konečném důsledku důležitější pocit, totiž strach. Inscenace samozřejmě více akcentuje strach žen z mužů, především z násilných aktů, ať už psychických či fyzických. Kromě přednesu statistik o znásilněních, domácím násilí a sexuálním obtěžování se to projevuje i ve výtvarné složce. Herečky na sobě od začátku mají skvrny od krve a po závěrečné scéně, poskytující obraz ženy coby fackovacího panáka (v němž refrén písně Narcotic od skupiny Liquido získává nový, zneklidňující význam), skončí od ní pomazány celé.

    Nicméně znovu se v inscenaci ozve i hlas z druhého břehu, nahrávka zpovědi Denise, násilnického muže (jak sám sebe nazývá) osvětlující částečně motivace, jenž konference o penisu nemohla nalézt. I muži totiž mají strach. Bojí se ztráty postavení, ztráty moci, ztráty jistot, jež dva tisíce let tvoří jejich pevnou půdu pod nohami a především si neumí představit, že by změnou vůbec něco získali.

    Ušktnutí nepřináší v myšlenkové rovině vlastně nic nového, ale informace předává v promyšlené, svižné, nápadité a sugestivní formě. Navíc tím, jak moc rezonuje v publiku, vychází najevo fakt, že zatím nejsme schopni přijmout ženu jako proměnlivou, mnohostrannou, dost možná nedefinovatelnou a hlavně „svou“ bytost.

    Národní konzervatoř dramatických umění, Francie – Manon Chircen: Uštknutí. Režie Manon Chircen, hrají Manon Chircen, Asja Nadjar, Louise Chevillotte, Léa Tissier, Louise Guillaume, Morgane Réal, Maïa Foucault. Psáno z reprízy 13. dubna 2016 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER.


    Komentáře k článku: Nová znamení studentského divadla (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,