Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž Zahraničí

    Hulcova bleskovka (No. 11) – z Avignonu /2/

    Vedle představení Welfare v Papežském paláci, o němž jsem psal v minulé bleskovce /zde/, jsem z programu letošního Avignonského festivalu IN stihl šest dalších inscenací či inscenačních projektů, což je zhruba třetina hlavního programu.

    Avignonské ulice zaplavily plakáty zvoucí na produkce festivalu Avignon Off. Foto Vladimír Hulec

    Z oněch velkých a podstatných projektů jsem nestihl tříhodinou pouť budovou Opéry Grand Avignon francouzské režisérky Bintou Dembélé G.R.O.O.V.E., dvě taneční produkce Anne Teresy De Keersmaeker (novou, pro festival vytvořenou Exit Above a deset let starou En Atendant), dvě inscenace britského experimentálního tvůrce Tima Crouche – starší (z roku 2005) An Oak Tree  v Cloître de Célestins a současnou sólovou Truth´s a Dog Must to Kennel v Chapelle des pénitents Blancs, hodinový dialog Baldwin and Buckley at Cambridge americké skupiny Elevator Repair Service v Gymnase du Lycéee Mistral, hodinovou inscenaci na téma otroctví, kolonizace a patriarchát Kanaďanky Émilie Monnet Marguerite: le feu v Théâtre Benoît-XII (v tomto divadle vystoupilo v roce 2019 Divadlo Archa s inscenací Obyčejní lidé), pětiapůlhodinovou německo-francouzskou produkci na téma společenská apokalypsa světa v minulosti a nyní Extinction Juliena Gosselina inspirovanou texty Arthura Schnitzlera a Thomase Bernharda na nádvoří Lycée Saint-Joseph, autorskou adaptaci Snu noci svatojánské pro čtyři herce Le Songe Francouzky Gwenaël Morin v sále Vilarova domu Jardin de la Rue de Mons, poctu Virginii Woolf Écrrire sa Vie Francouzky Pauline Bayle v Cloître des Carmes a dvě na ženská témata různě zaměřené produkce Carte noire nommée désir Rébeccy Chaillon v Gymnase du Lycée Aubanel a Black Lights Mathilde Monnier. Vypisuju jich zde tolik (a zdaleka ne všechny), aby bylo patrné, kolik a které produkce bych býval ještě rád viděl a kolik, na kolika místech a v jak rozdílných časových délkách se toho v hlavním programu Avignonu po tři týdny děje. I kdybyste měli pěnez dost (lístek stojí vesměs 30 – 40 Euro) nebo jste získali více novinářských či profesních akreditací na jeden den (mně se to – letos ani v minulých letech – nezdařilo a na některé produkce jsem si lístky kupoval /a ani to není samozřejmostí – bývá vyprodáno, což se mi letos stalo s inscenacemi De Keersmaeker, G.R.O.O.V.E., Extinction a Ziggy Stardust/), zdaleka není v silách jedince zhlédnout vše. Naštěstí některé z těchto i dalších produkcí IN-u navštívili další divadelní publicisté z Česka (vedle mé ženy to byla letos dvojice Eliška Raiterová a Tomáš Blatný), takže se o nich budete moct dočíst v jejich článcích.

    Tiago Rodrigues má zálibu v projektových akcích překračujících obvyklé či zavedené představy o divadle… Z úvodu produkce G.R.O.O.V.E. režisérky Bintou Dembelé na Place de Palais, která se poté přenesla do budovy opery. Foto Vladimír Hulec

    Přesto si myslím, že jsem zachytil hlavní dramaturgické linie letošního ročníku, z nichž bylo patrné, že se festival pod vedením Tiaga Rodriguese (1977, jmenován byl v roce 2021, uměleckým šéfem je od letošního ročníku, loňský a předloňský covid ale trochu přibrzdil jeho nástup) profiluje především na aktuální společenská témata, kriticky zkoumá nedávnou minulost euroamerické civilizace a má zálibu v nových technologiích a v projektových akcích překračujících obvyklé či zavedené představy o divadle. A to i směrem, kam už divadlo možná ani nedosahuje. Anebo stěží. Tím mám na mysli především různé „toulkové“ projekty, kdy je divák nucen přecházet z místa na místo či dokonce strávit dobu představení – a to třeba pět, sedm nebo i více hodin – v otevřených prostorech či dokonce v přírodě. Nic proti tomu – mám dokonce tyto výlety rád – ale musí k nim být sakra důvod a měly by mít vedle tematického i divadelní, a teprve pak formální (prostorový) důvod svého vzniku a existence. Uměleckou kvalitu (text, zpracování) nezvyklým protředím či přístupem nahradit nelze.

    Nástup do autobusu směrem k vesnici Pujaut, kde se konala performance Paysages partagés. Foto Vladimír Hulec

    Kam už divadlo dle mého nedosahuje, prokázal projekt bývalé (v letech 2004-2013) produkční Avignonského festivalu, dnes umělecké šéfky projektů divadla Théâtre Vidy-Lausanne Caroline Barneaud (1976) a i u nás známého švýcarského režiséra Stefana Kaegiho (1972), spojeného především s produkcemi Rimini Protokoll, nazvaný Paysages partagés (Sdílené krajiny) s podtitulem 7 pièces entre champs et forêts (7 částí mezi poli a lesy). V 15 hodin jsme nastoupili na parkovišti ostrova Piot naproti Avignonu do autobusu, ten vás odvezl asi deset patnáct kilometrů do borovicového lesa poblíž vesnice Pujaut, kde jste dostali sluchátka a barevný proužek na ruku a vydali se v různých trasách a skupinách (byly čtyři) na sedmihodinovou pouť otevřeným územím, kde jste tu na zemi relaxovali, dívali se do nebe a poslouchali příběhy vyprávěné ukrajinským dětem jejich otcem, tu se objímali se stromy či svými spoludiváky za vznešených ezo-pokynů ve sluchátkách nebo jste se vznášeli nad krajinou pomocí virtuálních brýlí či poslouchali – usazeni na přenosných sedátkách, která jste obdrželi – dialog traktoristy s dvěma rozhlasovými moderátory (mužem a ženou) o ekologii realizovaný uprostřed vinice.

    Leželi jste na zemi, dívali se do nebe a poslouchali příběhy vyprávěné ukrajinským dětem jejich otcem… Z úvodní „poslechové“ produkce Stefana Kaegiho. Foto Vladimír Hulec

    Anebo jste se dívali do krajiny, zatímco před vámi se obrnou postižený člověk na invalidním vozíku snažil – za pomoci asistenta – sednout na deku a napít čaje, k čemuž jste byli po chvíli pozváni. A na konec jste všichni společně zhlédli (či spíš si poslechli) ekologicko-mystickou přednášku o utrpení a důležitosti naší planety, řečené Gaia, Terra, Gé atd., jež je jedinou matkou našeho života a zdrojem všeho bytí. A mezitím jste chodili, postávali, občas se z vlastních zdrojů napili a v půli představení z dovezených zásob (pokud jste si zaplatili 16 Euro) i najedli.

    Jinde jste objímali stromy… Foto Vladimír Hulec

    A tak snad jediným divadelnějším či artovějším počinem byly tři vstupy šesti hudebníků na žesťové nástroje vystoupivších vždy odkudsi z lesa a hrajících lahodné, barokně znějící skladby. Tak trochu koncert pro zajíce (Přespolní mše), jak jej kdysi realizoval Zdeněk Plachý s Josef Daňkem.

    Anebo poslouchali koncert pro ptáky… Foto Vladimír Hulec

    Jsem zvědav, jak akci budou hodnotit kolegové, ale dle mého se zde už divadlo příliš vzdaluje dlouholetému, všeobecně dosud uznávanému smyslu a charakteru být zasazeno do uměleckého (artového) prostoru – tím pochopitelně nemyslím jakkoli „uzavřené“ jeviště divadelní budovy, ale zpracování a formu včetně literárních kvalit textu, herectví apod. – a vydává se směrem k zážitkovému vnímání života včetně umění (divadla). A to už je podle mne problém, který se detailněji pokusím zachytit a pojmenovat ve své reportáži v tištěných Divadelních novinách.

    Jistě, učástni této akce zažili jsme „krajinu jinak“, jak si tvůrci předsevzali. Vedle Kaegiho (přednáška v lese a o lese) to byli italští tanečníci a choreografové Chiara Bersani a Marco D’Agostin (performance s tělesně postiženým), portugalští tanečníci a choreografové (v roce 2014 vystoupili na festivalu Tanec Praha) Sofia Dias a Vítor Roriz (1983 /zde/, resp. 1980 /zde/, „dotýkání“ v lese), belgický výtvarník Begüm Erciyas (1982) a německý divadelní a filmový režisér Daniel Kötter (1975, virtuální výlet do výšky), americký skladatel Ari Benjamin Meyers (1972, živé koncerty v lese), Španělé Tanya Beyeler (1980) a Pablo Gisbert (1982, přednáška o Matce Zemi) a Émilie Rousset (trialog u traktoru). Ale není to málo?!

    Proč to nazývat divadlem?!… Z poslechu (či čtení z titulků) závěrečné přednášky o Zemi. Foto Vladimír Hulec

    A proč to nazývat divadlem?! A hlavně – proč to zařazovat do uměleckého dění či dokonce provozu? Takových vycházek a zážitků lze zažít s cestovními kancelářemi či vlastním výletem do přírody, na setkání eso-filosofických komunit, na ekologických či historických přednáškách, poslechem rozhlasu či v setkáních různě postižených lidí dostatek. A víc tvůrci v zásadě nenabídli. A tak jediným artovým zážitkem byly tři venkovní koncerty šestice vynikajících mladých hudebníků a hudebnic – první (úvodní) pro zemi, druhý (uprostřed akce/performance) pro ptáky a třetí (noční) pro vzduch. Tak je charakterizoval sám autor Ari Benjamin Meyers.

    Závěrečný koncert pro vzduch. Foto Vladimír Hulec

    Zhruba ve 23 hodin jsme sešli z kopce, nasedli do autobusů a někdy před půlnocí byli zpět v Avignonu. Unaveni, opáleni a šťastni jako po školním výletu.

    /Pokračování./

    ///

    Na šachovou partii jsem ani v přírodě nezapomněl. V kontextu celodenní společné paradivadelní procházky lesem jsem vybral záznam živého přenosu ze šachové simultánky. Velmistr Vojtěch Plát hraje současně proti dvaceti třem soupeřům (výsledek: 12 výher / 6 remíz / 5 proher):

    ///

    Více na i-DN:

    Hulcova bleskovka (No. 10) – z Avignonu /1/


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 11) – z Avignonu /2/

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,