Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly Zahraničí

    Hulcova bleskovka (No. 10) – z Avignonu /1/

    V úterý 25. července končí 77. ročník Avignonského festivalu. Byl jsem na něm letos téměř od začátku (začal 5. července, já přijel 9. července) a vrátil se ve čtvrtek 20. července večer, a tak přináším první, rychlou reflexi. Šíře se festivalu budeme s mou partnerkou Lucií Němečkovou věnovat v některých z prvních poprázdninových čísel Divadelních novin a v Taneční zóně 3/2023. Zde tedy jen pár informací, komentářů a postřehů.

    Nejprve z hlavního programu – Festivalu d´Avignon.

    Hlavní program – IN – čítal čtyřicet položek. Něco z toho jsou ale přednášky, jednorázové akce či koncerty. Těch „zásadních“ inscenací a projektů je vždy asi polovina hlavního programu a letos tomu bylo nejinak. Těmi ústředními, jimiž se každý ročník poměřuje, jsou vždy inscenace a akce na nádvoří (Čestný dvůr) Papežského paláce (Cour d´honneur du Palais des papes). I když pro mnohé „fajnšmekry“ jsou vesměs atraktivnější a podstatnější projekty hrané v jiných sálech či (nejen) v posledních letech i nedivadelních prostorách, jež ještě více zrcadlí současné – dramaturgy festivalu ceněné, a proto zvané – divadelní směry a jejich osobnosti.

    V Papežském paláci byla letos hlavní inscenací dramatizace dokumentárního filmu Fredericka Wisemana z roku 1975 Welfare. Celý projekt dala dohromady (dramatizace, režie, výprava) francouzská umělkyně (vedle režií je i hlasovým pedagogem a dabuje animované filmy) střední generace Julie Deliquet (nar. 19. června 1980), v současné době režisérka Théâtre Gérard Philipe v Saint-Denis /rozhovor s ní najdete zde/. Všechny její dosavadní divadelní režie byly adaptacemi filmů či televizního seriálu (Bergmanův Fanny a Alexandr / Fanny et Alexandre, 2019, Desplechinův Vánoční příběh / Un conte de Noël, 2020 a Fassbinderův seriál Osm hodin není den / Huit heures ne font pas un jour 2021), ovšem tentokrát nešlo o původem dramatické – byť filmové – dílo, nýbrž o slavný stejnojmenný dokument amerického (filmového i divadelního) režiséra Fredericka Wisemanna specializujícího se ve své tvorbě především na kritické zkoumání amerických institucí.

    A právě tento snímek z roku 1975 je dnes považován za jeho mistrovské dílo předznamenávající reaganovskou neoliberální Ameriku s mnoha neduhy a tíživými sociálními dopady. Wisemanův snímek má 168 minut, avignonská inscenace trvala 150 minut, takže délka je téměř identická. Jak říká režisérka, dílo vybrala a do tohoto prostoru programově umístila jako pokračování původních Vilarových koncepcí dávat slovo obyčejným „neviditelným“ lidem. Své rozhodnutí konzultovala i s americkým režisérem snímku, který Francii dodnes (je ročník 1930 /!/) navštěvuje, o divadlo se aktivně zajímá a tento nápad ji údajně sám vnuknul. Přináším slova těchto lidí na Čestný dvůr, na symbolické místo, které se vymyká běžným zvyklostem a které je pro mě důležité. Právě dnes je nezbytné je slyšet. Jsou to slova o přežití, která zpochybňují teorie o nerovnosti mezi lidmi našeho světa. Důležitý je pro mne také fakt, že inscenaci vytvářím nejen jako adaptátorka filmu a režisérka inscenace, ale i jako jako výtvarnice (designérka) a jako žena a že na ní spolupracuji s lidmi různého věku, od dvaceti do sedmdesáti. Všichni tito neviditelní lidé, které inscenací zastupujeme, jsou v Čestném dvoře Papažského paláce představeni k uvažování o nich, o jejich životech a osudech, říká Deliquet ve svých rozhovorech zvěřejněných před festivalem i během něj.

    Při příchodu diváků je jeviště zaplněné nemocničními lůžky a plentami mezi nimi… Foto Christophe Raynaud de Lage

    Jsou to krásná slova a jistě bychom se s nimi mnozí naprosto shodli. Ovšem po divadelní stránce inscenace pokulhává. Deliquet v podstatě přenáší všechny příběhy z filmu na jeviště. To je však jiné než ve filmu, stejně jako je film a působení filmové kamery jiné, než divadlo, kde má divák neustálý přehled o dění na celém jevišti a nelze „fokusovat“ a rychle přcházet z prostředí do prostředí. Místo spleti kanceláří, kde jeden úředník neposlouchá druhého a každý má „svůj“ případ /těkavá kamera i způsob náhledu a zpracování připomíná Formanovy rané snímky/, zvolila tak režisérka jako jeviště otevřenou tělocvičnu, z níž se těsně před zahájením představení odnesou postele, zřejmě předtím sloužící ubytování imigrantů či lidí po nějaké zdravotní (covid) či přírodní katastrofě. A tak můžeme dvě a půl hodiny volně sledovat výstupy různých osobností, prapodivných individuí, jež z různých důvodů žádají o finanční podporu (Welfare je americkým státem zřízená sociální organizace, jež se tímto ve městě New Yorku zabývá). Je to změť dramatických životních osudů a zoufalství, ale i komediálních situací, různých fanfarónství a pokusů o podvody. A v tom všem se snaží orientovat různě zkušení a citliví či necitliví až cyničtí, byrokratičtí a po čase hlavně velmi unavení úředníci a úřednice, jež za finanční podpory odpovídají.

    Během příchodu diváků se lůžka a plenty odstraňují a představení se odehraje na otevřené scéně tělocvičny. Foto Christophe Raynaud de Lage

    Je to karikatura vykloubeného světa, je to skrze minulost a dávné a jistě i současné problémy USA apel i na současnost a dnešní Evropu (především na Francii a její sociální systém), ale divadla je tam pramálo… Ne že by nevznikaly pikantní situace se silným dramatickým nábojem, všichni herci jsou evidentně zkušení a každý z nich různá osobnost, jež si svůj prostor pro efektní výstup nalezne, přesto se ukázalo, že téměř doslovný přenos takto vyhraněného snímku na jeviště přináší spíše situační chaos a po čase ztrácí napětí, byť se o ně režisérka různými zastaveními, komentáři, vloženými písněmi, neustálou přítomností a činností všech na jevišti či občasnými dramatickými příchody a odchody herců snaží. Co však scházelo nejvíc, bylo invenční využití zvoleného prostoru. Vlastně jsme tuto inscenaci mohli vidět kdekoli, v jakékoli tělocvičně, v jakékoli hale. Tak nevyužitý prostor Čestného dvora Papežského paláce jsem za celou dobu, co na festival jezdím, nezažil.

    Jako bychom sledovali stále jednu a tutéž situaci, jeden tentýž problém. Foto Christophe Raynaud de Lage

    A tak dvě a půl hodiny bez přestávky plynuly zdlouhavě, jako bychom sledovali stále jednu a tutéž situaci, jeden a tentýž problém (řada diváků v průběhu představení odcházela), a byť závěr byl dobře vypointovaný a třeba beckettovský výstup jednoho z herců, kdy přirovnává situaci k Čekání na Godota, famózní (výstup je i ve filmu), rozčarování z příliš proklamativní formy, jež sociální idejí přebila hereckou, literární a především výtvarnou magii divadla, zůstalo. Nebyla to jediná inscenace tohoto ročníku festivalu, jež se potýkala s obdobnými problémy. Jako by letos v Avignonu vládly především politické či ekologické vize. Bez výrazného divadelního rozměru však ztrácejí – na divadelním festivalu – na síle a přesvědčivosti. Vilar, Brook, Living Theatre, Mnouchkine, Fabre, Castelluci, Liddell…, to byly či jsou jiné kalibry.

    Po čase ztrácí inscenace napětí, byť se o ně režisérka různými zastaveními, komentáři, vloženými písněmi, neustálou přítomností a činností všech na jevišti či občasnými dramatickými příchody a odchody herců snaží. Foro Christophe Raynaud de Lage

    Druhou festivalovou inscenaci v Court d´honeur – taneční produkci The Romeo amerického choreografa Trajala Harrella (ročník 1973 – v Praze jsme jej mohli vidět v roce 2019 na festivalu 4+4 dny v pohybu – zde, resp. zde), na které spolupracoval i český tanečník Ondřej Vidlař – jsem bohužel neviděl (hrála se až v závěrečný týden festivalu). Právě ta podle všeho využívala středověkou atmosféru zdejších stěn programově… Stejně jsem musel oželet i jednorázovou prezentaci nazvanou By Heart nového uměleckého šéfa Avignonského festivalu Tiago Rodriguese, jenž zřejmě tak trochu adámkovským způsobem, ovšem s účastí náhodných diváků, jež rozsadí na židle na jevišti, převádí texty různých světových autorů (William Shakespeare, George Steiner, Boris Pasternak, Ray Bradbury…) do voicebandovké podoby. Projekt, jenž vznikl a poprvé jej Rodrigues prezentoval před deseti lety a uvádi jej při různých vhodných příležitostech, vznikl z popudu zájmu o literaturu jeho slepé babičky… Bude se konat v úterý 25. července, v poslední den festivalu.

    A tak zítra se vydáme na další festivalová místa.

    /Pokračování./

    P. S. A jakou šachovou partii jsem vybral pro tuto přílěžitost? Samozřejmě Američana Roberta Fischera, který byl v době natáčení snímku Welfare posledním rokem mistrem světa a také – jako aktéři tohoto snímku – v mnoha ohledech podivín, šaman a rebel. A nemohu jinak než partií ze „zápasu století“ s Borisem Spasským, v němž se roku 1972 stal Fischer mistrem světa a od té doby již v podstatě na vrcholné šachové akci nevystoupil. Vybírám poslední partii z 31. srpna se složitou a pro mnohé zdlouhavou koncovkou, v níž Fischer coby černý zvítězil, a tím zápas ukončil (zápas skončil 12,5:8,5 a Fischer se stal 11. mistrem světa v šachu):


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 10) – z Avignonu /1/

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,