Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Fragmenty rudého srdce (No. 4)
Poslední náruč ostravarských střepů začněme u Komorní scény Aréna, respektive krátkou zmínkou o její inscenaci Na dotek. I jí jsem se již zevrubně věnoval, a sice zde. Arénní návrat k notně již zestárlému textu stojí na tradičních atributech divadla, tedy herecké souhře a citu pro detail. Magdaléna Holcová, která v důležitém partu striptérky Alice nahradila Zuzanu Truplovou, představuje podstatně lyričtější typ než její předchůdkyně a ve svém fyzis se nápadně blíží Renatě Klemensové (fotografka Anna). Iluze generačního zrcadla retro inscenaci obohatila o důležitou významovou rovinu, která by diváky znalé původní verze měla přivábit k opětovné návštěvě. Nebojte se vstoupit!
Divadlo Petra Bezruče svůj nepochybně silný ročník završilo reprízou černé komedie Floriana Zellera Otec, v pokorné, leč filigránsky přesné režii Jana Holce. Text, v jehož filmové adaptaci režírované autorem zazářil Anthony Hopkins, jenž byl pak po zásluze oceněn Oscarem, se u Bezručů stal další velkou příležitostí pro jedinečný umělecký talent Norberta Lichého. Intimní, křehce humorný exkurz do pozvolna se rozpadající mentální integrity jednoho starého muže, která logicky bolestně zasahuje i životy jeho nejbližších, se naštěstí ani na vteřinu nezvrhne v samoúčelnou hereckou exhibici, jež by účinkující trapně rozdělila na sólistu a přisluhovače. Důraz je naopak kladen na enormní koncentrovanost výborně sehraného kolektivu. Jeho doyen pak v titulním partu odzbrojuje zralým nadhledem i rošťáckou bezprostředností věčného chlapce. Výkon, na který se nezapomíná a jedna z nejpovedenějších položek letošní programové sady. Veliké díky!
Norbert Lichý v titulní roli v inscenaci Otec. Foto: archiv divadla
Mé putování hlavním programem 25. ročníku Ost-ra-varu jsem zakončil v Divadle Jiřího Myrona návštěvou nedávno premiérované inscenace Bez roucha. Fraynova prastará fraška, jež po dlouhá léta byla mj. jedním z pilířů režijní tvorby Jiřího Menzela (pět inscenací během bezmála třiceti let!), je v místních poměrech provařená tak, že jen v současnosti „zdobí“ repertoáry rovnou čtyř českých divadel. Tato skutečnost dokazuje, že dramaturgie zejména velkých scén v ČR spíše, než vůkol kvetoucí sad často připomíná hnijící hřbitov plný oživlých, neduživě se potácejících mrtvol. A všude kolem nich se válí nůžky, sardinky, zvrtlé hry a testosterony… Komerčním scénám podobné sázky na jistotu asi vyčítat nelze, u hojně dotovaných, městy zřizovaných paláců múz jsou však na pováženou. Je jistě nutné vyvažovat vážné tituly humornými, ale naprosto není důvod neustále provětrávat obstarožní žánrovou veteš, když ladem leží spousta čerstvých, inspirativních titulů. Jen nebát se je hledat, nasazovat, zkoušet a hrát. Ostravský výstřel pak do inscenační tradice zmíněného kusu ničím podstatným nepřispívá a primárně sází na zběsilé přehrávání vykloubených lidských typů. Režiséru Vojtěchu Štěpánkovi navíc chybí větší zkušenost s nesnadnou disciplínou a jeho počínání po většinu času postrádá nejen soustředěnost, ale především elementární ingredienci, jíž je přesný timing. Fraynova hra je groteskní i ironickou hyperbolou seriálového způsobu divadelní produkce a komunitního způsobu života z něj logicky vyplývajícího, jehož specifika ale nejsou publiku dostatečně ozřejměna. Namísto jiskřivé parodické jízdy pak jevišti vládnou upocené situační fórky a laciná lascivnost, nepříliš fungující herecká souhra je neúspěšně flikována sporými sóly. Adekvátní tvůrčí dispozice v nedůsledně kočírovaném spektáklu prokazují především Vladimír Čapka, Jiří Sedláček a jedna z nejčerstvějších posil ostravského „nároďáku“, Magdaléna Kubatková, leč ani oni nemohou obhájit obludně přebujelou tříhodinovou stopáž těžkopádného opusu. Konzerva s pořádně prošlou dobou spotřeby – a bezmála depresívní loučení s 25. Ost-ra-varem.
Poznámka na závěr: Inscenaci Yerma Komorní scény Arény, která byla nasazena v šibeničním, nedělně dopoledním čase, jsem bohužel již navštívit nestihl, leč slibuji tímto, že nahradím to brzy!
Ostravě zdar, divadlu zvláště!
///
Fragmenty rudého srdce (No. 1)
Fragmenty rudého srdce (No. 2)
Fragmenty rudého srdce (No. 3)
Komentáře k článku: Fragmenty rudého srdce (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Nemyslím,
že „naprosto není důvod neustále provětrávat obstarožní žánrovou veteš, když ladem leží spousta čerstvých, inspirativních titulů…“, přesněji Bez roucha není podle mého názoru „veteš“, nýbrž jde o skvostnou komedii z divadelního prostředí, jež se stala již klasikou. A tu čas od času uvádět není nic špatného. Jistě jsou na ni zvědavi diváci v různých městech a není pro ně zdaleka snadné a samozřejmé – tak jako to je pro kritiky či fanoušky divadla – poznávat různé tituly mimo města, kde bydlí. Navíc dorůstají nové generace.
V současné době se Bez roucha hraje ve dvou divadlech v Praze (Divadlo v Dlouhé a DVA), vedle toho v Brně (NdB) a právě v Ostravě. Předtím se – podle IDU/DÚ – hrála ještě v pražských divadlech Činoherní klub (česká premiéra v režii Jiřího Menzela – 10. 9. 1986), Rokoko (1993), Bez zábradlí (2000) a Debut (2009) a mimo Prahu – seřadíme-li podle let – v DVN Karlovy Vary, DJP Kladno/Mladá Boleslav (1988), SD Opava, HD Jihlava a SD (dnes NdB) Brno (1989), VČD Pardubice (1990), DFXŠ Liberec (1992), ČS Ústí, v Šumperku a v MD Zlín (1993), v KD Hradec Králové (1994), v MdB (1995), JD České Budějovice (1996), DJKT Plzeň (1998), v Příbrami (2001), v Mostě (2012), v Jihlavě (2013), v Uherském Hradišti (2016) a v Mladé Boleslavi (2017). Tedy nikoli v Ostravě. Její nasazení tam je tedy podle mne naprosto v pořádku.
Čistě teoreticky by se dramaturgická „omšelost“ dala vyčíst jedině Divadlu v Dlouhé (prem. 2020), neb v Praze se Zepředu zezadu (jak se kdysi uváděla) alias Bez roucha hrála či hraje poměrně často. Nicméně režisérka Hana Burešová její nasazení podle mne plně obhájila skvělou souhrou a nápaditostí všech aktérů a aktérek svého souboru.
Samozřejmě je otázka, co je úkolem dramaturgie městy dotovaných scén. Nicméně seznamovat diváky svého města s úspěšnými klasickými komediálními i vážnými tituly mezi ně myslím si patří. Zvlášť když na ně má herce*herečky. Jak inscenace v NDM dopadla, to už posoudit nedokážu, na Ost-ra-varu jsem nebyl, inscenaci neviděl. Pro Ostraváky je škoda, nepovedla-li se. Přišli o vtipnou, chytrou, výsostně divadelní zábavu.
15.12.2023 (4.20), , Trvalý odkaz komentáře,